Strach je základní lidská emoce, kterou nás vybavila evoluce, abychom přežili. Může mít různé podoby od obav, přes hrůzu až po panické zděšení. Ne vždy je prospěšný a ne vždy ho zvládáme. Moderátoři Jirka Pasz a Marianna Stránská si do Skautského institutu na TV Seznam zvou hosty se zajímavými životními příběhy, kteří odpovídají zásadní otázky: jak bojovat se strachem a kde hledat odvahu?
Může mít duchovní partnera a děti? A vařit pivo a mít tetování? Podoba křesťanské církve je předmětem mnoha sporů. Farářka Sandra Silná ji vidí jako otevřené společenství, které není postaveno na strachu a lidi nerozděluje. Proč je podle ní církev stále odtržená od společnosti? A je podle ní Bůh muž nebo žena?! Podívejte se na rozhovor o tom, že boření stereotypů má svůj smysl.
Co pro tebe osobně slovo „stereotyp“ znamená?
Je to sousled situací, kdy člověk předvídá, co se bude dít. Máš pocit, že víš, co bude. Nejsi v té situaci srdcem, jak se říká „tady a teď“, odpojíš se. Je to trošku past, slepá ulička, myslet si, že vím, jak se kdo bude chovat, co se bude přesně dít. A je škoda podléhat těm stereotypům v myšlení, v chování.
Ty sama jsi ztělesněním boření stereotypů. Jaké je to být ženou-duchovní?
Je to pestrá práce, která má mnoho rovin. Pořád objevuji, o čem všem to je. Je to hodně i o bourání stereotypů ve smyslu, že vysvětluji mnoha lidem jaké to je být farářkou. Lidé mají své představy, kdo je, a jak vypadá farář. Většinou ani netuší, že jsou i farářky. Na prvním místě věnuji spoustu času vysvětlování, že existují. Že moje práce je regulérní zaměstnání, z určitého pohledu i poslání a co tedy všechno obnáší. Být ženou farářkou je v dnešní době tak trochu statečnost v tom, že člověk musí druhé přesvědčovat o svojí existenci a o tom, že ta práce existuje a má smysl.
Daří se to? Přistupují lidé na to, že je to v pořádku, když je žena duchovní?
Mně už se stalo víckrát, že lidé k tomu přistupovali s nedůvěrou, s takovým podezřením co jsem vlastně zač. Když byli ochotni bořit si své stereotypy, dali šanci nějakému rozhovoru, tak se to myslím daří více či méně. Vlastně nevím, jak lidé zpracují, co já jim sdělím, nebo co zažijí, když mě vidí při nějakém obřadu, rituálu. Kdybych nevěřila tomu, že se to bude dařit, tak asi bych měla méně chuti se tomuto poslání věnovat. Ale věřím tomu, že má smysl do toho jít a ty předsudky bourat. I proto to dělám.
Mají ženy, jako duchovní, nějaké speciální kvality? Mají třeba co nabídnout oproti mužům, nebo je to stejné?
Na to se mi těžko odpovídá. Samozřejmě vnímám z pohledu ženy práci svých kolegů mužů a mám pocit, že pro ně jsou snazší ty „technické“ úkony, které v duchovním poslání jsou také. Protože my faráři, ať muž či žena, máme na starosti kostel a to nejen společenství lidí, ale i tu budovu. To si myslím, že je pro muže jednodušší. Zase já jako žena, řečeno z mého pohledu, mám zřejmě větší empatii. Pro někoho je i snazší se s určitými duchovními věcmi svěřit ženě. Ženy jsou také víc pečující. Ale nemyslím si, že by v tom farářském poslání přímo byli muži nebo ženy v něčem lepší. Každý člověk má ve své osobní roli své kvality, své nadání a přednosti a ty uplatňuje. Je to těžká otázka. Ideální by bylo, kdyby na jednom místě byli faráři muž a žena v jednom sboru, pak by se to dalo nějak porovnávat.
Když jsme u stereotypů a jejich boření, je Bůh muž?
