Česká i evropská populace rychle stárne, domovy pro seniory jsou přeplněné. Domácí péče se jeví jako lepší řešení, ale pro rodinu mnohdy představuje značnou zátěž. O formální i neformální péči a společenské odolnosti v situaci, kdy čelíme mnohým náročným politickým výzvám, diskutovali v debatě Dominikánské 8 Bohatství i břímě zakladatelka organizace MILA Simona Bagarová, filosofka Alice Koubová a odborná asistentka na Katedře sociální práce ETF UK Alžběta Matochová.
Co lidi motivuje, aby se stali profesionálními pečovateli a pečovatelkami? „Hledají smysluplnou práci, která je bude naplňovat,“ mluví Simona Bagárová o své zkušenosti. I když přijde při své práci v organizaci MILA do kontaktu se stovkami profesionálů ročně, nepotkala nikoho „kdo by si tu práci vybral, protože musel, nebo že by žádnou jinou nenašel.“ Podle Alžběty Matochové z výzkumů vyplývá, že mezi tři nejčastější důvody, proč lidé s pečovatelstvím začínají, patří osobní vztah k opečovávané osobě, pocit morální povinnosti a přesvědčení, že pečovat je normální.
Péči o seniory je užitečné vnímat v širším kontextu konceptu péče jako nezbytné součásti celého lidského života. „Od začátku do konce jsme na sebe navzájem závislí, a tedy o sebe pečujeme,“ říká Alice Koubová. „Péče je synonymum vztahu,“ doplňuje Bagárová. To, jak jsme ochotni a schopni jako společnost pečovat o starší nebo umírající tedy jenom zvýrazní obecnější kulturu vztahování se k sobě navzájem. V rozhovorech, které Matochová s neformálními pečujícími pro svou dizertaci dělala často zaznívala potřeba nebýt na to sám, k čemu podstatně přispívá nejenom individuální rodinné zázemí, ale také systém institucionální podpory.
Skutečnost, že v roce 2050 bude v České republice o milion seniorů víc a třikrát víc lidí bude mít nějakou formou demence, však podle diskutujících odbornic zatím není dost silným politickým argumentem pro neodkladnou realizaci systémových reforem. „Pořád převládá přesvědčení, že stačí postavit domovy pro seniory a všechno vyřeší tisíce nových lůžek,“ kritizuje Bagarová a dodává, že neví, kdo se bude o ty potřebné na lůžkách starat.
„V péči se hraje o lidskou důstojnost,“ což se podle Koubové úzce týká nejen opečovávaných, ale také pečujících. Nemůžeme od lidí v pomáhajících profesích očekávat, že umožní svým klientům zachovat si důstojnost v situacích největší zranitelnosti, když oni sami nemají dostatek zdrojů k tomu, aby hořeli a nevyhořeli. Systémové opatření se lépe zavádějí tam, kde funguje kultura péče, a to v běžném pracovním prostředí mezi lidmi v produktivním věku. „Když někoho v zaměstnání uznáte, když on ví, že je viděn, pomáhá mu to jednat v roli, kterou má kvalitněji.“
„Často děláme jako by se nás to netýkalo,“ říká Matochová. Děje se tak, ačkoli se všichni rodíme na svět jako bytosti zcela vydané druhým, během života jsme s touto realitou opakovaně konfrontováni a tím, že nás doběhne na konci života si můžeme být téměř jistí. Až 40 % lidí má přitom zkušenost s pečováním, ale mluvit o tom veřejně nejsme zvyklí. Přiznání vlastní zranitelnosti na obou stranách pečovatelského vztahu je osvobozující a nejednou překvapivě otevírá nové a lepší možnosti řešení. „Orientace na výkon a jeho společenské oceňování jako nejvyšší hodnoty nám to samozřejmě trochu komplikuje,“ dodává s úsměvem Bagarová.
Záznam debaty naleznete na YouTube nebo v podcastových aplikacích Spotify, Soundcloud a Apple podcasts. Platformu Dominikánská 8 můžete také sledovat na sociálních sítích Facebook, Instagram a X.
Autorka: Zuzana Matisovská
