S hudebníkem, spoluzakladatelem výběrové kavárny Kamerlik Tomem Wałachem jsme rozebírali jeho pohled na úspěch a víru, stejně jako vliv, který na něj měla jeho rodina. „Mrzí mě, jak moc pandemie zasáhla kulturu, ale na druhou stranu se díky tomu odstranila spousta zažitých stereotypů a přišly nové způsoby, jak sdílet umění,” zmiňuje mimo jiné v rozhovoru.
Věnuješ se hudbě, hraješ na kytaru, píšeš texty, zpíváš, taky fotíš. Co pro tebe umění znamená a proč myslíš, že je umělecká tvorba důležitá?
Umění je pro mě vyjádřením vnitřních pocitů. Znamená pro mě sebereflexi i sebeléčbu. Je to důležité pro vnitřní stabilitu. Tvorba je pro mě čas, který trávím sám se sebou a snažím se zhmotnit to, co jsem prožil, a to, co cítím. Samozřejmě to neplatí na každou část umění, ale hlavně psaní textů. Většina věcí, o kterých píšu, je založena na autentických osobních zážitcích. Mám potřebu psát o věcech, které mi nedají spát. Uvědomuju si, že musím žít naplno, abych měl co tvořit, nejde to úplně na zakázku.
Na začátku loňského roku jsi se svou skupinou QAI napsal a vydal píseň s názvem 2020, která je plná optimismu. Bylo pro tebe období pandemie alespoň něčím pozitivní a je něco co si se skrze ni naučil či si uvědomil?
Hned první den na Nový rok se snažím zamyslet nad tím, co se stalo a co bych chtěl, aby se dělo dál v následujícím roce, přemýšlel jsem nad tím, co se mi podařilo a nepodařilo. Strašně jsem se na ten rok těšil, mělo se mi narodit dítě. Proto je to radostná písnička.
Období pandemie je samozřejmě těžké téma, spousta známých ztratilo své blízké. Mrzí mě, jak moc to zasáhlo kulturu, ale věřím, že o to víc to může teď být zajímavější. Mrzelo mě, že jsme byli odseknutí od živého zážitku. Spousta zažitých stereotypů se ale změnila. Přišly nové způsoby, jak sdílet umění.
Pro nás to byl čas strávený ve studiu. Pracovali jsme na našem prvním EP. Ještě jsme nehráli živě, naposledy se skupinou Noemiracles. Uvědomil jsem si, že všechno má svůj čas, takže netlačím na pilu. Byl to pro mě čas přemýšlení nad hodnotami, zaměření se na to, co je důležité.
Boj s vlastním (ne)sebevědomím
V době covidové jste se také se skupinou přátel rozhodli začít odvážný projekt a to otevřít v Těšíně nekonvenční výběrovou kavárnu Kamerlik. Co vás k projektu vedlo, stojí za tím nějaká hlubší myšlenka? V čem se Kamerlik liší od jiných kaváren?
Začátek byl jednoduchý, každý z nás měl nějaký sen. S ženou jsme se přestěhovali do Těšína, který jsme díky dřívějšímu studiu na polském gymnáziu znali dobře, ale pořád nám připadal ve srovnání s polským Těšínem dost jinde. Jelikož jsme Poláci žijící v ČR, přišlo nám, že je škoda, že zdejší potenciál není zcela využitý. Přáli jsme si tu mít kavárnu, kam by lidi mohli chodit na dobrou kávu, ale taky trávit fajn čas v komunitním a inspirativním místě.
S pár přáteli jsme se po nějakém čase začali bavit o tom, že by to mohlo být reálné. Dost dlouho jsme diskutovali nad tím, co se nám líbí, a dali jsme tomu čas. Nikdo z nás to nebral jako business. Spojovala nás hlavně touha vytvořit fajn místo s výběrovou kávou a vnímali jsme, že když člověk dělá něco srdcem, tak se to podaří.
Na hithitu se nám podařilo vybrat částku nad rámec, ačkoli jsem tomu zpočátku moc nevěřil. Jsme moc vděční, že se to podařilo, a byli jsme překvapeni, kolik lidí nás podpořilo. Bylo to takové nakopnutí. Ještě pořád je to celé v plenkách, ale na druhou stranu zákazníci jsou spokojení a již nás oslovili lidi z kulturně umělecké organizace o možnost realizace nějaké výstavy. To mě moc těší.
Vyrůstal jsi v rodině úspěšného podnikatele, filantropa a zakladatele Walmarku. Jaký vliv na tebe úspěch rodiny měl ať už v pozitivním či negativním smyslu?
