Vystudoval hru na kytaru, jenže po studiích na teologické fakultě zamířil do služby mladým lidem na ulici. Všimla si jej televize Noe, v níž se podílí na pořadu „Letem jazzem“. Čerstvě spolupracuje s Rádiem 7, kde jej můžete slyšet na sobotní frekvenci rádia Proglas. Ve své domovské Slezské církvi evangelické má na starost mediální odbor. Hudbě se stále věnuje jako aktivní muzikant a pedagog.
V našem společném rozhovoru jsme mluvili o sociálních sítích a virtuálním oceánu, do kterého jsme byli doslova vhozeni a museli jsme se v něm naučit plavat. Dostaneme se ještě někdy na fyzický a reálný břeh? A vrátíme se k běžnému prožívání dní a víře i v době post-covidové? Na to odpovídá Tomáš Samiec, kterému vzhledem k tomu, že se známe, tykáme.
Loni v listopadu publikoval magazín Proboha tvou glosu, která velmi ostře a zároveň přesně popisuje atmosféru na sociálních sítích, kterou přiživují různé konspirace, dezinformace a hoaxy, ale především možnost napsat komukoliv v podstatě cokoliv. Vybavíš si, co tě k napsání glosy tehdy vedlo?
Reagoval jsem tím na situaci, kterou v naší církvi prožíváme a nechci, aby si kdokoliv idealizoval lidi v církvi, že jsme imunní vůči kdejakým konspiracím, či prosazování názorů konkrétních jednotlivců či skupin. Všichni máme máslo na hlavě, jak se stavíme ke svým názorům a k názorům druhých. Sociální sítě nám daly do rukou kladivo na druhé a prostor k vyřádění se. Můžeme se odhalit a vyjádřit frustraci vůči lidem, kteří jsou nám jakkoliv nepříjemní. Dříve jsem se tomu taky občas oddával, ale teď už jen výjimečně, protože mě to vyčerpává. Stačilo někde něco napsat a spustilo to následně lavinu komentářů.
Mě už to v podstatě nezajímá, jak na to lidé reagují, ale ve chvíli, když si někdo vyloženě požádá o reakci na nějaký komentář, tak přemýšlím, zda mě to vůbec zajímá takovému člověku odpovídat. Mimoto i v naší církvi, i když je malá a lokální, jsme vždycky stáli za pluralitou názorů. No a po třinácti letech, co jsem na Facebooku, už trochu lituju, že jsem do toho vstoupil, ale asi nebylo zbytí. Doba si to žádala. Skoro bych byl rád, kdyby se vrátily ty časy, kdy sociální sítě nebyly, což je trošku naivní.
Přesto se sociální sítě staly komunikačním nástrojem, který v současnosti využíváme jako nikdy předtím, i proto že se nemůžeme setkávat v tom reálném, fyzickém prostoru. Zůstane to tak i v čase post-covidovém?
Jsem přesvědčený, že ne. To, co prožíváme kvůli různým lockdownům, kdy jsme nuceni komunikovat přes sociální sítě, je v konečném důsledku hrozně unavující. Jsem si úplně jistý, že až to bude zase možné, Češi opět vyrazí do hospod a do lesa. Budeme strašně rádi, že se vidíme zase naživo, tváří v tvář. Jsem si jistý, že tohle nám ty sociální sítě nevezmou, nebo nám nevtlačí nějakou náhražku. Člověk, jakožto tvor sociální si ten mezilidský kontakt nebude odpírat.
Jak se s přechodem do virtuálního prostoru popraly církve? Obstály v tom nepřeberném a téměř nekonečném množství obsahu?
