Jiří Grygar: Bible nám neříká, jak nebesa fungují

Eva Čejchanová pro časopis Brána

Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou, čteme v devatenáctém žalmu a pohled na noční oblohu dává tomuto Slovu za pravdu. Jiří Grygar, uznávaný astronom a astrofyzik, nám do vesmírné Boží kuchyně umožňuje nahlédnout o něco hlouběji.

Jste uznávaný vědec v oboru astronomie a astrofyziky a zároveň aktivní křesťan.

Je březen 2020 – čas pandemie koronaviru. Česká republika je v karanténě, najednou jsme se každý ocitli omezeni malou plochou svých domovů. Pomáhá Vám pohled do neustále se rozpínajícího vesmíru a neohraničitelný Bůh tato omezení překonávat?

Astronom má tu výhodu, že si může na základě astronomických poznatků dopřát kvalifikovaný pohled na Zemi z vesmíru. Když k nám přijel na návštěvu americký astronaut Eugene Cernan, který měl československé předky po prarodičích i rodičích, tak na první tiskové konferenci řekl, že když se ocitl na Měsíci a mohl si bříškem palce zakrýt v natažené ruce Zemi, rozhlédl se po celé obloze a uvědomil si, že Bůh je skvělý inženýr. Tak to vidí i astronomové, kteří dostávají díky nízké rychlosti světla čím dál tím zajímavější poznatky o téměř celé historii vesmíru.

Když vidíme Slunce, dozvídáme se o tom, co se děje na něm, se zpožděním 8 minut. Ale když v noci pozorujeme očima hvězdy, tak získáváme naráz informace o dějích ve vesmíru za posledních 2,5 milionů let. Jenže astronomové mají dnes aparatury, které dohlédnou do minulosti vzdálené od současnosti plných 13,8 mld. let. Máme nyní velmi podrobné údaje o gigantickém vesmíru a jeho vývoji v čase od Velkého třesku. Ten obraz se neustále projasňuje, ale současně narážíme na nové otázky, na něž zatím odpověď neznáme.

Řekl jste, že věda spočívá v tom, že pokaždé, když udělá nějaký objev, tak současně najde tři otázky, na které neumí odpovědět, takže se vlastně vzdaluje tomu ideálu, že by jednou věděla všechno. S kolika otázkami jste do vědeckého bádání vstoupil?

S pozorováním v astronomii jsem začal se svým o rok starším kamarádem Lubošem Kohoutkem v Brně, když mi bylo 17 let a oba jsme chodili do téhož gymnázia. Tehdy jsme začali pozorovat meteorické roje a publikovali jsme první odborné práce. Během studia na vysoké škole jsem si přibral studium komet a svítících mlhovin. V aspirantuře jsem se začal věnovat studiu dvojhvězd, které kolem sebe obíhají tak šikovně, že při pohledu se Země se opakovaně zakrývají. Tím na sebe prozradí daleko víc, než když zkoumáme osamělé hvězdy. Když byl v Ondřejově uveden do chodu obří dvoumetrový dalekohled, začal jsem zkoumat vybuchující hvězdy, kterým astronomové říkají novy.

Po přechodu do Fyzikálního ústavu ČSAV v Řeži jsem se věnoval pozorování Země z umělých družic v oboru dálkového průzkumu Země. Později jsme si k tomu přidali měření magnetických polí neutronových hvězd. V současné době pracuji ve Fyzikálním ústavu AV ČR v Praze, kde se zabýváme ultraenergetickým kosmickým zářením, které má až desetmilionkrát vyšší energie, než dosahuje uměle nejlepší pozemský urychlovač LHC v laboratoři CERN v Ženevě.

Je Vám přes osmdesát a život jste strávil na poli vědy. Máte hodně nezodpovězených otázek?

Když jsem s astronomií začínal, měl jsem pocit, že už je téměř všechno o vesmíru známo, takže budu jen paběrkovat. Naštěstí jsem se hluboce mýlil. Poválečný rozvoj astronomie nabíral na otáčkách a teď vidím, že skutečně platí pravidlo, že jakmile vědci (nejenom astronomové) rozřeší ve svém oboru nějakou zapeklitou otázku, tak je napadnou další tři ještě těžší záhady.

V čem podle Vás, vědce, spočívá víra?

Víra má různé podoby. Ve vědě věříme, že když se držíme pravidel, která věda hlásá, dostaneme lepší výsledky. V lidském životě věříme, že když se chováme podle Desatera, tak tím splníme účel, pro který jsme se narodili.

Věříte, že to je hlavní smysl lidského života – dodržovat Desatero?

Považuji Desatero za základ pro mezilidské soužití, tj. jako minimum, které by měl každý člověk dodržovat a hájit. Ale nadto by podle mého přesvědčení měl poznat, v čem může svému okolí a případně i celému lidstvu podle svých individuálních schopností prospět. Čili neukládat své hřivny do země, kde je ničí mol a rez a zloději vykopávají a kradou, ale svůj jedinečný talent rozmnožovat a tím smysl svého života naplnit vrchovatě.

