Máme se bát? Proč Pán Bůh vůbec stvořil jedovaté druhy? Na některé otázky nemáme odpovědi, zatím zůstávají tajemstvím. I o takových otázkách ale můžeme přemýšlet a hledat, co by tou odpovědí mohlo být. Nebezpečí, která se vyskytují v našem okolí, jsou prospěšná ve více ohledech.
Majka, prý nejnebezpečnější brouk žijící v Česku, který může i zabít. Tak se to dá najít na internetu. V posledních letech jich na teplých místech našeho státu zase přibývá, je prý třeba mít se na pozoru. Mnohé čtenáře tato zpráva vyděsila. I za mnou přišli někteří, kteří znají mou entomologickou minulost, a ptali se, jak že to s tou majkou vlastně je. Je opravdu tak nebezpečná?
Inu, nebezpečná je, určitě nedoporučuji konzumaci. Ani do ruky bych majku zbytečně nebral, i když, pokud ji nestisknete a nevyděsíte, nic by se zřejmě nestalo. U alergiků ale může vyvolat i docela silné podráždění pokožky. Že by se na Vás ale zpoza keře vrhla, to určitě ne. Majka není nijak obratný, a vůbec už ne agresivní brouk. Samozřejmě, u dětí je třeba dávat pozor, to ale zdaleka neplatí jen u majek!
Majka totiž není jediným jedovatým broukem naší přírody a není ani tím nejnebezpečnějším. Stejný jed obsahují i další příbuzné druhy, zejména puchýřník lékařský, který je výrazně jedovatější než majka. S tím se ale pro jeho vzácnost zřejmě nepotkáte. Naopak docela běžní jsou třeba někteří drabčíci rodu Paederus, kteří jsou také dost jedovatí. Většinou oranžoví s černou hlavou a koncem zadečku a s modrými nebo černými krovkami; skutečně hezcí broučci o velikosti kolem jednoho centimetru. Potkáte je na vlhkých místech, nejčastěji kolem potoků. Kontakt s nimi dokáže způsobit pěknou dermatitidu, tedy poškození kůže, hnisavé boláky.
A když už mluvíme o jedech v broucích kolem nás, daleko běžnější jsou jedovaté rostliny. Jejich paleta je opravdu pestrá, zmíním jen jediný rod, pryšce. U nás jich roste asi dvacet druhů, mnohé z nich potkáte v létě skoro na každém kroku. Další si pěstujeme na zahrádkách a v parcích. Když pryšec utrhnete, roní bílé husté latexové mléko. U některých druhů způsobí jen podráždění pokožky, u jiných i smrt. Ve středověku se této šťávy používalo k oslepování vězňů, protože latex pryšců vyvolává zánět rohovky a ve větších dávkách způsobí slepotu.
Máme se bát? Co když si dítě potřísní prsty a sáhne si do oka? Máme jedovaté druhy hubit? Proč je Pán Bůh vůbec stvořil? Na některé otázky nemáme odpovědi, zatím zůstávají tajemstvím. I o takových otázkách ale můžeme přemýšlet a hledat, co by tou odpovědí mohlo být. Pokud mluvíme o nebezpečích, která se vyskytují v našem okolí, jsou prospěšná ve více ohledech. Především nám připomínají, co asi nejzřetelněji vyznává autor epištoly Židům: Pokud patříme Kristu, který si nás získal a kterému jsme svůj život odevzdali, jsme na této zemi jen hosté a cizinci.
Prostředí, ve kterém žijeme, není pro náš život ideální. Není dobře se tu příliš zabydlet. Nejde ale jen o to, nebezpečí, se kterými se potkáváme, nás učí ostražitosti, bdělosti. Není užitečné prožít svůj život samospádem. Všechna ohrožení nás učí držet se životního řádu, žít s rozmyslem, ne podle momentálních pohnutek a nápadů, ale s rozvahou a v souladu s dobrým svědomím. Podle rozumu a poznání, nikoli jak nás honí emoce.
Současná doba má silnou tendenci všechna nebezpečí, ohrožení a nepříjemnosti eliminovat, odstranit z našich životů. Zejména děti chráníme daleko nad rozumnou míru. O co méně rizik a třeba i nepříjemných zážitků ale prožijí, o to méně pevnosti a vytrvalosti jejich život získá. Je užitečnější, naučit se s nebezpečím žít, než se ho všude zbavovat. Pokud se na ohrožení nepřipravíme, můžeme být nepříjemně zaskočeni, protože odstranit úplně všechna rizika se nám stejně nikdy nepodaří.
Autor: Petr Raus