Jedna z nejpočetnějších uprchlických vln 2. poloviny 20. století na území dnešní České republiky přišla z Řecka. Bylo krátce po skončení 2. světové války a v Řecku se začalo bojovat znovu. Tentokrát proti sobě stály dvě strany jednoho národa.
V prvních transportech na jaře roku 1948 byly především děti z řeckého pohraničí, kde probíhaly nejtěžší boje. V této oblasti žilo i početné slovanské obyvatelstvo. Mezi uprchlíky byla také dívka jménem Eftichia Kiprovská. Jí i jejím krajanům bylo řečeno, že se za tři měsíce vrátí domů. Je to už více než 75 let a dnes takřka devadesátiletá Eftichia Kiprovská stále žije v Brně.
K odchodu z rodné vesnice v pohraniční oblasti na severu země byla spolu se svými krajany paní Kiprovská donucena jako dítě už v roce 1940. Tehdy se pokusila přes Albánii okupovat Řecko vojska italské armády. Neúspěšně, a tak se mohla paní Kiprovská do rodné vesnice vrátit. To ještě netušila, že za několik let ji bude muset opustit nadobro.
Do té doby žila její rodina v oblasti Prespanských jezer na hranici s Albánií tak jako generace před nimi. Sama k tomu říká: „Ten život byl prostě hodně primitivní, zastaralý. Nebyla tam žádná technika, v životě jsme tam neviděli auto. Ale ty lidi byli soběstační.” Se vzdělaností to v té době bylo v tomto regionu z dnešního pohledu tristní. Paní Kiprovská k tomu podotýká: „Lidi byli negramotní nebo někteří vyšli jenom šest tříd. Tak třeba moje teta. Ale maminka moje byla negramotná.”
Politický vývoj po skončení 2. světové války byl napříč světem složitý. Ne všude se podařilo z nastalé situace vybruslit čistě politickou cestou. A tak se už v roce 1946 v Řecku rozhořela občanská válka. Ta se nejhůře dotkla severní části země, tedy i regionu, kde žila Eftichia Kiprovská. Situace došla tak daleko, že bylo třeba vesnice evakuovat a obyvatele dostat ze země pryč.
Jaká vzpomínka se paní Kiprovské v této souvislosti vybaví jako první? „Řekli nám, že půjdeme do Jugoslávie, tam budeme tři měsíce a vrátíme se zpátky.” Ze tří měsíců se stalo třičtvrtě století.
Po dlouhé a vyčerpávající cestě dětí do neznáma se vlak konečně zastavil v Mikulově v tehdejším Československu. Po nutných zdravotních a hygienických procedurách byly děti postupně rozděleny do dětských domovů na různých místech republiky. Paní Kiprovská strávila většinu svého dospívání v domovech na severní Moravě a na otázku, jak její následující život ovlivnily, odpovídá: „Ty domovy nám hodně pomohly, že jsme měli ubytování, měli jsme jídlo. Byl program a byl režim dne. Začali jsme se učit svou mateřštinu a mimoto jsme se učili ještě řečtinu.”
Vzdělání si pak paní Kiprovská spolu se svými krajany doplňovala i v češtině. A dokonce prospívala tak dobře, že na střední školu odešla do Prahy.
Představa krátkodobého exilu se pomalu rozplývala. Emigranti se v nové vlasti začali zapojovat do pracovního a společenského života a z někdejších dětských uprchlíků se stávali rodiče. Paní Kiprovská se vdala a s manželem a dvěma malými dcerami žili nejprve v Jeseníku, odkud ji to po nějaké době i s celou rodinou zaválo opět na jižní Moravu, do Brna.
Nabízí se otázka, zda byla s ubíhajícím časem asimilace lékem na těžký osud. Je zřejmé, že v tomto ohledu byla situace značně individuální. V případě paní Kiprovské však ekonomická a sociální stabilita pomáhaly překlenout emoční propast. Sama k tomu říká: „Smutek nebyl, protože my jsme si tady všecko považovali. Ten stát se prostě staral o ty rodiny a bylo to úplně jinak všechno. A tak jsem si vůbec nepředstavovala, že bych žila někde jinde,” uzavírá.
Politická situace v rodné zemi byla pro uprchlíky dlouhou dobu nepříznivá. To se změnilo v 70. letech, kdy se začali masivně vracet. Jak tuto kapitolu řešili u Kiprovských? „Každý tady už nějaký ten život měl a my jsme nechtěli už se nikam stěhovat. Ani do Makedonie. Do Řecka jsme neměli kam, protože ty naše vesnice už byly vylidněné. Pak tam taky stát dal řecké občany z oblasti Ipiros, kteří tam žijí dodnes.”
Ke stěhování tedy nedošlo. Podívat se do rodné vesnice však paní Kiprovská jela. Poprvé v roce 1986, tedy po takřka čtyřiceti letech. Takto na to vzpomíná: „Jeli jsme, ale byl to takový zvláštní pocit po tolika letech se vracet. Pro mě to bylo dost těžké. Jeli jsme tam autobusem a teď když jsem viděla ty jezera, tak už jsem natahovala.”
Situace po roce 1989 znamenala pro emigranty snazší přístup do své první vlasti. Ani častější návštěvy však podle slov paní Kiprovské nepomáhaly se se svým životním údělem lépe vyrovnat. Mezitím se zrodila další generace. Bylo pro paní Kiprovskou důležité, aby se o jejím příběhu kromě jejích dětí dozvěděli také její vnuci? „Já jsem o tom přemýšlela, ale to je moc smutný příběh, říkám. Já jsem nechtěla, aby z toho byli smutní, tak jsem moc nebyla s to, jim vyprávět,” vzpomíná dnes už bezmála devadesátiletá trojnásobná prababička.
Paní Eftichia Kiprovská je i přes svůj těžký osud velmi aktivní a pozitivní osobnost. Nezatrpkla a nespokojila se s rolí oběti dějin, které tvořily mocnosti. A pokud by do světa mohla vyslat jedno přání, je to tohle: „Ať na světě skončí války, ať nejsou války. Kdekoli na světě ta válka prostě přináší zlo a smutek. Ať nejsou války a lidi nemusí utíkat z domovů.”
Paní Eftichia Kiprovská je moje babička. Její příběh, stejně jako příběhy jejích krajanů, tudíž žijí dál.
Autor: Jannis Moras
