Kdysi jsem četl knihu od Toma Segeva „Skutečnost a legenda“. Jedná se o jedinečnou biografii Simona Wiesenthala, který mimojiné proslul přezdívkou lovec nacistů. Segev ve své knize prochází nejen Wiesenthalův život, ale i jeho dílo. V kapitole „Co byste na mém místě dělali vy?“ rozebírá Wiesenthalovu knihu Slunečnice.
Jednoho dne se zastavila židovská trestanecká pracovní jednotka, ke které v době války Wiesenthal patřil, u německého vojenského hřbitova. Na každém hrobě kvetla slunečnice. Autor si představil, že se dívá na tajné spojení mezi světem mrtvých a živých, ale najednou ho přepadla závist. Až zemře, jeho mrtvé tělo bude hozeno na jiná těla, v lepším případě bude jeho hrob zasypán hlínou, ale žádná slunečnice na jeho hrobě nevykvete.
Toto byl jeden z podnětů, který ho dovedl k názvu Slunečnice. Jádrem povídky je morální dilema. Po jejím dokončení v roce 1968 ji rozeslal řadě spisovatelů a intelektuálů a požádal je o jejich názor. Několik desítek z nich svolilo, aby jejich odpovědi uveřejnil, a tak vznikla kniha Slunečnice, která popisovala, co autor zažil za války a která vrcholila jeho dramatickým setkáním s jedním příslušníkem SS.
Stalo se to za války ve Lvově v budově polytechniky, kde Wiesenthal před jejím vypuknutím studoval. Z této budovy se stala nemocnice německých vojáků. Wiesenthal byl spolu s dalšími vězni do této budovy odveden, aby vykonával jakousi práci. Popisoval, jak se zde potkával s nežidovskými obyvateli i dřívějšími studenty, kteří se ale od něj odtahovali a dělali, že ho neznají. Najednou k němu přišla zdravotní sestra a zeptala se ho, zda je Žid. Když odpověděl kladně, odvedla ho do bývalé kanceláře děkana, kde bylo pouze jednou nemocniční lůžko, z něhož na něj „hledělo cosi bílého“.
Jednalo se o těžce zraněného vojáka SS, který ho požádal, aby si k němu přisedl. Dotyčný se mu představil jako Karl a zároveň mu řekl, že ví, že se blíží jeho konec. Přitáhl si Wiesenthala blíže se slovy, že mu chce vyprávět o hrozném zločinu, který spáchal. Wiesenthala to nevyděsilo, protože prý nebylo hrůzy, kterou by nebyl znal. Jen se cítil nepříjemně, protože pochopil, že se dotyčný chce vyzpovídat a napadlo ho, že za nějakou dobu nad jeho hrobem vykvete slunečnice.
Karl mu řekl, že se nenarodil jako vrah, že jeho otec pracoval jako mistr v továrně, matka ho vychovávala v duchu katolické víry. On ale vstoupil do Hitlerovy mládeže a za války se jako dobrovolník přihlásil k SS. Popisoval, jak se účastnil dobytí Dněpropetrovska. V jedné ulici příslušníci SS pochytali asi 200 Židů, mezi nimi i ženy s nemluvňaty. Všechny narvali do jednoho z domů. Přivlekli tam ještě jedno nákladní auto plné Židů. Příslušníci SS poté přikázali několika židovským mladíkům, aby kolem domu rozlili několik barelů s benzínem. Oddíl SS barely zapálil. Zraněný muž líčil, jak někteří lidé chtěli utéci, ale příslušníci SS je stříleli, zatímco ostatní se zaživa škvařili.
Wiesenthal se během vyprávění zvedl a chtěl odejít. Jenže zraněný ho prosil, aby vydržel až do konce. Aby odešel v pokoji, potřeboval odpuštění od Žida a žádal o to Wiesenthala. Wiesenthal napsal: „Uvnitř jsou dva cizí lidé, které na několik hodin osud svedl dohromady. Jeden prosí druhého o pomoc a ten je sám bezmocný a nemůže pro něj nic udělat“. Nakonec se Wiesenthal podíval na zraněného, který měl ruce složené na hrudi. Mezi jeho rukama si představil slunečnici. Poté beze slova odešel…
Když o své zkušenosti hovořil se svými spoluvězni, byli spokojeni, že Němec zemřel. Jeden spoluvězeň mu řekl, že mu závidí, že by se každý den chtěl dívat na deset umírajících Němců. Jiní spoluvězni mu říkali, že nemá právo odpouštět za druhé. Jenže Wiesenthala váhání a pochybnosti neopustily a stále dokola se ptal sám sebe, co měl udělat. O pár dní později za ním přišla zdravotní sestra a dala mu balíček, u kterého byla adresa již mrtvého Němce. Wiesenthal balíček nepřijal a řekl sestře, aby ho poslala vojákově matce.
Co byste dělali vy?
Po pár měsících se dostal do Mauthausenu, kde potkal polského vězně Bolka. Vyprávěl mu o jeho příhodě s umírajícím. Bolek se zeptal, zda umírající projevil lítost. Když slyšel, že ano, usoudil, že si umírající odpuštění zasloužil. Bolek byl katolický student teologie. Hned po válce se Wiesenthal vypravil do Stuttgartu, kde bydlela Karlova matka. Řekla mu, že Karl byl vždy hodný chlapec. Wiesenthal jí o jeho činech nic neřekl.
