Vědomí, že každý lidský život je vzácný a skrývá v sobě hluboký smysl, mne naplňuje nadějí. Zlo ovšem existuje a projevuje se i skrze porušenou lidskou přirozenost. To, co občas označujeme jako „nelidské“, všechnu tu krutost a barbarství, jichž je svět plný, je ve skutečnosti až příliš lidské,“ uvádí v rozhovoru Petr Hlaváček, ředitel Odboru výzkumu a vzdělávání v Ústavu pro studium totalitních režimů.
Jako historik a filosof patříte k nejaktivnějším intelektuálům této země. Vaše úloha není jen pasivním přihlížením, ale aktivním formováním intelektuálního prostředí. Co vám tato role přináší?
Na to se složitě odpovídá. Žádnou takovou roli jsem nevyhledával ani jsem si ji nepřidělil, pouze jako křesťan a občan cítím odpovědnost. Nebráním se nálepce „veřejný intelektuál“, což je označení, kterým mnozí s úsměškem pohrdají, a řada kolegů z akademického světa se ho dokonce obává a štítí. Slovo intelektuál je nadávka. Prý je to žvanil, který nepracuje a škodí tím, že složité věci příliš zjednodušuje, třeba v médiích, anebo je naopak intelektuálským žargonem činí ještě složitějšími. Sám se s plnou vážností hlásím k diagnóze „kavárenský povaleč“. Mojí kanceláří je Café Louvre na Národní třídě v Praze, to je můj chrám soustředění a sebereflexe, tady při setkáních a poradách s přáteli vznikají všelijaké šílené nápady, z nichž většinu s Boží pomocí realizujeme.
Ve svých textech, vystoupeních a myšlenkách nastolujete otázky týkající se demokracie, svobody a lidských práv. Očividně máte rád zemi, z níž pocházíte, a také Evropu a její kulturní a duchovní dědictví. Čím je vám evropské společenství?
Jako křesťan si uvědomuji, nebo alespoň se o to snažím, že vazba na konkrétní národ, vlast, kulturu a civilizaci může být problematická. Naším pravým domovem je Kristovo království, což se snadno řekne a složitěji žije. Nic naplat, narodil jsem se jako Čech a Evropan, moje země je historicky součástí Západu, což není světová strana, ale docela slušná civilizace. Bez jejího kulturního a duchovního dědictví nemohu dýchat a žít. A co pro mne Evropa a Západ znamenají? Především zvědavost a zvídavost vůči jinakosti, otevřenost a ochotu k dialogu, touhu hledat a překračovat hranice, schopnost učit se. Příběh západní civilizace, která jako jediná vážně až flagelantsky reflektuje i své zločiny a selhání, voní zároveň krásou a dobrodružstvím. Když se dívám na mozaiky v benátské bazilice svatého Marka anebo na dlažbu v chrámu Srdce Páně na pražských Královských Vinohradech, vím, že jsem doma – a možná i v tom je předchuť domova v Kristově království.
Nejen u války Ruska proti Ukrajině, ale i v jiných vážných tématech se z povahy věci musí hovořit o hodnotách, které vyznáváme, a také o etice a spravedlnosti. Je patrné, že se do reflexe těchto věcí promítá i vaše křesťanské založení. Nemýlím se?
Vědomí, že každý lidský život je vzácný a skrývá v sobě hluboký smysl, mne naplňuje nadějí. Zlo ovšem existuje a projevuje se i skrze porušenou lidskou přirozenost. To, co občas označujeme jako „nelidské“, všechnu tu krutost a barbarství, jichž je svět plný, je ve skutečnosti až příliš lidské. Věřím, tuším, doufám a vnitřně občas i vím, že zlo nemá poslední slovo, neboť svět a všechny lidi objímá Bůh ve své milosrdné náruči. A to, že se v Ježíši přiblížil jako člověk naší bídě, bolesti a zoufalství mi osobně dává takovou radost a sílu, že se pro mne následování Krista, občas váhavé a klopýtavé, stalo službou. Někdy je těžké si uchovat naději, ale když se procházím třeba kolem Vltavy, Berounky či Ohře, mých milovaných řek, Bůh se vždy nějak tajemně dotkne mého srdce, nenechá mne na holičkách. Snažím se i druhé lidi povzbuzovat k naději, která by nebyla povrchní a banální, žít křesťanskou nadějí je životní styl. V poslední době se cítím obdarován zejména ženami, jejich zvláštně citlivým, zahrnujícím a tvořivým pohledem na člověka a svět. To díky nim snad i více prožívám vlastní mužskou spiritualitu, klidně tomu říkejme rytířství...
