Bratislavská evangelická farářka Anna Polcková se ve své praxi setkává s řadou nepochopení a odsouzení. Rozhodla se totiž věnovat kontroverzním tématům, které názorově rozdělují současnou církev. „Mluvíme o lásce k lidem jako o východisku víry, ale často zůstává pouze u slov,“ nastiňuje svůj pohled. Kromě prázdných frází se proto snaží lidem náležícím k jakékoli menšině nabídnout i opravdovou pomoc.
Poukazujete na nutnost uvádět výklad Bible do kontextu a klást důraz na její porozumění, s tím souvisí i to, že jste žena kazatelka – setkáváte se ještě stále s nepochopením?
Přestože Ježíš svým působením mnohé hranice bořil – uzdravil ženu, která byla vnímána jako nečistá, vedl rozhovor se Samaritánkou, po svém vzkříšení dal pověření ženám, aby své okolí informovaly o jeho prázdném hrobě – zůstávaly ženy v dějinách církve nepovšimnuté. Případně jako ty, které jsou zodpovědné za „pád do hříchu“. Na začátku svého působení jsem se u některých lidí setkávala s rozpačitostí, když jsem měla oddávat nebo vést pohřeb, ale časem se to mění. Jsem přesvědčena, že lidé se obracejí na faráře nebo farářku na základě jejich přístupu, nikoli podle jejich genderové příslušnosti. To, že své povolání vykonávám jako žena navzdory tomu, že jsou v Bibli texty, které působení ženy ve veřejném prostoru vylučují, je důkazem, že Bible se už dnes naštěstí vnímá a vykládá s ohledem na kontext.
Ve své farářské službě se věnujete práci s menšinami, jak jste se k tomu dostala?
Ve své práci se věnuji všem lidem a mezi nimi jsou i příslušníci menšin. Čím více mi důvěřují a svěřují se, tím naléhavěji hledám možnosti pomoci a podpory. Je důležité vidět a pojmenovat, co lidem, kteří jsou z různých důvodů znevýhodněni a nemohou se dovolat základních lidských práv, ubližuje. Stále uvažuji, co konkrétně může jednotlivec ale třeba i církevní sbor udělat pro ty, kteří jsou kvůli své identitě vystaveni strachu, posměchu, ponižování a agresivitě. V křesťanských kruzích se o lásce k člověku mluví jako o východisku i cíli víry, ale často to zůstává pouze u slov. K tomu, abychom uměli Boží lásku přinášet do našich vztahů i do celé společnosti, je třeba znát možnosti a potřeby daného člověka. Je také zásadní respektovat výsledky vědeckých výzkumů a chtít vést kultivovaný dialog, poctivou diskusi.
Fundamentalistické nazírání na křesťanství uzavírá víru do jasně definovaných boxů, což souvisí s malým prostorem pro diskuzi. Jakým způsobem motivujete mladé lidi popasovat se se světem víry a života kolem nich?
Spolu s mými kolegyněmi a kolegy v církevním sboru poukazujeme na to, že témata, kterým se věnujeme, jsou složitá, neexistují na ně jednoduché odpovědi. Cení se proto odvaha nepřijímat všechno automaticky, ale přemýšlet nad tím po svém, nebát se klást otázky. Mladí lidé vítají, když se o tom, jak přemýšlejí nebo nad čím pochybují, mohou mluvit v bezpečném prostředí. Usilujeme o to, abychom tento bezpečný prostor vytvářeli.
Podněcovala jste také k interdisciplinární diskuzi ve vašem společenství, jak se tomuto projektu daří?
V prostředí církevního sboru, ve kterém působím, mohu dění ovlivnit. Proto společně pracujeme na tom, abychom pro zahájení interdisciplinární diskuse připravili podmínky. Před několika lety jsme uspořádali několik konferencí k genderové rovnosti a lidským právům LGBT+ lidí, nyní se chystáme pozvat Romy k jednání u kulatého stolu. V rámci přípravy kulturně komunitního centra, pro který jsme získali prostředky z Evropského hospodářského prostoru, budeme v následujících letech spolupracovat s norským partnerem projektu – s centrem pro církevní, mezináboženský dialog v Oslu.
Vnímáte i pozitivní zpětnou vazbu, nebo se setkáváte především s nepochopením?