Nadále ho ale mučila otázka odpuštění. Nakonec zjistil, že se s ní není schopen sám vyrovnat a tak se obrátil na nejvýznamnější spisovatele a intelektuály své generace s otázkou „Co byste dělali na mém místě vy?”
Wiesenthalova honba za nacistickými zločinci s sebou nesla mnoho právních a etických otázek. Segev píše, že „sám Wiesenthal byl nevěřící už před válkou, proto sám neměl potřebu vyrovnávat se s otázkou, kde byl Bůh během holocaustu. Místo toho se obrátil na profesionály, filozofy, spisovatele, duchovní vůdce i na několik státníků“.
Mnozí ho podpořili. Filozof Herbert Marcuse napsal: „Lidé se jen tak nesmí potloukat po světě, s potěšením vraždit a mučit ostatní a nakonec prostě jen požádat o odpuštění a získat ho.“ Americká spisovatelka Ozicková dokonce napsala: „Říká se, že pomsta přináší brutalitu a odpuštění přináší očištění, podle mého názoru je však opak pravdou.“ „Ať jde ten esesák k čertu a zemře bez rozhřešení,“ zkončila svou odpověď.
Primo Levi, židovský autor, který sám přežil koncentrační tábor, Wiesenthalovi napsal, že rozumí jeho pochybnostem, ale za okolností, které popsal, je jeho rozhodnutí menším zlem. Levi vyjádřil pochybnosti, zda se esesák skutečně kál. Jenže jiní se neztotožňovali s Wiesenthalovým pojetím Boží lítosti, pokání a odpuštění. Kardinál F. König napsal, že „Ježíš kázal, že odpuštění je bez hranic, ale ve světle hrůz, které jste jako vězeň prožil, chápu, proč jste nemohl umírajícímu odpustit.“
Mnozí ale Wiesenthalovi vůbec neodpověděli. Mezi nimi Hannah Arendová, David-Ben Gurion, Julian Huxley, Charlie Chaplin, Jomo Kenyatta a další. Jiní, jako spisovatel Green nebo historik Taylor napsali, že nemohou odpovědět, protože jen ten, kdo zažil holokaust, má právo se Wiesenthalově otázce vyjádřit.
Sám autor nakonec došel k názoru, že odpuštění vin je soukromá záležitost a že jedinec nemá právo odpouštět ve jménu jiných. Slunečnice byla přeložena do dvaceti jazyků a v každé zemi byl seznam lidí, kteří se na ní podíleli, jiný. V americkém vydání biskup Desmond Tutu vyprávěl, že když byl Nelson Mandela, který seděl 27 let ve vězení, zvolen prezidentem JAR, pozval jednoho bílého dozorce, aby byl hostem při obřadu jeho prezidentské přísahy. Chtěl tímto gestem vyjádřit sílu odpuštění. Biskup Tutu napsal: „Odpuštění není nějaký vágní pojem. Odpuštění je praktická politika. Bez odpuštění není budoucnosti.“
Slunečnice se stala brzy bestsellerem a sloužila jako učební materiál na mnoha školách. Děti dostaly za úkol psát o tom, co by dělaly na Wiesenthalově místě a stovky z nich mu svoje eseje prý poslaly. Autor z toho měl velikou radost ale i na konci svého dlouhého života (dožil se 93 let) odpovídal, že jeho odpověď zraněnému vojákovi by nebyla jiná…
Příběh, který jsem popsal, je extrémní. Jenže bez odpuštění není možná milost… Můžete číst Bibli zepředu i zezadu, můžete ji znát, ale bez odpuštění se z křesťanů stávají monstra, která sice mohou mít pravdu, ale pravda bez lásky je fanatismus.
Nechci se vyjadřovat k tomu, jak měl autor reagovat. Nic podobného jsem nezažil a nikdo mi takto strašlivě neublížil. Zároveň stále znovu a znovu narážím na neodpuštění. Na připomínání starých vin, na kořen hořkosti a na podobné věci. Zároveň jakkoli příběh, který zažil Wiesenthal, je šílený, šílené je i to, že nevinný Ježíš byl zabit, a přesto odpustil. Jakoby odpuštění byla vesmírná síla, která vše mění.
Autor: David Novák
Korektura: Sára Kolomazníková
inu Wiesenthal,člověk židovské víry posedlý pomstou dává rozhřešení umírajícímu ateistovi.Hm,tak se mi zdá,že si to Wiesenthal prostě vymyslel.
Uvažme- v SS byli oficiálně všichni ateisté,ale byli to Němci,takže než do SS vstoupili,byli vychováni v křesťanské tradici a víře.Tím pádem pokud by umírajícího tlačilo svědomí a bál by se Boha,pak by si žádal kněze,ne vězně a k tomu Žida.
Wiesenthalova životní zkušenost není naší zkušeností,nežili jsme jeho život ,máme svůj.A v tom našem životě jsme se taky museli vyrovnat s otázkou komunistů,kteří natropili mnoho zla.Mstíme se jim ? Ani ne,vzal je čert,protože Bůh řekl: “Má je pomsta” ! Proto si myslím,že Wiesenthal svou mstivostí nejednal správně .Jen si tak říkám,zda se i on před smrtí ze své nenávisti vyzpovídal nebo si svou vinu vzal s sebou ?