Jaká církevní konfese a jaká duchovní tradice je vám blízká?
Občas o sobě tvrdím, že jsem konfesní hochštapler. Naše rodina, původně usazená na Novém Městě pražském, se až do roku 1624 hlásila k české církvi podobojí, která se považovala za součást katolické církve, ovšem bez dominance římského biskupa. Pro označení těchto katolíků utrakvistického ritu se používala stará papežská nadávka: husité. Poté byla rodina Hlaváčkových po staletí „římskokatolická“, byť třeba můj praděd, František Serafín Hlaváček, se přátelil s knězem a spisovatelem Jindřichem Šimonem Baarem a horoval pro reformní katolicismus, přestože nakonec nepřestoupil do Československé církve (husitské). Rodovou tradici nelze škrtnout. Studium ve švýcarském Bernu a sedm let akademického života v saském Lipsku mne přivedly k obnovenému promýšlení reformačního étosu. Dnes se pohybuji mezi římskokatolickou církví a Evangelickou církví Augsburského vyznání. Moje spirituální ukotvení a snaha o následování Krista čerpají jak z „bláznivého“ františkánství, tak jisté „zemitosti“ luterství. Mou „konfesí“ je láska k živému Kristu a radost ze stvoření.
Křesťanskou víru nelze dlouhodobě žít anonymně nebo v soukromém vzduchoprázdnu. Jak vnímáte církve, které u nás působí, a jejich společenství a instituce?
Upřímně se raduji z toho, a neberte to jako lacinou provokaci, že se křesťanské komunity nejen v Česku postupně vrací k „normálu“, když se stávají menšinami, a tudíž solí země. Samozřejmě je to i bolavé, jako křesťané a křesťanky kráčíme do nejistoty, ale jde o velké dobrodružství a máme naději, že to dopadne dobře. Církve, a v Česku to platí především o té římskokatolické, v posledních desetiletích podvědomě usilovaly o obnovu společenského vlivu, nechyběl ani prvek podivného triumfalismu, jenže to je postoj v podstatě protikřesťanský. Povrchním pohledem se může zdát, že křesťanství v naší zemi a obecně v Evropě umírá, ve skutečnosti se jen rozpadá určitá forma církevní existence. Také Česko je plné živých křesťanských komunit, tady v Praze jsou některé římskokatolické kostely plné lidí různých generací a povolání. Není třeba propadat zoufalství, ačkoliv platí, že církev Kristova nikdy nebude „fungovat“ pouze podle našich lidských představ.
Koncem roku byl univerzitní svět vystaven strašnému útoku jednoho ze studentů. Následovala však obrovská podpora a solidarita absolventů, studentů a pedagogů, pro které je pražská filosofická fakulta a obecně akademická svoboda součástí jejich životů a postojů. Jakou roli by dnes měly hrát akademické instituce?
Masové vraždění na pražské filosofické fakultě se mne bytostně dotýká, je to „moje“ fakulta a jsou to „moji“ lidé. Některé z těch, kteří zahynuli, jsem znal osobně... Akademické prostředí jako místo svobodného přemýšlení, dialogu, polemiky a tvoření je nezbytné pro zdravou občanskou společnost. Univerzita má zneklidňovat, na prvním místě vlastní učitele a studenty, probouzet v nich touhu po tázání se a objevování. Přál bych si, abychom tento neklid a chvění více vnášeli do veřejného prostoru. V akademické obci jsou lidé všelijakých nadání a charakterů, nikoliv každý je disponován pro náročnou komunikaci s širokou veřejností. Přesto je třeba, aby se právě akademici ujímali role veřejných intelektuálů. V těchto časech, občas označovaných jako doba post-pravdivá, by měli připomínat, že hledání pravdy je nutné k tomu, abychom byli svobodnými lidmi. Zejména v západním světě je i dnes univerzita znamením, že nikdo sice není „majitelem pravdy“, ale na její hledání nesmíme rezignovat.
Máte jako historik nějaké téma, na jehož demytizaci pracujete?
