Farář Petr Karas, aktuálně spojen s ŘKC farností Dolní Bojanovice v okrese Hodonín, obce známé pro svou religiozitu jako „malý Vatikán“, se rozhodl dát možnost nahlédnout čtenářům do svého života v knize, která nese poměrně skromný název Dvanáct příběhů (Doron, 2021). Nabízí v ní duchovní zhodnocení několika vybraných událostí z pěti dekád svého života, a to s poměrně jasně deklarovaným záměrem, představeným již v samotném úvodu: Vybudit v čtenáři chuť objevovat ve vlastním životě Boží stopy.
Kniha Dvanáct příběhů představuje v autorově podání dvanáct zastavení nad životními střípky, které mu laskavý Bůh dal prožít. Střípky, v nichž rozpoznal potenciál obecnějšího poučení, které mu jimi Bůh zamýšlel dát, anebo alespoň poučení, která se nabízí skrz sérii asociací. Jsou to právě tato poučení, o které je Petr Karas ochoten se se svými čtenáři skrz sondu do svého života podělit.
A tak hledání té jediné správné cesty při pozdně odpoledním a v mlze uskutečněném sestupu z hory Mont Blanc, při kterém šlo autorovi o život, poslouží k následnému promýšlení, zda si uvědomujeme, že i v našem životě máme k dispozici celou řadu cest, ale jen jedna (J 14,6) je ta správná a vede do bezpečí. Všechny ostatní, podobně jako na hřebeni Mont Blancu, vedou ke strmým srázům.
Dvanáct příběhů Petra Karase je nad svůj deklarovaný cíl i svěžím povzbuzením k prožívání autentického duchovního života, ve kterém se člověk plně spoléhá na to, že jej Bůh miluje a slyší jej, když se k němu s důvěrou obrací. Tato důvěra Bohu umožňuje si člověka použít, a to často v situacích, ve kterých se na první pohled zdá, že Bůh mlčí a je netečný.
Příkladem může být autorův příběh z jednoho dne, při kterém několik hodin v dešti a větru až do soumraku neúspěšně stopoval s touhou dostat se o něco dále na sever ke své cílové destinaci. Zlom přišel ve chvíli, kdy mu zastavil řidič, který si ho všiml již dříve, ale jel dál – svědomí mu však nedalo, a tak své vozidlo po 30 km jízdy otočil.
Jak se ukáže, toto setkání bylo více než náhodou, šlo o setkání, skrze které si Bůh chtěl autora použít, ale zároveň si použil i samotného řidiče. I když byl Boží záměr vykoupen diskomfortem a nutností prokázání trpělivosti, stál za to, jak jistě čtenář uzná po detailním pročtení Čtvrtého příběhu neboli čtvrté kapitoly nazvané „Cesta na sever“.
Při pročítání 120 stran Karasových Dvanácti příběhů bude čtenáři patrné, že kniha je psána primárně pro katolíky, tedy směrem „dovnitř“. A to jak z dovysvětlování jevů, se kterými se člověk v ŘKC běžně nesetká, tak i z jistého občasného vymezování se vůči jiným denominacím.
Především u posledního zmíněného se vznáší oprávněný otazník, zda by jim neslušela více jiná platforma, ve které by byl větší prostor pro rozvedení, případně diskuzi než právě tato útlá kniha. Toto tvrzení je však třeba vyvážit uznáním, že je autor ochoten v příbězích vyjádřit i nemalou dávku kritiky vůči často pokřivené spiritualitě všech, včetně katolíků.
Věřím, že kniha Dvanáct příběhů po přečtení zanechá na čtenáři dojem setkání s člověkem, který je velkým modlitebníkem, se srdcem otevřeným pro druhé, ale hlavně pro toho, kterému vděčí za své obdarování a povolání. Možná se v člověku neprobudí touha navštívit Francii, stopovat, vydat se na horu Mont Blanc anebo se seznámit s evangelizační školou JL (Jeunesse-Lumière = Mládí-Světlo). Ale jistě pocítí volání Ducha svatého k tomu, aby i on nezůstal slepý a netečný k Božím zásahům do svého života, nýbrž aby je objevoval a v rámci svých možností se na ně snažil i odpovědět.