(směje se) Bible tak Boha otce podává. Když se budeme pouštět do jakýchkoli jiných spekulací, teorií, myslím, že to bude trošku problematické. Někdy máme tendenci do Boha promítat náš lidský pohled. Když se řekne muž, je jasné, co si pod tím představit. Ale Bible jasně hovoří o tom, že Bůh je svým způsobem tajemství. Je daleko jiný, než jsou naše lidská měřítka, představy, náš pohled. Bible říká: „Teď vidíme jako v zrcadle, jednou uzříme tváři v tvář.“ Na tu otázku je těžká odpověď, protože sklouzáváme do toho, co my známe. Bůh je něco, co nás přesahuje.
Bůh je tedy složitější koncept než muž a žena. Jedním z velkých témat církve je i celibát. Jaký máš na celibát názor ty?
Pro mě, jakožto farářku, která může žít ve vztahu, je celibát něco, co na jednu stranu obdivuji. Pokud se pro něj někdo rozhodne dobrovolně a zvládne žít v celibátu, je to obrovský úkol. Člověk naloží s potřebou vztahu tak, že prostě dokáže žít v celibátu, možná se povznést, jít touhle cestou přirozené vztahovosti a jít ji jinak. Na druhou stranu nesouhlasím s tím, že celibát je pro řadu duchovních povinný. Musí se, chtě nechtě, touto cestou vydat, i když třeba cítí, že by rodinu měli rádi, nebo ji nějakým způsobem potřebují. Každý z nás potřebuje vztah, je to potom další práce navíc, jak s tím naložit, s tou naprosto přirozenou touhou, potřebou. Kdyby to bylo na mě, jakože samozřejmě není, myslím, že ideální cesta je prostě nechat svobodnou vůli každému, ať se rozhodne pro tu možnost, která je mu vlastní.
Ty ses rozhodla být matkou, máš dvě děti. Je možné skloubit povolání farářky a povinnosti mateřství?
Když už člověk děti má, tak musí (směje se). Já jsem samozřejmě doufala a věřila, že to půjde skloubit. Moje práce a poslání farářky, to není úplně typická práce „od — do“. Farářkou jsem pořád, bydlím na faře, jsem takřka stále k dispozici. Kdokoli tam kdykoli přijde, může zazvonit. Nebo mi může zavolat, protože mé telefonní číslo i e-mail jsou dostupné údaje a když lidé potřebují, prostě se ozvou. Do toho jsou tady potřeby rodiny a dětí. Vždy jsem se snažila, abych děti nijak neupozaďovala. Do většiny mých aktivit, které to mé poslání obnáší, je nějakým způsobem zapojuji. Byť třeba jen pasivně tím, že jsou se mnou. A zjistila jsem, že tahle moje, nevím jak to nazvat, zda odvaha je to úplně správné slovo, ale že oba syny odmalička beru s sebou, tak spousta lidí to kvituje s povděkem.
Říkají mi, že moje farářské poslání, které díky stereotypům je vnímáno tak nějak odlidštěně, mimo tenhle svět, tak najednou já jim to zlidšťuji. Teď jsem zažila pár křtů a měla jsem při tom mladšího syna u sebe v šátku. Doufala jsem a spoléhala na to, že bude spát. A skutečně spal. To, že jsem v taláru, pod ním mám šátek a v něm miminko a vykonávám duchovní úkon, svátost, a mám sebou dítě — tak zpětná vazba od lidí je taková. To je i pro mě zajímavý poznatek, jak většina lidí u nás vnímá práci, kterou dělám.
Z očí do očí většinou málokdo řekne nějakou výtku, že žena farářka je špatně apod. Spíše jsou případy na sociálních sítích, kde mi lidé píší. Nevím, zda je to skutečný člověk, nebo nějaká přezdívka, falešná identita. Tam se člověk schová. Když se mnou třeba vyjde, pročítat si diskuzi pak ukáže, co si třeba lidé o mé práci myslí, nebo že o tom ani nic nevědí a shrnou si to pod tu stereotypní představu.
Ne vždy je to výtka konkrétně na mě, ale třeba na církev ve smyslu, že to jsou bludy, lži, že kdyby nebylo církve, bylo by míň zmatených lidí. Případně zaznívají narážky na církevní restituce, narovnání mezi státem a církvemi. Lidé moc nerozlišují, jakým obnosem se církve, např. Československá husitská, kde já působím, na narovnání podílí, nebo kolik dostává peněz. Na majetkovém vyrovnání se podílelo 16 církví různým podílem. Ty výtky jsou často vedeny tímto směrem. Někdy je to útok na moji vizuální stránku.
