Dnešní díl podcastu Bez filtru je speciální v tom, že se ve své podstatě věnuje vícero pastem, které sužují církev v Česku. Souhrnně by se daly nazvat jako fungování katolické církve ve vnějších vztazích a její soběstačnost.
Existuje na tyto pasti nějaké všeobecné řešení? Podle Jana Lercheho, člena ekonomické rady farnosti sv. Jakuba v Brně, spočívá odpověď v profesionalitě. „Nezbývá než se rychle profesionalizovat, jinak dopadneme až na hluboké, ekonomické dno a pak se budeme jako církev znovu odrážet.“ Jinými slovy by podle něj měli odbornou práci zastávat odborníci, nikoliv kněží.
Proč zrovna profesionalita? Katolická církev byla zvyklá se o veškeré své záležitosti starat sama, nicméně s blížícími se termíny, kdy proběhne konečné majetkové vyrovnání se státem, již toto nebude dále proveditelné. Aby mohla církev zajistit své bezproblémové fungování, je potřeba změnit následující – centralizaci na biskupstvích, omezení práce kněží a biskupů na ekonomických a manažerských projektech, ale i vlastní laxnost.
Takový dojem má z fungování církve i Martin Navláčil, praktikující katolík, který se díky své práci v rodinné stavební firmě dostal do užších styků s představiteli katolické církve. Překvapilo ho, s čím vším se musí biskupství a arcibiskupství vyrovnávat, což ve svém důsledku znamená zpoždění ve schvalování rozličných projektů. Tuto centralizaci však hodnotí jako nefunkční, neboť církvi hodně svazuje ruce.
Aby se mohly pravomoci distribuovat, je podle Jana Lercheho potřeba změna právních předpisů. „Pokud se toto nezmění, těžko budou lidé přicházet do církve, aby v ní pracovali, protože když lidé tu práci umí, tak očekávají, že budou mít tu zodpovědnost, kterou nabízí jakákoliv jiná instituce. A k tomu samozřejmě plat.“ Zejména odměňování za práci je podle něj nízké a jeho neatraktivita nepřivede do církve kvalitní odborníky. Dodává však, že dvojí role faráře – tedy pastorační a manažerská – je zatěžující a neodpovídá jejich původnímu vzdělání.
K této otázce má co říct i Lukáš Jakubec, který poskytuje poradenství v oblasti dotací. Na jedné straně oceňuje přátelská a věcná jednání s církevními představiteli, na straně druhé vnímá vnitřní boj, který se odehrává v kněžích, jež neví, jakou roli vlastně plní.
„Z hlediska veřejnosti bylo na kněze nahlíženo skutečně více jako na duchovní pastýře. Možná v okamžiku, kdy církev dostala nějaký majetek, o který se musí starat, tak nejenom veřejnost, ale i nadřízení duchovní samozřejmě jaksi vyvíjeli větší tlak na to, aby tihle pastýři ve farnostech byli víc manažeři a ekonomové.“ To je však z jeho pohledu problematické, neboť kněží se v seminářích neučí, jak být dobrým manažerem.
Na povrch tedy vyvěrá otázka, jak zařídit, aby na speciální úkoly nebyli kněží sami. Jan Lerche přichází s návrhem, že řešení by mělo přijít shora, tedy jasně zadat poptávku a popsat práci, kterou je třeba vykonat. Takový proaktivní stav by mohl přivést praktikující katolíky, kteří by tak přestali pouze využívat výhod, které jim církev poskytuje.
Ačkoliv se může zdát, že další fungování církve spočívá v rukou běžných katolíků, i oni si zaslouží, aby s nimi církev jednala solidně a poskytovala jim důležité informace. Jedná se například o využití finančních příspěvků, protože získat si důvěru v tom, že s nimi bylo správně naloženo, je i s ohledem na medializované kauzy skutečně náročné.
Martin Navláčil však dodává, že nedostatkem informací netrpí jen běžní katolíci, ale i někteří ekonomičtí představitelé farností. „Máme biskupství, což je takový post-feudální subjekt, a pak máme farnost. No a mezi nimi je rozdělení.“
Ačkoliv to z výše uvedeného implicitně vyplývá, další katolickou pastí je neschopnost převzít svůj díl odpovědnosti, Martin Navláčil se domnívá, že církev s ohledem na blížící se termín konce získávání příspěvků ze státního rozpočtu čekají těžké časy. Obrovský potenciál vidí v božím lidu, který by se měl přizvat do fungování církve. „Každý člen svým křtem a svojí vírou může přinést na oltář ke společnému slavení svůj dar.“ Jako problém však vnímá nedostatečné vnitřní propojení mezi farností a věřícími. V každé farnosti se totiž dá najít někdo, kdo umí pracovat s penězi, a takového člověka by měla farnost najít a navázat s ním spolupráci.
Existují ale nějaké úspěšné projekty, respektive první vlaštovky změny směrem k lepšímu fungování uvnitř katolické církve? Jan Lerche ze své pozice vyzdvihuje fakt, že se v rámci projektu rekonstrukce kostela sv. Jakuba podařilo přenést některé pravomoci na povolané osoby.
Odvrácenou stranou tohoto kroku je však skutečnost, že odpovědnost za potenciální kroky stále zůstává na faráři. I Lukáš Jakubec si všímá některých pozitivních změn – oceňuje odvahu a práci s fakty církevních představitelů. Na druhé straně by se měla podle něj změnit komunikace nejen uvnitř farnosti, ale i směrem k širší veřejnosti.
Na závěr je tedy třeba formulovat obecnou otázku – jak konkrétně lze dosáhnout změny? Martin Navláčil má za to, že je potřeba se neustále učit. Prostřednictvím své iniciativy Teovia pak zajišťuje vzdělávání – jako příklad uvádí e-learningové projekty, sdílení dobré praxe, ba dokonce i možnost zprostředkovávat kontakty na investory.
Zpracovala: Kristýna Kohoutová