Pamatuju si, že mě jako malého taťka mě bral k výrobnímu pásu a mě to vždycky fascinovalo. Nechápal jsem, že tohle všechno byli tři bratři schopni vytvořit, a myslím si, že právě tam má kořeny moje touha taky něco sám tvořit. Viděl jsem, že to jde. Že pokud má člověk nějaký sen, vizi a snaží se dělat věci správně, může se to podařit. Vždycky jsem fandil produktům, které taťka se svými bratry vyráběl.
V určitý moment přestaly být peníze problém. Mí rodiče pochází z nižší třídy, a najednou jsme nemuseli bydlet v malém bytě. Na druhou stranu jsem také poznal, že peníze jsou jen prostředkem a nemají životní hodnotu. Díky přístupu rodičů jsem si uvědomil, že nejsou odpověď na všechno.
Co se týče negativ tak člověk chtě nechtě prožívá tlak, aby měl ambice, aby dokázal taky něco podobného. V dětství jsem navíc slýchával různé narážky, ale uvědomil jsem si, že nemám řešit to, co si myslí ostatní, ale dělat to, co je správné.
Co pro tebe osobně úspěch nyní znamená?
Úspěch pro mě je, když se dívám retrospektivně na to, o čem jsme snili a nevěřili, že se to někdy naplní, a pak se to stalo. Ať už se jedná o Kamerlik nebo když jsem v patnácti hrál covery Red Hot Chilli Peppers a pak se dostal do kapely.
Teď už vím, že je důležité těm vizím nebýt překážkou, což je možná to nejtěžší, protože na cestě k úspěchu člověk narazí na spoustu pochybností a bojuje s vlastním sebevědomím. Znám to moc dobře.
Víra jako domeček z karet
Jsi z věřící rodiny, co pro tebe osobně víra představuje a promítá se nějak do tvé tvorby?
Nerad věci předuchovňuju. Myslím si, že v tomto omezeném světě a těle nevíme nic jistě, máme pouze nějakou víru a naději. Ale z čistě pragmatického hlediska si vážím toho, že mi rodina předala morální hodnoty. Je skvělý start do života vyjít z morálních, křesťanských hodnot. Současně jsem rád, že jsem nebyl k víře ani k chození do kostela nucen. Měl jsem možnost si vybrat.
Bylo by pokrytecké říct, že víra mou tvorbu neovlivňuje. Ovlivňuje totiž celý můj pohled na život. Má to spojitost se vším, co dělám. To, že věřím ve vyšší smysl a přesah tady v tom všem, mi dává určitý pokoj. Vím, že když se něco nepodaří, není to konec. Na druhou stranu už delší dobu prožívám období, kdy mi spousta věcí ve spojitosti s církví nedává smysl. Často se stane, že naše smýšlení je postaveno na něčem, co jsme sami nepřijali. Myslím, že je fajn si uvědomit, že nejsi nadčlověk jen proto, že jsi uvěřil. Je to možná nějaká fáze dekonstrukce víry.
V minulé kapele Noemiracles jsme měli dilema, zda máme hrát jenom chvály nebo ne. Rozhodl jsem se proto pokračovat zvlášť ve své tvorbě. Protože to, že nemám potřebu psát Bohu oslavné písně, neznamená, že ho neoslavuju jinak, zcela normálně, prostě tím, že žiju. Neříkám, že to dělám správně, a určitě bych nechtěl zůstat stát na místě, protože vše kolem je stále v procesu. Ještě pár let nazpátek jsem si myslel, že znám odpovědi, že můžu druhým říkat, jak věci jsou. Někdy je ale lepší spíš poslouchat.
Sám jsi otcem a se svou ženou vychováváte dva syny a teď je na cestě třetí dítě. Je něco, co bys chtěl po vzoru svých rodičů předávat svým dětem?
Hodně si vážím toho, že mi rodiče dali prostor se rozhodnout pro to, co jsem chtěl nebo nechtěl dělat. Svým dětem bych chtěl dát stejný prostor, aby mohli naslouchat svým potřebám, snům nebo pocitům. Což zní sice hezky, ale realita je potom jiná (smích). Mám vlastně pocit, že výchova mých dětí vychovává hlavně mě. Děti nastavují rodičům zrcadlo a to je ta nejtěžší část.
Také mě nikdy nenapadlo, že když si jako protestant vezmu katoličku tolik mě to obohatí. V našem případě to byla hlavně lekce pro moje ego. Je dobré, když se domeček z karet občas sesype. Byl to jeden ze spouštěčů dekonstrukce toho, v čem jsem vyrostl, čemu jsem věřil.
Byl jsi také u zrodu magazínu Proboha, co by jsi popřál či vzkázal jeho čtenářům? 🙂
Přál bych si, abychom se přestali navzájem nálepkovat. Abychom se snažili dávat věci do kontextu, ať už se to týká čehokoli. Abychom se více ptali, než odpovídali. Je důležité, aby si každý na život přišel sám.
Ptala se: Barbara Rzymanová
Korektura: Sára Kolomazníková