Už mnohokrát v moderních dějinách se ukázalo, že historie, nebo přesněji historiografie čili dějepisectví, představuje nástroj, který může být zneužit jako nebezpečná zbraň. Vůči Česku ji nyní velmi agresivně používá Rusko, které se nám s využitím různých zdánlivě útěšných mýtů z minulého a předminulého století snaží vnutit představu, že jsme na prvním místě Slované, nepatříme k Západu, měli bychom se vrátit k jakýmsi „slovanským tradicím“ anebo se rovnou vrhnout do náruče Ruska, které prý brání „křesťanské hodnoty“. Dlouhodobě se jako historik věnuji problematice českého evropanství a západnictví, vždyť Češi jsou už tisíc let aktivními spolutvůrci evropského a západního příběhu. Je mi cizí a odporné ono české fňukání nad údajně „malým českým národem“ zmítaným dějinami a velmocemi. Takový pohled je nejen nepravdivý, ale také nedůstojný, navíc vede část naší společnosti k pasivitě a občanské lenosti.
Poslední dva roky nebyly pro mnohé zrovna lehké. Sotva překonali pandemii covidu, přišla válka Ruska proti Ukrajině, inflace a zdražení životních potřeb. Naději přinesl výsledek prezidentských voleb a solidarita lidí s Ukrajinou. O co jiná by mohla být Česká republika na konci roku 2024?
Každý z nás bude na konci roku 2024 jiný, někdo třeba i mravně lepší, jiný horší. Každý sám za sebe se každodenně rozhoduje mezi dobrem a zlem, přičemž hranice nemusí být vždy jasná. A jak jiná bude Česká republika, náš domov a vlast? Jako občané máme právo, povinnost a čest pečovat o obec, o naši pospolitost. Letos nás čekají několikeré volby, hned v květnu do Evropského parlamentu. Přál bych si, abychom jako Češi a Češky, ať už jsme jakéhokoliv náboženského či politického vyznání a orientace, nehledali falešné mesiáše, aby za nás „řešili“ naše problémy. Strhli by nás jen do propasti. Poslední léta byla opravdu náročná... I proto bych rád připomněl myšlenku Romana Guardiniho, podle něhož nastal pro člověka (a křesťana) čas, kdy základní ctností musí být statečnost: osobní, nepatetická a duchovní, sebevědomě čelící chaosu.
Petr Hlaváček (1974) je historik, filosof a publicista, studoval na FF UK a Universität Bern ve Švýcarsku, působil v Centru pro dějiny a kulturu středovýchodní Evropy v německém Lipsku (2001–2007), od roku 2008 vede Collegium Europaeum při FF UK a Filosofickém ústavu AV ČR v Praze. V letech 2012–2016 byl členem vědecké rady projektu Marginalité, économie et christianisme na Université de Rennes ve Francii. Roku 2015 byl na Univerzitě Karlově jmenován docentem v oboru české dějiny. Zabývá se problematikou evropské identity, náboženskými a intelektuálními dějinami. V roce 2022 obdržel Cenu předsedkyně Akademie věd ČR za propagaci a popularizaci výzkumu, experimentálního vývoje a inovací. Od roku 2023 pracuje jako ředitel Odboru výzkumu a vzdělávání v Ústavu pro studium totalitních režimů. Mimo jiné je také editorem rubriky Nová orientace v internetovém deníku FORUM 24 a tištěné revue FORUM 24+.
Děkuji za moudrá slova.
Článek se jmenuje : “Každý denně volí mezi dobrem a zlem, hranice mohou být nejasné.”a autor v něm píše mimo jiné : “Moje spirituální ukotvení a snaha o následování Krista čerpají jak z „bláznivého“ františkánství, tak jisté „zemitosti“ luterství.”
Tím ovšem autor říká,že si mezi dobrem a zlem hranici zatím nenašel,protože Luther byl exkomunikován a tudíž představuje zlo.
Katolická církev byla exkomunikována pravoslavnou a pravoslavná katolickou. I z toho bych si p.. dělala, jak říkala bába Kelišová. To vše jsou znaky lidské omezenosti a zpupnosti – my vlastníme pravdu, my soudíme namísto Boha, my nenásledujeme toho, kterého uctíváme. Člověk se staví namísto Boha a namísto hledání pravdy a dobra staví svou pýchu. Vždy a všichni se můžeme pravdě a dobru jen přibližovat – vlastníky nejsme. A k přibližování napomáhá vzájemné obohacování povah, denominací, tradic. Jsme pestrá mozaika která se musí dotýkat, být spolu, jinak jsme jako dílky k ničemu.