Během léta dochází k přesunům kněží mezi farnostmi. Co tyto změny znamenají pro vztahy duchovních s farníky? Umožňuje takový systém vůbec kněžím, aby se někde cítili být doma a navázali stabilní vztahy? Právě to bylo tématem nového dílu podcastu Bez filtru.
„Domov si neseme s sebou a domov se dá vytvářet,“ říká v podcastu Týden bez filtru Pavel Kafka, generální vikář brněnské diecéze, který má přesuny kněží na starosti. „Mně se líbila definice domova od jednoho z našich profesorů na teologické fakultě: doma máme tam, kde si dovolíme dát nohy na stůl. To se mi stalo asi dvakrát,“ dodává kněz Jan Krbec, jehož úvaha k tématu stěhování kněží pro VaticanNews odstartovala debata o navazování hlubších vztahů ve farnosti. „Krátkodobé působení tomu nenahrává, kněz se dokonce takovým vazbám brání s ohledem na vědomí, že brzy přijde pryč,“ uvádí Jan Krbec a vypočítává jedenáct míst, jimiž od jáhenského svěcení prošel.
Uznává ale, že výměny kněží ve farnostech mají své opodstatnění. „Protože jsme různí magoři a každý v jiném směru,“ říká v nadsázce. „Kněz má být darem pro svou farnost a je to nezanedbatelný přínos, pokud to tak všichni cítí. Je ale fér říci, že zároveň ten kněz má kromě mnoha darů i některé handicapy, a může nastat situace, kdy se farnost cítí být neobdarovávaná nebo dokonce zraňována. Pak je na představeném, aby nějak intervenoval,“ vysvětluje generální vikář diecéze, v níž v současnosti působí tři stovky kněží.
Přesuny se kvůli potřebě na jiném místě dotýkají i farností, kde je vše v pořádku, ale ani to podle Pavla Kafky nemusí být na škodu: „Každý člověk má nějaké charisma a jde i o koordinaci těch charismat tak, aby celému společenství církve přinášela co největší užitek. Když to řeknu sportovní terminologií: pokud vidím, že ten kluk má tah na branku, nepošlu ho chytat, nebo jen na chvíli,“ říká. Doplňuje však, že je třeba důkladně rozlišovat a nepřibližovat se k extrémům, tedy ani k úplně statickému modelu, ani naopak k rotaci za každou cenu.
V podcastové debatě, kterou vedl Ondřej Havlíček, se oba hosté shodli, že přesuny kněží má provázet dobrá komunikace jak vůči samotným duchovním, tak i vůči farníkům. A jak mohou farníci pomoci knězi, který u nich začíná? „Dát mu čas na rozkoukání, nechtít po něm, aby teď hned udělal to, co neudělal jeho předchůdce. Počkat se svými očekáváními a přáními a postupně mu to dávkovat,“ podotýká Krbec. „A nesrovnávat. Každý člověk je jedinečný. Věta ‚váš předchůdce to dělal takhle‘ může být zbytečným popíchnutím,“ doplňuje Kafka.
Autor: Filip Breindl
I kněz je člověk. Nežije v manželství, nežije v klášterní komunitě a pokud nemá ve farnosti přátele z důvodu, že se asi zase bude stěhovat, musí se cítit hodně sám a musí to být frustrující a ne každý to zvládá. Navíc ještě mění domov, nemá ani tuto jistotu. Lidé jsme různí, zatímco sangvinik to zvládne, melancholik může dostat depresi. Pokud se nevyjádří kněží, kteří častým stěhováním trpí, nemáme si my farníci na co stěžovat. My své rodiny, přátele a domov máme, sami máme své chyby, tak snad zvládneme i mouchy kněží.