Když už někteří nevědí co, tak útočí i takhle. Občas ze strany křesťanů, fundamentalistů některých církví, kteří Písmo berou doslova a přečtou si část v Bibli o tom, co by žena měla/neměla dělat, se výtky týkají tohoto tématu. Třeba, že by žena ve shromáždění měla mlčet. Pro určitý typ křesťanů je to jakoby bezpečná cesta jak žít jako křesťané. Vezmou část Písma doslova a takhle ho aplikují do života. Ve výsledku je ale za tím vidět obrovský strach, že ve světě to funguje trochu jinak a přesto tam ten Bůh působí. Tito lidé se stanou takovou prodlouženou rukou strachu a potom Bohem „mlátí“ ty ostatní po hlavě, jak já říkám. Působí rozpory mezi lidmi a ještě víc strachu. Ve výsledku to vede k tomu, že lidi takovou vizi křesťanství, Boha a víry, odmítají. Málokdo přece chceme žít ve strachu, pod vidinou trestu. Myslím, že o tomhle opravdu Ježíš nemluvil.
Jak ty by sis představovala ideální křesťanskou církev?
Když by opravdu všichni žili podle „Desatera“, kdybychom se opravdu snažili být Božím obrazem a šli bychom v Ježíšových stopách, snažili se naplnit naše lidství a milovat bližního svého jako sebe sama. Tak by církev ani nebyla potřeba, protože by prostě byl ráj na zemi. To by fungovalo i bez organizace církve. Bavíme se o utopii, samozřejmě, to nenastane. Ideální církev pro mě je taková, kde se každý, kdo přijde, cítí dobře, cítí se milován. Společenství, které je opravdu bezbariérové ve všech směrech. Nikoho neposuzuje a neodsuzuje. Kde panuje důvěra, dobré vztahy, kdy člověk je přijímán takový, jaký je se vším všudy. Kde kvete porozumění a láska mezi lidmi.
Takhle věřím, že nás přijímá a miluje i Bůh. Bylo by hezké, kdyby to tak bylo všude. Kdyby se neprosazoval strach, vytváření nepřátel, nálepkování lidí. Vidíme to teď na situaci v Polsku, na Slovensku. Tam určitá část lidí, a myslím, že nemusím jmenovat konkrétní skupiny, má ze strany církví určité problémy, protože jsou nálepkování jakožto hříšníci. To je pro mě velmi bolestné, protože v tom nevidím žádnou lásku a přijetí, jenom určitou touhu označit někoho jakožto viníka, snažit se ho předělat a jít proto tomu, jak se třeba ten člověk narodil. To je velmi problematické a myslím, že to není ani náš úkol. Ani to, co se nás Ježíš snažil naučit.
Pojďme trochu srovnat Polsko a Česko. Vyjadřuješ k tomu, jestli je podle tebe Česko ateistickou zemí. Jací jsme vlastně, pokud jde o víru?
My jsme, jak říká Tomáš Halík, „něcisté“. Věříme v něco. Spousta lidí, kteří mně kontaktují, říkají: „My nejsme členy žádné církve, církev nám nic moc neříká, protože jí vlastně nerozumíme. Nerozumíme tomu jazyku, rituálům. Ale v něco věříme“. A teď co je to to „něco“? Člověk se vždy vztahoval k tomu, co ho přesahovalo. Postupně, jak se utvářela terminologie toho, co nás přesahuje. To je zase otázka vývoje. Ale myslím si, že nejsme, jak se říká, národ ateistů a bezvěrců. Naopak, tady hodně kvetou různé spirituální proudy, techniky. U nás se daří Budhismu, všem možných sebe-rozvojovým školám, které pracují s tím lepším v člověku.
Akorát Češi se nechtějí, po zkušenostech z minula, ale i po zkušenostech s církví skrze třeba konkrétní lidi, už organizovat v církvi jakožto organizaci. Protože církev, to si řekněme na rovinu, se tak úplně nesnaží přiblížit současné společnosti. Jazyk, vizuální stránka, komunikace, to je plus mínus pořád stejné. Aspoň já to tak vidím. A teď je to na tom člověku, jestli, když chce přijít do kostela, má vůli porozumět poměrně spletitému duchovnímu prostředí, souhrnně řečeno. Je velký dar, když mu někdo vyjde vstříc. Ale jako celek je církev stále dost odtržená od současné společnosti.