Říkáte, že mezi vírou a vědou nemohou vznikat rozpory, a že rozpory naopak zákonitě vznikají mezi vědou a pavědou a mezi náboženskou vírou a pověrami.

Bylo potírání pavědy a pověr hlavním důvodem Vašeho členství v klubu Sisyfos?

Ano. V době totality byla zcela paradoxní situace, protože vinou filosofie marxismu-leninismu, který se sám považoval za jakousi supervědu, bujela oficiálně pavěda. Ta spočívala v naprosto nesmyslné kritice teorie Velkého třesku, obecné teorie relativity, genetiky, kybernetiky i dalších disciplin přírodních i společenských věd. Jenže mocenský aparát státu byl tak represivní, že jsme si své vědomosti museli nechat jen pro nejbližší kolegy, jímž jsme mohli důvěřovat.

Když totalita skončila, tak jsme se mohli konečně nadechnout, ale brzy jsem zadržel dech, když i do seriózních novin, časopisů a nakladatelství pronikli šarlatáni (krásný ruský termín jim říká „okolonaučnyje prochodimci“). Dokonce začali tvrdit, že byli za totality pronásledováni, takže teď konečně rozkvetou všechny květy. Zpočátku jsme mysleli, že tato nákaza odezní sama, ale když se děl pravý opak, začali jsme přemýšlet o léčbě. Tak vznikl z iniciativy osvícených novinářů podnět k založení Českého klubu skeptiků Sisyfos. Zjistili jsme také, že podobné organizace působí také v mnoha zemích, které obdobím totality nikdy neprošly, takže jsme do tohoto klubu vstoupili a to nám velmi pomohlo v metodě, co proti pavědě a pověrám dělat.

Astronomové mají dnes aparatury, které dohlédnou do minulosti vzdálené od současnosti plných 13,8 miliard let.

Motto klubu Sisyfos je: „Nad blbostí nelze vyhrát, ale utéct z toho boje nejde, protože pak by blbost zaplavila svět.“ Nejste z toho boje někdy unaven?

Je sympatické, že motto pochází od herce a slavného komika Jana Wericha. Byl to moudrý muž, protože skutečně naše činnost se podobá Sisyfovi, který byl navěky odsouzen valit do kopce balvan, a když dospěje na vrchol, tak mu ten kámen spadne ze srázu dolů.

Už Vám někdo osobně zcela vážně položil otázku, jestli Země není placatá?

Do očí se to nikdo neodvážil, ale zažil jsem před několika lety rozhlasovou debatu mezi pražským a olomouckým studiem Českého rozhlasu, v němž mi jistý Vladimír Bača tvrdil, že provedl měření, která dokazují, že Země je placatá. Ta debata byla stylem já o voze a ty o koze. Pan Bača a jeho souputník David Starosta obdrželi v r. 2017 bronzový bludný balvan Sisyfa. Byli pozvání na slavnostní předání s právem mít pětiminutový děkovný projev, ale nepřišli.

Na základě čeho takový názor v době běžných kosmických letů vznikl?

Je zajímavé, že Společnost pro plochou Zemi vznikla ve Velké Británii v r. 1956, tj. rok před začátkem kosmonautiky. Dnes je to mezinárodní společnost, která má své příznivce v mnoha vyspělých státech. Lidé jsou zkrátka různé.

Co jako křesťan říkáte na argument zemské placatosti: „Věřím Bibli.“?

Mně se velmi zamlouvá citát kardinála Caesara Baronia (1538–1607): „Bible nám neříká nic o tom, jak nebesa fungují, ale poskytuje návod, jak se máme do nebe dostat.“

Co lidé v době proroků věděli o naší planetě a o vesmíru?

Z dnešního pohledu toho věděli velmi málo, ale něco určitě ano. Především rozpoznali periodické změny počasí a znali pohyby Slunce, Měsíce a planet vůči neměnnému hvězdnému pozadí. Nejpokročilejší byla ve starověku astronomie na Dálném východě, tj. v Číně, Japonsku a Koreji. Na tomto základě vznikaly první kalendáře a začal se rozvíjet navigace lodí na mořích. Už řadu století před počátkem křesťanského letopočtu uměli astronomové předpovídat zatmění Slunce a Měsíce nebo příliv a odliv na mořském pobřeží. Přitom měli k dispozici velmi jednoduché pomůcky, tj. svislou tyč (gnómón) vrhající ve dne stín různé délky a směru, sluneční hodiny a nakonec i úhloměr (kvadrant nebo sextant). Poznali dokonce kolísání směru zemské rotační osy vůči vzdáleným hvězdám, tj. periodu precese. Změřili docela přesně obvod kulaté Země.

Váš rozhovor se zastáncem placatosti Země na Silvestra 2017 byl jedním slovem absurdita. Trpěl jste hodně?

Netrpěl jsem nijak. Byl to docela kouzelný happening.

Co se ve Vás děje, když vidíte, že v komunikaci nefunguje zdravý rozum?

