„My se máme rádi. Milujeme se. Láska se nedá svázat pravidly.“ Slyšíme to z filmů, čteme to v románech, a když máme smůlu, slyšíme to i naživo. Když vám to oznámí váš partner, který tím zdůvodňuje, proč vás opuští, pravděpodobně budete mít pro lásku bez pravidel o něco menší pochopení.
Slovo láska je zřejmě nejnadužívanější slovo vůbec. Používá se pro leccos, často v protichůdných významech. Slouží jako poslední argument, na který už není co říct. Je to přeci ten nejsvatější cit, cíl všeho konání, a tedy mu vše musí sloužit. Nic, co brání lásce, nemůže obstát. Navíc je to emoce, věc neviditelná, neměřitelná, zcela subjektivní.
Jako se děti vymlouvají, že je bolí hlavička nebo bříško, a nelze jim dokázat, že blufují, tak tvrdí-li někdo, že miluje nebo se zamiloval, nezjistíme, co opravdu cítí. Často se lidé klamou sami – myslí si, že milují druhého, a přitom na něm milují jen jedinou věc. Nebo milují něco, co jde s druhým podnikat, případně milují hlavně sami sebe a druhý jim dává to, co chtějí.
Ještěže Ježíš při své výzvě k milování neříká „bezhlavě“, ale „jako já vás“. A Ježíš miloval hodně, ale rozhodně ne bezhlavě. Šel do krajnosti, ale oběť přinášel především sám. Ano, nějaké rodiny asi rozbil. Možná se ani nepovedlo vše vysvětlit; kdo ví, kolik židovských matek se kvůli němu utrápilo, neboť přišly o své syny. Potulný kazatel, odsouzený k potupné smrti. Jen pomyslete, co asi vyváděl. A milovaný syn, který do té doby spořádaně živil rodinu, ani poté neprozřel, nevrátil se pokorně domů a netoulal se už jen po okolí, dokonce odešel do cizích zemí. Takový nerozum.
Ano, láska je někdy krutá. Ale ta Ježíšova není sebestředná. Pokud někomu působí bolest, není to proto, že na bolesti toho člověka nezáleží. Ježíšova láska s bolestí počítá. Není to zamilovanost, která trvá, jen dokud nenarazí na první problém. Není to láska, která žije, dokud mi je dobře. Je to láska, která bolest začleňuje a dává jí smysl.
V románu Jana Dobraczyńského Listy Nikodémovy vypravěč mluví s betlémskou ženou, jejíž syn byl zabit Herodovými vojáky. Předpokládá, že žena musí Ježíše velmi nenávidět, když kvůli němu přišla o syna. Žena tuto myšlenku vyvrací: Je hrdá. Je to, jako by její syn měl podíl na všech uzdraveních, které Ježíš vykonal.
I my se někdy musíme kvůli Ježíši lecčehos vzdát. Nechceme-li zradit jeho lásku, musíme pečlivě rozlišovat, čemu ve svém životě říkáme láska my. Zamilovanost to není a sebestředná láska také ne. Není to ani obecný pozitivní přístup k lidem a ke světu. Ježíš říká „Milujte se navzájem.“ Ty, Pepíku, miluj tady Martina. Ano, vím, že fandí jinému fotbalovému klubu, že poslouchá nemožnou muziku, po výletě se neumývá a tak divně vyslovuje „r“. Nemusíš s ním souhlasit a nemusíš z něj být nadšený. Miluj ho, jako já miluju Tebe.
Já chci, abys svůj život nepromarnil, abys věřil mému Otci, že to s tebou myslí dobře, abys mu naslouchal a každý svůj krok dělal před jeho tváří. Jsem ochoten pro to umřít, abys pochopil, že je to důležité a že je to pravda. Takhle miluj Martina, co někdy zrovna nevoní a ráčkuje a neskutečně tě tím vytáčí. Nestůj mezi ním a Bohem.
Snaž se v každé chvíli myslet na to, že lidé se o Bohu dozvědí jen skrze jiné lidi. Jsi zodpovědný za to, jestli jiní uvidí Boha. To je láska. Používej to slovo opatrně. Nesnižuj jeho cenu. Nesnižuj cenu svého života tím, že ho naplníš plytkými emocemi. Tvůj život má cenu, pokud vede k Bohu. Láska je, že k Bohu půjdeš s ostatními lidmi.
Autorka: Alena Theodora Dvořáková
Zdroj: Magazín Signály