Vraťme se ještě na chvilku k boření stereotypů. Ty naopak nejsi tak odtržená od společnosti. Mimo jiné se tě novináři i lidé předpokládám ptají na dvě věci: tvé tetování a záliba vařit pivo.
Já už z legrace říkám: „V novinách psali, kolik mám tetování, tak asi to tak bude“. Pro mě je tetování věc, která, jak jsem zjistila, boří určitou bariéru mezi lidmi, co nemají zkušenost s nikým z církve, co v životě neviděli farářku. Najednou mě vidí na svatbě, křtinách a dokonce třeba zjistí, že si se mnou chtějí povídat. Ale neví, jak se mnou navázat hovor, takže paradox. A to tetování v mnoha případech právě pomáhá, protože lidé se mně zeptají na tetování a pak se rozvine rozhovor úplně o jiných věcech, často i o těch duchovních.
Někdo mi v církvi předhazuje, že to Bible zakazuje. Říkám ano, ale to je ve Starém zákoně, v knize, která byla určená pro Levity, chrámové kněží. Jim se skutečně zakazovalo tetování, úpravy těla. Je třeba chápat text i v dobovém kontextu. Dnes jsme někde jinde. Víceméně je to prostě moje soukromá věc. Já také nikomu nemluvím do toho, jaký třeba někdo z mých kolegů farářů nosí účes. Nemusí se mi to líbit, ale je to jeho věc. Pro mě je tetování něco jako účes, či líčení. Nejsem jediná potetovaná farářka. Mám kolegy i kolegyně, kteří mají tetování a u nich se to zdaleka tak neřeší.
No a vaření piva, to je úplně jiná věc. Paradoxně je spojené s životem mnišských řádů a s církví už od středověku. Není to taková senzace, jak to vypadá. V poslední době o tom víc mluvím, než že bych vařila pivo, protože jsem byla těhotná a nedávno jsem porodila. Je to jedna z věcí, kterou bych ráda, pokud se vše podaří, realizovala v prostředí církve. Ať už na faře, nebo v širším kontextu. Můj záměr je mít husitský pivovárek. Může se to povést a nemusí. Ale je to jedna z věcí, která může dát i signál Čechům, milovníkům piva, že církev Československá husitská opravdu není odtržená od běžného života.
Nechci teď ale, aby to znělo, že duchovní život nějakým způsobem degraduji. Ale opravdu, když si lidé třeba sednou u společného stolu, dají si dobré pivo, a mám z farnosti dobrou zkušenost s brunchi, tak je to určitá platforma, jak se může rozvinout hovor i o věcech, které se týkají opravdu duchovního života, jdou do hloubky.
Člověk ale musí pro to vytvořit základnu. Kolikrát se snažíme v kostelích předávat lidem určitá poselství, ale do kostela třeba těch lidí přijde málo. Tak my vlastně musíme z kostelů ven. Mně to tak připadá, že dnes opravdu musíme z těch kostelů vyjít ven mezi lidi a hledat cesty, jak být součástí každodenního života. Já, protože pocházím z Nymburka a vyrůstala jsem ve stínu „Postřižinovského“ pivovaru a jsem ovlivněná z rodiny nějakou gastronomickou tradicí, tak jsem si sama pro sebe našla konkrétní cestu ven mezi lidi jako farářka skrze to pivo, pohoštění. To je moje cesta, jak s tím naložit, jak to propojit. Každý ať hledá svoji cestu spojení duchovního života s tím praktickým.
Mám strach. Je to přirozený pud, každý ho má. Bojím se lidí, kteří v sobě pěstují zlo. Jakoby strach, který nedokážou překonat, a on je ovládne. Pak působí ve společnosti a někdy jsou strachem tak ovládnutí, že jdou ubližovat. Těch se bojím. Také o své děti, o rodinu, to jsou věci, co asi zažívá každý. A teď řeknu něco, co se asi mnoha křesťanům nebude líbit. Nebojím se Boha, beru ho jako milujícího. Mám samozřejmě pokoru, snažím se o pokání, respekt, ale není to tak, že bych chtěla žít s představou trestajícího Boha, který nade mnou stojí jako dráb. Ale bojím se toho temného v nás, co mnohdy tak rádi v sobě pěstujeme.
Autor: Jiří Pasz, Skautský institut
Zdroj: TV Seznam, Medium
