Kdybych si měl zvolit nejméně oblíbený den v týdnu, bylo by to asi pondělí. Kdosi humorně poznamenal, že chce-li někdo sdělit kultivovaně druhému, že jej opravdu, ale opravdu nemá rád, pak může říci: „Ty jsi pondělí mého života!“
Samozřejmě, že křesťané by měli milovat Boha nade všechno a bližního jako sebe samého, ale mám dojem, že navzdory naší nejlepší vůli se emoce, zejména tomu druhému, pokud s nimi neumíme kvalitně pracovat, v některých případech příčí. Ale jsme přátelé Cesty, učíme se.
Boží milosrdenství je to, co nás uschopňuje k risku v nejistých situacích, zejména pak v tom, co nezvládáme teď, ale zvládneme snad časem, později. A možná taky nikdy, možná to v nás stále bude, viz Pavlův osten – posel to satanův, který umí evidentně dobře učit pokoře i takzvaného knížete apoštolů, jak se u katolíků někdy říká. Pokud se vědomě a dobrovolně nezatvrzujeme ve svých jakože jistotách, pokud je nevyměňujeme za konečný cíl, popřípadě samolibé a sebestředné představy, které smrdí spíš zatuchlinou, než voní novým (Kristovým) životem, pak nám jistě bude dáno posunout se vpřed. Třeba ne hned, časem. Trpělivost s ostatními i se sebou je též ctnost.
V pondělí žáci našli jazykolam, který možná mnozí znají, já ale ne. Prý, že jakýsi „ pudl prdl pudr“, zkoušel jsem a upřímně mi to moc nejde. Nevadí. Netvrdím, že jazykolam je důležitá věc. Co že to vládne světem?! Tou jsou přece peníze a moc a dále přesvědčení, že je nutné být mladý, krásný, zdravý a perspektivní, tedy kromě té moci a peněz, to už je jaksi samosebou na základě mediálního světa i u nás, ale zejména v zahraničí, hlavně ve slavném Hollywoodu. I když i tam se mnozí vůči tomu vymezují a žijí naopak poměrně jednoduchý, prostý, nekomplikovaný život. Možná by šlo výčet těchto aspektů doplnit i o další hodnoty, které přijdou některým směrodatné… Ano, i některé děti na základě svědectví svých rodin, respektive rodičů, vychovatelů a dalších, jejich prožívání, přístupu k životu, majetku, světu, jsou o tom přesvědčeny, respektive nikdo jim legitimně nenabídl ještě jinou cestu.
Jinou cestou nemyslím víru v jakékoliv náboženství, křesťanství, filosofii… Mám na mysli cestu, která obsahuje smysl… Hledání smyslu má v sobě každý z nás. O hledání smyslu hovoří například Franklova logoterapie, terapie zaměřená na hledání smyslu osobního života, navzdory všem překážkám, těžkostem, křížům.
Dovolím si poznamenat/připomenout Franklovu knihu A přesto říci životu ano, z níž vychází, když osvědčil svoje názory/přístupy tváří v tvář smrti v koncentračním táboře, nacisté mu též popravili milovanou manželku.
Myslím, že autentičnost prožívání je jednou z věcí, která lidi inspiruje. Mladé, dospělé, postarší, staré… Ale hledání smyslu ani jeho (možná domnělé) najití není něco, co otevře člověku nějak obecně smysl života a světa. Možná se pletu, opravíte mě, ale to nevyřeší všechny problémy, deprese, úzkosti, jiné další problémy života ani světa. Je to, alespoň si myslím a jsem o tom přesvědčen, dobrá trasa, ale není rozhodně samospasitelná…
Hledání smyslu všedního dne má po mém soudu říci něco všem, mohlo a mělo by náš život obohatit o další díl puzzle…
Já odešel dnes obohacen, nová věc, nová informace. A nejen ta, spíš jde o humor, přístup těch žáků. Možná to neumím říct, ale vím, že mají své a že je baví věci, ne pouze sociální sítě. Tedy ještě navíc, krom toho, že poslouchají určitou hudbu a mají svoje hodnoty, přístup ke skutečnosti. Já osobně jim důvěřuji, že se rozhodnou správně. Myslím, že jsou to právě oni, kteří se učí a naučí spravně číst a interpretovat svoje příběhy. Budou mnohem autentičtější než předchozí generace. Dejme jim důvěru.
Pamatuji si ještě poměrně důvěrně sebe v římskokatolické farnosti, kterou spravovali bratři (františkáni) minorité a sestry františkánky, byl jsem mladý člověk, který toužil po spravedlnosti, rovnosti. Navzdory formaci v ortodoxním/bigotně katolickém prostředí jsem se tehdy, když šlo o to, zda mají mít lidé stejného pohlaví právo uzavírat sňatek, vyslovil na setkání pobočky Hnutí pro život ČR s myšlenkou, že by měli lidé mít tu možnost. Argumentoval jsem tím, že se mají rádi. Chtějí být spolu a HLAVNĚ se mají rádi. Myslel jsem, že jsou všichni ostatní úplně hloupí (protože jinak by to přece logicky neřešili…), jelikož tomuhle by přece museli porozumět i totální analfabeti: Jeden a jeden a mají se rádi, tož je logické, že mají být a budou spolu, no ne?! Nechápal jsem, co řeší, dnes už víc rozumím tomu pozadí, tomu, co se děje.
Mám bohužel stále pocit, že jsou mladí lidé často stavěni do role, kde funguje pro většinu rovnítko: Jsi mladej, jsi (ještě) blbej, neodpustím si citovat i peprnější výraz: Seš blbej, víš kulový, víš ho*no. A pak často následuje: Za nás to bylo… To my, když… apod.
Dožili jsme se podzimu 2024. Před pár lety jsme mohli umřít během pandemie, mohli jsme vážně onemocnět, mohlo nás srazit auto, mohla se stát jakákoliv nehoda, mohli jsme utonout při povodních… Bylo a je dost možností, aby si nás Hospodin vzal. Po mém osobním soudu je to takhle: Ještě si tě neberu, ještě tě tu potřebuji, chyběl by mi dílek puzzle. A nejen mně, ale i ostatním, pro které jsi důležitý konkrétně TY!
Společně můžeme udělat svět lepším, více směřujícím k dobru, Božímu království. Minimálně tak, že já se budu snažit dobro hledat a uskutečňovat víc a ty/vy taky! Není to soutěž, ale mohlo by nám být líp. Chalange do Božího království? Může být!
