Antropologie zkoumá podstatu člověka napříč vědou, filosofií a teologií. V debatě Dominikánské 8 k vydání knihy Člověk před Bohem evangelického teologa Petra Galluse diskutovali také katolická teoložka Lucie Kolářová a filosof Václav Němec. Pod moderací Benedikta Mohelníka OP hledali odpovědi na otázky, které přesahují redukci člověka na biologii či technologii.
Antropologie se sice může na první pohled jevit jako zvláštní cizí slovo, ale protože jde o vědeckou reflexi člověka (z řeckého anthrópos – člověk), zabývá se realitou, ve které všichni každodenně žijeme, a klade si otázky, na které si bytostně potřebujeme odpovědět. Otázka, co nebo kdo je člověk a kým má být, je vzhledem k aktuálnímu dění v mnoha ohledech klíčová. Byla proto také tématem debaty Dominikánské 8, pořádané při příležitosti vydání nové knihy evangelického teologa Petra Galluse s názvem Člověk před Bohem (Karolinum, 2024).
Moderní filosofická antropologie se odvíjí od programového spisu Maxe Schelera z roku 1928. Jako samostatná vědní disciplína má tedy necelých 100 let. „Není náhoda, že ve 20. století se tato otázka dostala do centra tázání,“ říká Václav Němec. Vysvětluje, že filosofie se dlouho zabývala různými fenomény a otázku o určení člověka považovala za vyřešenou. Vzhledem k rostoucímu objemu poznatků se však člověk přestal poznávat v tradičních odpovědích. „Filosofie začíná tam, kde si uvědomujeme, že něco nevíme.“
„Bůh patří k definici člověka,“ osvětluje Petr Gallus specifikum teologického uvažování o člověku. Teologie má za to, že moderní předpoklad osvobození člověka od Boha pod heslem „Čím víc Boha, tím míň člověka“ (a naopak) nenabízí úplné a komplexní porozumění. „Čím víc Boha, tím víc člověka,“ upřesňuje Lucie Kolářová základní východisko teologické antropologie. „Domnívám se, že je-li něco úkolem teologické antropologie dnes, pak je to potřeba zabraňovat všem možným redukcím v pohledu na člověka,“ myslí si Gallus.
Vysvětluje, že nejsme jen biochemické procesy našeho mozku, ani komplexní počítač, jak by se mohlo zdát při sledování současných trendů v rychle se rozvíjejících exaktních oborech. „Někdy očekáváme velké slovo do našeho života od odborníků, kteří ale vidí jen určitý výsek,“ doplňuje Kolářová. Poukazuje na to, že filozofická a teologická antropologie sice usiluje o syntézu, zároveň však vědomě pracuje s omezeností vlastní perspektivy, což podle ní některým speciálním oborům chybí.
Snaha neredukovat člověka na jednu z jeho přirozených stránek a nevnímat ho jen jako uzavřené individuum přitom nemusí teologii od ostatních přístupů izolovat. „Řada představitelů moderní filosofické antropologie pracuje s nějakým přesahem,“ říká Václav Němec a upozorňuje, že u dalších autorů je možné rozpoznat různé křesťanské implikace. Teologie si však stejně jako filosofie potřebuje nejdřív přiznat, že neví, a pokusit se nově přemýšlet o tradičních otázkách. „Osud křesťanství závisel vždy na tom, jestli křesťanští myslitelé dokázali navázat živý vztah s intelektuálním prostředím své doby.“
Autorka: Zuzana Matisovská
Děkuji. Jen životě se pozná, kdo je člověk.
Věřící, nebo ne, podstatné jsou vztahy. Příběh o milosrdném samaritánovi ukazuje, kdo jedná správně, kdo šíří boží království nehledě na víru či ateismus. Podobenství ukazuje, kdo se skutečně nechá vést Bohem. Na přesvědčení nezáleží.
Ostatní jsou jen slova, slova, bzučení mouchy v mých uších, jak říká egypťan Sinuhet.
A já s ním souhlasím.
Myslím, že antropologie neuvede k člověku nic lepšího, než to, co je zřejmé z Bible. Člověk je nejvyšší forma života na Zemi a výtvor Stvořitele. Byl původně Božím synem, byl způsobilý k tomu, aby byl Božím představitelem. Byl stvořen „k obrazu Božímu“ v tom smyslu, že byl stvořen s mravními vlastnostmi, které má Bůh – láskou, spravedlností a svobodnou vůlí. Ale svým pádem do hříchu toto postavení ztratil. Došlo k deformaci těchto vlastností, začala jeho degenerace a nakonec smrt. Bible dále ukazuje, že Bůh lidem, kteří si uvědomují svůj nešťastný stav, vyšel vstříc a poskytl možnost, aby se opět stali Božími syny a Božím obrazem.