Pro mnohé z nás byl ten první lockdown otřesem, kdy jsme v podstatě čelili zákazu veškeré činnosti. Zkoumali jsme, zda se vůbec můžeme scházet a případně v jakém počtu a v podstatě nebylo možné skoro nic. I když v první vlně byla čísla méně divoká, než jsou dnes, tak i velké kostely zavřely a vysílaly se bohoslužby čistě online. Tehdy se ukázalo, kdo je z jakého těsta, kdo tu situaci prostě přijme tak, jak je a nebo kdo uchopí tu novou a jedinou možnost, jak bohoslužby přenášet. Musím říct, že mnoho církví si počínalo velmi šikovně. Během několika týdnů se vytvořily týmy a nakoupilo se vybavení.
Ale nebylo to jen o nedělních setkáních, protože jsme se jako církev chtěli scházet, a zjistili jsme, že máme jen ten online prostor. Takže ti kdo do toho šli po hlavě, teď třeba vůbec neřeší nějaký úbytek věřících. A až se tak situace uklidní, tak jsem si docela jistý, že se vrátí přibližně stejný počet lidí jako před lockdownem. Zároveň si však myslím, že pokud zůstane ta možnost zúčastnit se zároveň i online bohoslužby, tak se najde poměrně dost lidí, kteří toho využijí.
Není to škoda, že se tak pomalu vytrácí ta osobní rovina? Není to právě úkolem církve být tou vztahovou entitou?
Vnímám to tak, že bohoslužebné setkání má několik úrovní. Jedna z nich je sociální, že se lidé setkají. Další je spirituální, že dochází k setkávání se samotným Bohem. Tedy když je sdíleno evangelium, lidé na něj reagují a dochází tak k proměně. Tu rovinu sociální nejde v online prostoru úplně nahradit, ale tu úroveň zvěstnou, tu si myslím, že virtuální prostor dokáže plnit.
Dokázal bys vyjmenovat nějaké příklady, že nejen sociální sítě, ale internet jako takový, církve využily jako příležitost k oslovení nových věřících?
Jako církev (SCEAV pozn. red.) se spíš snažíme se toho života v online prostoru vůbec zúčastnit, než ho začneme využívat. Nicméně u nás v Třinci jsme před druhou vlnou přišli s novým formátem bohoslužby, který jsme nazvali “Večerní”. Tam jsme si řekli, hele, neděle dopoledne je pro spoustou lidí bariéra. I kdyby vás nejlepší kamarád pozval, ať přijdete v neděli o půl desáté ráno, tak se to pravděpodobně nesetká s vašimi plány, jak strávit neděli. Ale přišli jsme se setkáním, které se děje v neděli večer, před pátou hodinou.
Lidé, kteří si chtěli prožít neděli po svém, si ji prožili, a tak mohli dorazit. Je to koncept o jednoduché formě: krátké přivítání, písně, osobní svědectví někoho, kdo něco prožil a biblická zvěst. Ale ještě před druhou vlnou a dalším lockdownem tam byl velký důraz na to, aby se lidé mohli setkávat. Před samotným setkáním bylo půl hodiny času u kávy a jídla a po skončení se počítalo dokonce s hodinou. Lidi to vždycky naplnili.
Když jsme s večerními začínali, tak jsme doufali, že bude maximálně 30 zájemců, ale na první setkání přišlo 110 mladých lidí, kteří by normálně dopoledne nepřišli. Chodí tam mladé rodiny, teenageři, mladé páry. Když přišel lockdown, tak jsme na čas i tyto “Večerní” uzavřeli, ale zjistili jsme, že státem nastavené podmínky církvím nám umožňují tato setkání přesunout ze sborového domu do kostela.
Zprvu jsme to vnímali jako bariéru, ale nakonec jsme se pro kostel přece jen rozhodli a zároveň to jsme setkání přenášeli online. Na posledních Večerních, v době, kdy máme ten lockdown nejtvrdší, tam dorazilo na sto lidí. Z toho k dnešku už to je několik set, kdo se dívali na záznam. Jsem přesvědčen o tom, že podobné nové formáty budou mít své místo. Nicméně, to, že se nám tam sešlo tolik lidí, svědčí o zájmu o osobní setkávání. Lidé budou oscilovat mezi tím, kde se mohu zúčastnit osobně a kde mi to bude stačit virtuálně.