S největším nepochopením se setkávám v otázkách práv LGBT+ lidí. Mnozí nevědí, jak se mají k tomuto tématu postavit. Tvrdí sice, že LGBT+ lidem nechtějí upírat jejich práva, ale na druhou stranu se jim nelíbí, když se veřejně hlásí ke své identitě. Mnoho zábran při otevírání diskusí pramení ze strachu i z nevědomosti. Věřím ale, že se situace přece jen mění k lepšímu.
Zejména u mladých lidí si všímám, že nemají tolik předsudků a jsou schopni přijmout jinakost druhých. Větší tolerance převažuje u těch, kteří žijí ve větších městech nebo strávili nějaký čas v zahraničí. Vnímám ale posun i u svých kolegů a kolegyň, kteří se znevýhodněnými lidmi pracují. Za velmi povzbuzující signály považuji iniciativu německých kněží, katechetů a zaměstnanců církví, kteří se ke své menšinové sexuální identitě přihlásili. Neméně důležité bylo také vyjádření předsedy Komise katolických biskupských konferencí EU, lucemburského kardinála Hollericha, že hodnocení takových vztahů jako hříšných není správné.
Jak je možné, že zrovna křesťané mají takový problém s přijímáním všech lidí bez rozdílu, když přesně tohle Ježíš vyučoval?
Mnozí faráři a farářky trvají na některých svých stanoviscích v přesvědčení, že jsou „biblické“, neboť „tak je to napsáno“. Tvrdí, že praktikování homosexuality je hřích, že migranti mohou ohrozit naši křesťanskou kulturu, otevírání otázek rovnosti pohlaví je podle nich „přizpůsobování se světu“ ... Jsou však oblasti, ve kterých tak nekompromisní nejsou. Ve Staré i Nové smlouvě se najdou texty, které jsou dokumentem o tehdejším životě v dané kultuře a nelze je plně aplikovat na naši dobu. Stejně jako se neřídíme ustanoveními o kultické čistotě, pravidly pro otrokáře a otroky nebo statěmi o vyhánění démonů z duševně nemocných lidí.
Kde se bere představa církve, že může lidem diktovat, jak mají žít, co smí a nesmí dělat, přestože tito lidé (často příslušníci menšin) ani nechtějí mít s církví nic společného?
Někteří představitelé církve si dělají nárok rozhodovat o tom, jak mají lidé žít, aniž by ty, o kterých se vyjadřují, poslouchali nebo znali. Ale církev nejsou jen její představitelé. Na Slovensku je velmi mnoho lidí, kteří jako křesťané žijí, ale s příslušností k církvi mají problém. Rozumím jim. Dokonce v tomto jejich postoji vidím naději. Dávají tím jasně najevo, že zatímco církev něco jiného říká a jiného dělá, nebudou se na tom podílet.
Má podle Vás křesťanství ve světle všeho, co jsme zmínili, ještě stále co nabídnout většinové společnosti?
Velmi by přispělo naší důvěryhodnosti, kdybychom si my křesťané byli ochotni a schopni přiznat, že děláme chyby a selháváme, že spousta otázek na důležitá témata zbývá neotevřená a že zdaleka nemáme odpovědi na všechno. Dalším problémem je naše nesrozumitelnost. Německý teolog Dietrich Bonhoefer už před více než 70 lety doporučoval, aby církev promlouvala k člověku nenáboženským jazykem. To zůstává aktuální výzvou.
Přesto jsem přesvědčena, že křesťanství má lidem co nabídnout. Je to program neustálé sebereflexe a lásky. Na základě příspěvků na našich sociálních sítích se k aktivitám církevního sboru připojují dobrovolníci, z nichž mnozí nejsou našimi členy. Někteří se podílejí na pravidelném vaření pro lidi bez domova, jiní s velkorysostí připravovali byt pro uprchlíky, další se pravidelně zajímají o život romských dětí. Pomáhají, neboť chtějí, dává jim to smysl. Jsem přesvědčena, že všichni sledujeme stejný cíl – předávat lásku, kterou jsme přijali, dále, a spolupracovat na vytváření spravedlivějšího a laskavějšího místa pro život nás všech.
Ptal se: Václav Radoš
Korektura: Sára Kolomazníková
I don’t think the title of your article matches the content lol. Just kidding, mainly because I had some doubts after reading the article.