V době, kdy je tak potřebné, aby se jednotlivé církve semkly dohromady a vyšly do ulic s pomocí lidem potřebným, hladovým fyzicky i duchovně, tak mezi sebe naopak vbíjejí klíny. Ježíš však řekl, že je jen jedno znamení jeho učedníků a to je nezištná láska.
Včera večer jsme se vydali na společnou večeři do polského Cieszyna s manželkou, mladší dcerou a jejím manželem, kteří k nám přijeli ze Spojených států. Zahrádka restaurace byla plná, atmosféra pokojná, naplněná radostí. Uvědomil jsem si, že tito lidé přišli, aby se společně navečeřeli, neboť se mají rádi a záleží jim na vztazích. Ty jsou snad nejdůležitější darem, který nám byl dán, ať už v rodině, mezi přáteli nebo mezi člověkem a Bohem.
Zdálo se mi, že se všichni cítí po tom období nesvobody opět volní a pijí to příjemné ovzduší plnými doušky. Řekl jsem všem u našeho stolu, že to jsou pěkní lidé a že je mám rád, i když pro mě většina z nich byli cizí. Asi na mně zapůsobila ta večerní letní atmosféra, vzájemné sdílení životů u jídla a nechal jsem se unést svými city. Jako řidič jsem nebyl pod vlivem žádné látky.
Později v noci jsem ještě o tom mém vyjádření přemýšlel. Opravdu je mám rád? Dokázal bych pro ně něco nezištně udělat? Dokázal bych za ně dát v případě nouze i vlastní život? Nevím. Za ty mé blízké snad ano. Existují pro mně dvě oblasti, které jsem vypozoroval v posledních dnech měsících a které jsou jako teploměr hodnoty našich vztahů, porozumění, tolerance a možná i lásky.
Očkování jako projev lásky
Zdá se, že se během pandemie někteří křesťané velmi změnili. Svými postoji na sociálních sítích i jinak vytvářejí napětí, bojují proti svým bratrům a sestrám a vzbuzují nenávist a nevraživost. Slýcháváme z úst pastorů nadávky, odsuzování, slova, která se nehodí citovat. V době, kdy je tak potřebné, aby se jednotlivé církve semkly dohromady a vyšly do ulic s pomocí lidem potřebným, hladovým fyzicky i duchovně, tak mezi sebe naopak vbíjejí klíny.
Ježíš však řekl, že je jen jedno znamení jeho učedníků a to je nezištná láska. Není to naše správné porozumění covidové době. Sám jsem váhal, jestli se nechat naočkovat. Rozhodoval jsem se mezi dvěma možnostmi. Pokračovat ve své službě na ulicích mezi Romy, bezdomovci, cizinci, ve Slezské humanitě a nechat se naočkovat, nebo zůstat doma a opustit službu, která mi byla svěřená Pánem Ježíšem.
Volil jsem první možnost. Prožívám pokoj, zdá se, že mně Pán utvrzuje v tom, že toto je jeho cesta. Pokud zemřu do roku 2025, jak někteří “znalí křesťané” předpovídají, tak budu s Pánem. Protože jsem mu před léty odevzdal svůj život, je mým Spasitelem a žádná současná vakcína mi život věčný nedokáže vzít. Ani dvě vakcíny. Za můj dlouhý život jsem přijal mnoho vakcín, a to je jeden z důvodů, proč jsem ještě stále zde. Pokud se podaří radikálním odpůrcům nabídnout tomuto světu jinou alternativu pro záchranu světa před pandemií a budou ji prezentovat s porozuměním, přesvědčením a Božím pokojem, tak se můžeme setkat, vést dialog a možná přijmout jiné východisko.
Světlo v beznadějné době
Ta druhá oblast je politická, společenská, etická a lidská. Během několika dnů, před nadcházejícími volbami si politici „vjeli do vlasů“ nebývalým způsobem. Ti, kteří se cítí ohroženi ztrátou pozic, udělají vše pro udržení své moci. Budou lhát, využívat “podpásovky”, proklínat své soupeře, osočovat ze lží, soudit, posmívat se… Zneužijí jiná etnika, národy pro své zištné cíle. Využijí všech prostředků, aby ještě utrhli, co se dá, schválili to, za co je budou chválit voliči. Chovají se jako děti na pískovišti. Dokážou se porvat kvůli maličkosti.
Jsem přesvědčen, že současná atmosféra je velmi nepříznivá, až nepřátelská vůči toleranci, pochopení, soucitu, důvěry, i pro kousíček lásky. Jeden český básník by šel za kousek lásky světa kraj, šel by s hlavou odkrytou a šel by bosý…. Věřím, že naší občané nebudou hledat lásku „na konci světa“. Navzdory šílenství předvolební doby a složité pocovidovy doby, přes katastrofické scénáře zůstanou spolu ve vztazích i v církvích.
Je skvělé, že v době přírodních, nebo jiných katastrof naší lidé opravdu darují kus svého srdce k záchraně a pomoci jiných osob. To vzbuzuje naději. Dokonce i některé církve prožívají obnovu, další lidé pozvedají svůj zrak k Tomu, který je stále zdrojem lásky, odpuštění a soucitu. Ke Kristu, který tak miloval, že sám sebe dal. I já pozvedám svůj zrak do následujících let mého života k nebi s nadějí, vírou a láskou.
Autor: ThDr. Tadeáš Firla
Zdroj: firla.blog.idnes.cz
Brány pekla jste otevřely a blíží se konec s pedofily hlasajici lásku!!!
PaQNzAqwCnofy