Píseň Kde domov můj zazněla poprvé 21. prosince 1834 ve Stavovském divadle. Je notoricky známo, že byla součástí divadelní hry Fidlovačka a že jejími autory byli Josef Kajetán Tyl a František Škroup. Existuje však i mnoho méně známých zajímavostí spojených s naší státní hymnou.
Ačkoli samotná hra Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka schytávala kritiku z mnoha stran, mimo jiné i od Karla Hynka Máchy nebo Karla Havlíčka Borovského, píseň Kde domov můj byla pokládána za zdařilou, brzy zlidověla a pro svůj vlastenecký ráz se dostala do hledáčku cenzorů. Jak to však už v naší zemi bývá, postupem času padla kritika i na píseň samotnou, například ze strany Bedřicha Smetany nebo dokonce Tomáše Garrigua Masaryka, což však nezabránilo tomu, aby se v prosinci roku 1918 stala státní hymnou nově vzniklé Československé republiky.
První, bohužel nedochovaná, nahrávka písně Kde domov můj, byla pořízena v roce 1891 na Edisonův fonograf v rámci Zemské jubilejní výstavy. Druhá nejstarší a tentokrát dochovaná nahrávka pochází z roku 1901, nazpíval ji ve Vídni roku 1901 tenorista Franz Pacal.
Zajímavá je také nahrávka z 23. dubna 1914, kterou pořídila ve Spojených státech amerických česká operní pěvkyně a vlastenka Ema Destinnová s Dinhem Gillym, francouzským operním pěvcem alžírského původu. Jeho čeština je skoro bezchybná.
V průběhu třicátých let vznikla pro německou menšinu v Československu verze hymny v německém jazyce ,,Wo ist mein Heim“.
S ohledem na dějinné skutečnosti byla hymna za Protektorátu ochuzena o část Nad Tatrou sa blýská (Janko Matúška, 1844), aby se po válce opět připojila. Dál už docházelo především jejím k orchestrálním úpravám.
Zde bych skončila se strohým výkladem o písni, která (ač si to často neuvědomujeme a někteří z nás už nejsou schopni dát dohromady slova více jak dvou veršů, včetně našich maturantů) je nám, Čechům, srdečně blízká. Jak krásně zněla česká hymna v Mexiku, když Věra Čáslavská stála na stupni vítězů v době, kdy byla naše země okupována vojsky Varšavské smlouvy. Alespoň malý pocit vítězství.
Stejně tak dokáže vyjádřit pocit radosti, který jsme prožívali při úspěchu našich hokejistů v Naganu v roce 1998. „Kde domov můj, kde domov můj…“ Čechy, domove můj a tohle všechno je pro vás… pro tebe, náš domove.
Před lety jsem pracovala jako au pair v Düsseldorfu. Pamatuji si první noc strávenou pod střechou v cizím městě, závislá na cizí rodině. V obytném suterénu jejich domu, kde jsem měla pokoj, se dal trochu naladit Český rozhlas. Tu první noc jsem nemohla usnout. Čekala jsem do půlnoci a byla zvědavá, jestli se ještě pořád hraje Česká hymna. Když se ozvaly její první tóny, rozplakala jsem se. Bylo mi necelých 25 let a nevedlo se mi špatně. Měla jsem za sebou studia, před sebou dobře placenou práci, mohla jsem sbírat zkušenosti životní i jazykové, ale přesto mi bylo smutno. Kdysi jsem se na hodinách dějepisu divila, co mohlo chybět v cizině Karlu Havlíčkovi Borovskému nebo Janu Amosovi Komenskému, když se měli materiálně poměrně dobře, sršeli inspirací nebo se jim dokonce dostalo ocenění jejich práce. Tehdy, v cizí zemi, ke mně přišlo toto poznání v plné síle.
Až na Silvestra zazní česká hymna, vzpomeňme na všechny, kteří z jakéhokoli důvodu nemohou být ve své zemi, nemohou být doma. A jaké máme štěstí, že my můžeme.
Zdroje: irozhlas, radiožurnál