Existuje základní pravidlo Darwinova přírodního výběru: Přežívají ty organismy, které jsou nejlépe přizpůsobeni životnímu prostředí. Takže z toho plyne, že lidé, kteří nepobrali rozum, moc dlouho nepřežívají. Je na to čerstvý důkaz. Jistý Mike Hughes se 22. února 2020 pokusil podruhé pomocí své rakety na parní pohon dokázat plochost Země. Poprvé v roce 2018 se dostal do výšky 570 m, a pomocí padáku bezpečně přistál, ale potřeboval doletět výš. Tentokrát se však padák od rakety odpojil předčasně a letec zahynul.

Nebyl jste někdy v pokušení porušit motto Sisyfa a z toho „boje“ utéct?

Takové pokušení mne zcela minulo. Od samého počátku jsem věděl, že okolonaučnyje prochodimci mají přesilu. Jak říkal Masaryk: „Myšlení bolí.“

Co rozšíření názoru o placaté Zemi vypovídá o společnosti 21. století?

Nemyslím, že by se v 21. století pavěda rozšiřovala. To by se muselo projevit úpadkem vědy. Ve skutečnosti věda velmi rychle pokračuje podle hesla „Psi štěkají a karavana kráčí dál“.

Po internetu koluje sisyfovský recept na homeopatickou holubí polévku. Máte ještě nějaký recept na pavědu?

Mám: Kašlete na pavědu; umře na infekci.

Získal jste mnoho cen, dvě jste odmítl. První byla Cena předsedy Rady pro výzkum, vývoj a inovace, která je součástí projektu Česká hlava – cena byla spojena s finanční odměnou 0,5 mil. Kč. Druhá cena bylo státní vyznamenání prezidentem Milošem Zemanem.

Proč jste je nechtěl? Mají tato odmítnutí nějaký společný jmenovatel?

Hm, odmítl jsem už více ocenění, než Vámi zmiňovaná. Dělám to vždy diskrétně, ale v těch dvou případech se mi to nepodařilo. Mám obecně zásadu, že když mi nějaká organizace navrhne jakékoliv ocenění, podívám se, kdo už přede mnou takové ocenění dostal. Jestliže takové vyznamenání dostali lidé, v jejichž společnosti bych se necítil dobře, tak takovou poctu odmítnu.

Čeho si ceníte víc než půl milionu a uznání na nejvyšší úrovni?

Velmi si cením přátelství s lidmi stejné krevní skupiny.

Vždycky jste jednal jako přímočará osobnost. Šel byste v dnešní době do politiky?

Nešel. Měl jsem pětiletou zkušenost v letech 1992–1997, kdy jsem byl zvolen předsedou Rady České televize. V té funkci jsem se musel setkávat s politiky, a to mne dostatečně varovalo. Při své povaze bych v politice nedokázal vůbec nic.

Jakou máte povahu?

Nedovedu se úspěšně orientovat v prostředí, které používá nedovolených chvatů i podpásovek a iracionálních argumentů.

RNDr. Jiří Grygar, CSc. (1936) – český astronom a astrofyzik, popularizátor vědy v oblasti astronomie, astrofyziky a vztahu vědy a víry, působí ve Fyzikálním ústavu AV ČR. Publikoval více než dvě stě odborných prací. Je členem čestné rady České křesťanské akademie (sekce přírodních a technických věd), členem výboru Českého klubu skeptiků Sisyfos. Získal nejvyšší ocenění České astronomické společnosti Cenu Františka Nušla, cenu UNESCO Kalinga „za přínos k interpretaci úlohy vědy při službě společnosti, obohacování jejího kulturního dědictví a řešení problémů lidstva“.

Byla řeč o cenách. William Herschel objevil planetu Uran a byl za to králem Jiřím povýšen do šlechtického stavu. Po Vás je pojmenována planetka. Jak jste k tomu přišel?

Vnímáte to jako ocenění, nebo je to běžná praxe?

Mezinárodní astronomická unie má pravidlo, že když někdo objeví planetku, tak má po potvrzení objevu, což trvá obvykle několik let, než je dost přesně známa dráha nově objevené planetky, právo navrhnout její pojmenování. Planetku (3336) objevil na hvězdárně v Hamburku můj kamarád Luboš Kohoutek a navrhl její pojmenování k mému životnímu jubileu, což Unie v roce 1996 schválila. Díky tomu, že čeští astronomové objevují planetky docela často, tak takové ocenění má řada českých osobností, nejenom astronomové a vědci, ale také umělci a další osobnosti jako Masaryk, Jan Hus nebo Jan Palach. Podrobnosti najdete na webu: http://planetky.astro.cz

Jakého ocenění si osobně ceníte nejvíc a proč?

V r. 1996 mi UNESCO udělilo Cenu Kalinga za popularizaci vědy. Když jsem se podíval, kdo tu cenu získali přede mnou, tak jsem si uvědomil, že jsem se ocitl ve velmi dobré společnosti.