V době, kdy Evropu ohrožují tlaky z Východu i Západu, a kdy politici zneužívají křesťanství k prosazení vlastních cílů, se znovu nabízí otázka, co skutečně znamená být křesťanem. Záchrana neleží v silných vůdcích ani v nejasném „my“, ale v odvaze každého jednotlivce vzít svůj život a odpovědnost do vlastních rukou – jak připomíná nejen svatý Ambrož, ale i Karel Čapek.
Nikdy bych si nepomyslel, že v době, kdy je Evropa atakována z východu i západu, v tom druhém případě dokonce našimi spojenci a přáteli, nám křesťanství znovu tak výrazně pomůže s porozuměním tomu, co je v lidském životě a společnosti důležité a co je druhořadé.
Když americký viceprezident J. D. Vance nedávno svými slovy i činy ukázal, jak rozumí svému nově přijatému katolictví, vyšlo najevo, že jde spíše o novodobé pohanství s křesťanským nátěrem, který navíc velmi rychle oprýskává. Bůh, a zvláště jeho Syn Ježíš, je podle něj především Bohem lepších lidí, Bohem rodiny, národa, těch, kteří se nebojí měnit svět výhrůžkami a násilím. Až poté – s velkým odstupem – je Bohem všech ostatních. Tato zvláštní představa Boha, který straní bohatým a vlivným, se vyskytuje i u nás a oprávněně byla kritizována napříč křesťanskými denominacemi, protože v ní nenajdeme ani zmínku o lásce, bratrství a milosrdenství.
Mnoho lidí v mém okolí, kteří pocházejí z různých zemí, kultur a mluví různými jazyky, si díky současné světové krizi začalo klást otázky, jak to vlastně s křesťanstvím je a co je skutečným jádrem Kristova vykupitelského příběhu. S radostí sleduji nebývalý duchovní pohyb mezi lidmi – jejich potřebu sebevzdělávání, komunikace a setkávání, která znovu připomínají shromáždění bratří a sester. Lidé se začínají zajímat o starobylé křesťanské tradice, o způsoby zasvěceného života, o duchovní a myšlenkové poklady řeholních společenství, tedy o zdroje, které v dějinách způsobily duchovní revoluce.
Domnívám se, že toto duchovní chvění, které pramení také z obav o budoucnost, může pomoci sjednotit lidi po celém světě k obraně demokracie, svobody (včetně svobody náboženské) a nezcizitelných lidských práv, která pro nás všechny vydobyli ti, kteří nás předešli – Evropané, Američané, lidé ze všech kontinentů.
Mám rád myšlenku svatého Ambrože z Milána, který si ve 4. století sám prošel krušnými časy církevních a společenských rozkolů a krizí, jež se zdály být neřešitelné. Řekl:
„Myslíte si: časy jsou zlé, časy jsou těžké, časy jsou obtížné. Žijte dobře a změníte ty časy.“
Jak řekl, tak také učinil. Reformy, které Ambrož realizoval, jsou v katolické církvi přítomné dodnes, a milánská arcidiecéze na jeho dílo a myšlenky navazuje s takovou samozřejmostí, jako by se Ambrož narodil v minulém století.
V souvislosti s krizí demokracie i úpadkem místní církve se často setkávám s představami o silném vůdci, který by „za nás všechny“ věci vyřešil. V lepším případě, jak upozorňoval Karel Čapek, se v takových chvílích hovoří o „my“ – my to uděláme, my to zvládneme, nám se to povede. Jenže, jak věděl už Ambrož a jak později zdůraznil Čapek, lidská společnost nestojí na nějakém nejasném „oni“ či „my“, natož na silném vůdci, který by všechno vyřešil za nás.
To, na čem opravdu záleží, je každé jednotlivé „já“, které – řečeno s Ambrožem – žije dobře, a tím zlé časy proměňuje v lepší pro sebe i pro druhé. Karel Čapek k tomu napsal:
„‚Já‘ je slovo praktické, zavazující a činné; je nekonečně skromnější než ‚my‘, znepokojivé a těžké; ‚já‘ je zároveň slovo vědomí i slovo činu.“
Nejen velcí myslitelé, ale i sám Ježíš nás vyzývá, abychom nasadili své „já“ a nespoléhali se na „my“. Tohle „my“ přece dobře známe – a dříve narození čtenáři ho zažili na vlastní kůži jako „vedoucí úlohu strany“ či dav, který má vždy „pravdu“. Ambrož jako biskup mohl posílat dopisy na všechny strany, mohl dávat příkazy, vydávat předpisy, hrozit věčnými tresty. Jenže nic z toho by zlé časy v lepší neproměnilo.
Jediné, co může dnešní komplikovanou dobu zachránit, je každé jedno lidské „já“, které bude žít s vědomím vlastních úkolů a odpovědnosti za svěřenou zemi, kterou má opatrovat a předat budoucím generacím v lepším stavu.
Znám takových statečných a dobrých „já“ docela dost. Přál bych si, aby nikdy neztratili odvahu a nenechali se převálcovat žádným „my“ ani žádným „oni“. Před Bohem totiž není člověk odpovědný primárně za jakési abstraktní „my“, ale za vlastní „já“ – za to, co udělal, i za to, na co si pod tlakem pohanství s křesťanským nátěrem netroufl.
Na to, prosím, nikdy nezapomeňme.
Skvělé, děkuji. Eva Klusáčková