Pokud bychom chtěli jedním slovem charakterizovat první Vánoce, mohlo by jím být slovo „pohyb“.
Nic nezůstalo stejné jako dříve. Andělé museli na zem, pastýři od stád do Betléma, mudrci to měli snad nejdál, ač přesně nevíme, odkud vycházeli. Jen znalci Písma to měli jednodušší. Ti byli nad věcí. Kromě Herodova paláce nikam nespěchali. Ale u nich se to dalo čekat: znalce Písma jen tak něco nerozhodí, ti se nedají vyrušit od studia ani anděly ani samotným Ježíšem.
Ke každé skupině lidí zasažených vánočním poselstvím Bůh promlouval jinak. Ke každému hovořil jiným, pro ně srozumitelným jazykem. Josef, Marie, pastýři, mudrci. Ti všichni dostali informaci o Ježíši a pochopili ji. My do dnešního dne tak úplně nevíme, jaký astronomický úkaz mudrce z Východu vedl. Můžeme se pouze domnívat, že šlo o konjunkci planet. Jisti si ale být nemůžeme. Každopádně se vydali na cestu vypuzeni jazykem hvězd, kterému rozuměli.
Následovníci Pána Ježíše Krista byli ještě předtím, než se ujalo označeni „křesťané“, nazývání „lidmi té cesty“. A opravdu se obrazně a někdy i doslovně museli kvůli svému přesvědčení vydávat od známého a svého do nejistého a cizího.
Pro příklad není třeba chodit daleko.
I na našem území byli lidí, kteří z nouze o spasení, ze strachu, že svoje spasení ztratí, utíkali do dalekého Pruska, aby tam mohli bez překážek sloužit Bohu a následovat Ježíše. Založili osadu Herrnhut, Ochranov. Posléze je tato touha zavedla jinam: Stali se z nich misionáři, kteří se přicházeli i tam, kde ještě zvěst Evangelia nebyla známá.
Mnohokrát jsem ono městečko navštívil po svých obchodních jednáních. Když skončím svoji práci v Liberci anebo v Jablonci nad Nisou, vydám se občas na večerní procházku Ochranovem. Jednou anebo dvakrát jsem se tam podíval i o adventu. Toto místo je mimo jiné známé tím, že v tuto předvánoční dobu je na ulicích, za okny, na stromech vidět jen jedna jediná vánoční ozdoba: Herrnhutská hvězda. Je to typický místní výrobek a exportní produkt.
Když se dívám na herrnhutské hvězdy, uvědomuji si právě onu křesťanskou touhu, touhu, která by měla být pro nás křesťany charakteristickou: Touhu lidí, kteří se o prvních Vánocích chtěli dostat k Ježíši. A následně touhu dalších generací křesťanů po následování Pána Ježíše Krista. A tak pro mne osobně je zrovna tato neobvyklá vánoční ochranovská ozdoba impulsem k přemýšlení, zda jsem i já schopen vydat se na cestu za Ježíšem. Nehledě na námahu, cenu, nebezpečí. Zda miluji Ježíše natolik, že zanechám vše a vykročím.
Autor: Zbyšek Kaleta
Zdroj: Zbyškův osobní blog