O české společnosti se říká, že je velmi ateistická. Zároveň žijeme v době výrazné nejistoty, kdy lidé ztrácí nějaký pevný bod. Těžko se plánuje, těžko se někam míří, ten cíl je mlhavý a v nedohlednu. Myslíš, že se vzhledem k okolnostem lidé více obrací k Bohu, Bibli, křesťanství?
Já bych řekl, že v téhle době si lidé více kladou otázku po smyslu. Bohužel nám teď hodně lidí umírá. Docela dost rodin je zasaženo nečekaným odchodem blízkých. Spousta lidí se ptá naprosto legitimní, ale nezodpověditelnou otázkou proč? Pro zrovna já? A to jsou otázky, které bez zodpovězení nedají člověku pokoj. Buďto tu otázku zahlušíte, nebo hledáte odpověď. Zároveň si nemyslím, že by Češi byli ateistickou společností. Skutečně pravověrných ateistů tu máme pár promile, ale to říkal i Tomáš Halík, že Češi jsou spíše “něcisté”, že věří v něco. Méně lidí by řeklo, že to je Bůh, čemu věří.
Spousta lidí věří ve vyšší princip, energii, nějaký osud. To, že by Češi říkali, že nad námi nic není a smrtí život definitivně skončí, tomu se myslím lidský duch vzpírá. To, že nebude nic, je pro člověka hůře přijatelné, než že něco bude. Otázka je, co to bude. Podívejte se třeba, v jakých nákladech vychází horoskopy, jak se žije různým léčitelům, jak se daří věštcům a kartářkám. Potřebu něčemu a někomu věřit prostě v sobě všichni máme, a tak si vždycky něco k věření najdeme. Bohužel, málokdy je to dobrý Bůh Otec, kterého my křesťané poznáváme v Bibli, což považuji za největší selhání Církve.
Jsi muzikant a hudbě se aktivně věnuješ. Ale živé hraní je teď sci-fi a pandemie dopadla na kulturu tak drtivě, že se nabízí otázka, co a jak bude dál? Vrátí s lidé na koncerty a bude vůbec, kde hrát?
Jsem si naprosto jistý, že se lidé vrátí, hned jak to bude možné. Vzhledem k tomu, jak vnímám věci v cizině, tak bude i u nás docela velký tlak k návratu stavu před covidem. Třeba Izrael už má naočkováno většinu obyvatelstva alespoň první dávkou a díky tomu se odehrály první koncerty pro pět set lidí. Samozřejmě s rozestupy, rouškami a dezinfekcí, ale už to byla první akce pro veřejnost, kam lidé mohli přijít. V Anglii zvukaři očekávají, že pokud se bude očkovat stejným tempem, tak brzy budou schopni začít dělat akce pro tisíce lidí. To že se v Čechách téměř vůbec neočkuje, to jde na vrub naší vládě. Muzikanti se o sobě snaží dávat vědět, jak to jen jde, různými online koncerty, klipy, ale na všech je vidět, jak jim koncertování chybí. Všichni se třeseme na to, až zase budeme moci hrát pro lidi. Teď je jen otázka kdy.
Ale budou se mít lidi kam vracet?
Zachytávám informace, že některé kluby už zavřely. Jiné už nebudou mít kapacitu otevřít, ať už se jedná o zaměstnance, kteří si museli najít jinou práci. Nebo provozovatelé už neutáhnou pronájmy prostorů, které stojí strašně peněz. Na koncerty bude kam chodit, jen možná kluby, na které jsme byli zvyklí, nahradí jiné, které měly finanční polštář. věřím, že i na lokální úrovni bude kam zajít, protože muziku kolem sebe prostě mít chceme a zážitek z živého koncertu se ničím nahradit nedá.
Ptali se: Jan Delong, Václav Radoš
