Ráno obvykle sedávám v kuchyni u okna. Piju kávu nebo bylinkový čaj, někdy medituju, někdy jen tak v tichu jsem. Koukám do zahrady, prohlížím si spleť větví stromů a houštinu keřů, pozoruju svítání na tom kousku nebe, co je z našeho okna právě tak vidět.
V zimě kolem půl osmé nad naším vnitroblokem pravidelně přelétávají hejna havranů. Směřují z jihu ze svého nocoviště na sever. Odpoledne pak zase letí zpátky. To já ovšem už nesleduju, protože jsem v práci. Ranní přesuny havraních hejn patří k mým potěšením. Tihle ptáci ale vůbec nelétají v sevřeném šiku nebo v nějaké uspořádané formaci. Ti ptáci se chovají jako děti, když jdou do školy. Krouží kolem sebe, honí se, strkají a přece se posunují žádoucím směrem. Nadělají u toho strašný rámus. Krákají tak hlasitě, že je uslyším dřív, než se první černí letci objeví na obloze.
Včera jsem na ně také čekala. Vyhlížela jsem oknem na nebe a čekala první černé siluety. Když se dlouho nic nedělo, oblékla jsem si župan a vyšla jsem na balkon, jestli aspoň něco uslyším. Nic. Že by havrani zaspali? Je to vůbec možné? Mohou ptáci zaspat? Nešlo mi to na rozum, kde jsou? Znepokojeně jsem pátrala zrakem po nebi. Svět není v pořádku, když v půl osmé ráno v zimě havrani neletí z jihu na sever.
Vtom jsem zaslechla vzdálené krákání z mnoha havraních hrdel, ale nezahlédla jsem ani jednoho havrana. Obloha sice byla tmavošedě zatažená, ale žádná nízká mlha, v níž by se ptáci mohli schovat, se nepovalovala. Tak to oni musí letět nějak šejdrem, možná jen jinou dráhou o kousek vedle, že já už je na svém výřezu nebe nevidím. Naslouchala jsem krákání a bylo mi líto, že je nevidím. Zašla jsem zpátky do teplé kuchyně a začala jsem si chystat snídani.
Vím, že je to směšné, když smutním po pohledu na havraní hejno. Možná jsem si jen potřebovala uvědomit, že to není samozřejmost. Kolik ještě jiných věcí za samozřejmost považuju? Mám dojem, že za věci, které se pravidelně opakují, ať už si jich všímám, nebo ne, nejsem tak vděčná, jako za mimořádné události. Jako třeba za letku divokých hus, přesně sešikovanou a ukázněně letící nad mou hlavou jednoho podzimního dopoledne. O tom jsem vyprávěla pořád dokola všem na potkání. Přitom to, co se denně opakuje, není o nic méně krásné, cenné nebo dechberoucí. Člověk si to uvědomí, až o to přijde.
Dnes havrani letěli ve svém obvyklém čase svou obvyklou trasou. Hlásím, že v tomto ohledu je svět v pořádku.
