V některých situacích vůbec nevím, jak zvládat své city. Nejde mi vyrovnaně a pokojně pokyvovat hlavou a trousit moudra. Obvykle tehdy ani žádná moudra neznám. Většinou zuřím. Brečím. Vztekám se. Možná to taky znáte. Prostě se mi v tu chvíli zdá, že žádná rozumná reakce k dispozici není. V minulých dnech jsem měla dost příležitostí testovat citovou odolnost.
Strašně žízním po spravedlnosti. Jsem ochotná připustit, že ne vždy rozumím, co tou spravedlností je. Mohu se mýlit a také se mýlím. Ovšem v případech, kde brutální sexuální násilí na slabším není potrestáno (podmíněný trest za trest fakt nepovažuju), se mýlit nehodlám. Bere mě to. Představuju si, že by na místě oběti byla moje dcera. Ta představa je vlastně nemožná, protože žiju v rodině, kde by se něco takového nemohlo stát.
Tak jinak. Představím si, že by obětí byla některá z mých dalších dcer, dívek, které jsem přijala do svého srdce, protože jejich rodiny nefungovaly úplně ideálně. Ty krásné mladé ženy jsou mi nesmírně drahé a mně na nich záleží. Kdybych se dozvěděla, že některá z nich prošla podobným mučením a ponižováním (a co jiného je pravidelné několikaleté znásilňování a natáčení takového jednání, před nímž nemáte ochranu?), nejspíš bych fakt zuřila, vztekala se, brečela a hledala pomoc.
Moje vášnivá mysl hned navrhuje násilné řešení: Jdi tomu chlapovi rozbít držku! Já to ale neumím a vím, že zrovna tohle není správné. Uvažuju dál, co bych tak mohla podniknout. Než mě napadne hledat, jak sestavit, kam poslat a kde zveřejnit nějakou petici, aby byla účinná, někdo jiný, chytřejší a zběhlejší než já, už ji zveřejňuje. Sladkou úlevou je, že se mohu jen přidat. Poděkovat. Podepsat. Schválit. Šířit. Strašně toužím po spravedlnosti.
Modlím se, jak poznat, co můžu prakticky udělat. Neznám tu dívku osobně, ale její osud se mne dotýká. Nějaké řečičky jsou hezké, ale připadají mi neúčinné. Týraná žena potřebuje praktickou pomoc. Měla by zmizet z dosahu násilníka. Měla by mít možnost se léčit. Měla by mít šanci na nový život a pomoc při jeho startu. Existuje možnost poslat peníze na pomoc té nešťastné holce, aby mohla začít svůj život jinak a jinde. Spousta lidí už reagovala a přispěla.
Soucit je Boží vlastnost, která překonává všechny teologické hranice. Dovolává se toho, co je Božího v nás, ať už věříme, čemu chceme. Bůh nás povolává k zastávání se nespravedlivě stíhaných, vdov, sirotků a uprchlíků. Proti uprchlíkům mnozí protestují, protože je jim jejich legitimita podezřelá, no dobrá, ale proti dívce, která prožila peklo, se snad nikdo neodváží mít námitky. Pojďme dát najevo názor. Pojďme reagovat na rozsudek, který se nám může zdát nespravedlivým. Pojďme žíznit po spravedlnosti.
Ahoj Hanko,
naprosto rozumím a nejen proto, že jako věřící v Krista a milující Krista, v Něm miluji Spravedlnost, jíž se nám stal od Boha, ale i díky tomu, že vím, že ženy jsou více citově založené a citům podléhající.
Faktu, že se nám Kristus Ježíš stal spravedlností od Boha, přechází jiný fakt – stal se nám moudrostí. Moudrostí, jíž bychom v takovém případě měli dát přednost jak před spravedlností, tak před našimi city a nechat se vést Duchem Svatým. To vyžaduje na jedné straně sebezapření a na druhé přináší zaopatření vším, co pro takovou situaci a její řešení potřebujeme.
Možná si na mou adresu v sobě řekneš: “nech si svá moudra.” Ale to nejsou moje moudra. Já jsem si je nevymyslel. Sám jsem je musel hledat – v Bibli i v sobě respektive v Kristu. Ta “moudra” jsou zároveň ochranou před nějakým neuváženým jednáním, jehož bychom později litovali a jež by se ukázalo jako neúčinné a kontraproduktivní.
Oběť takového zlého činu potřebuje milosrdenství/soucitu, jímž většina lidí, včetně křesťanů, nedisponuje a není na místě mít to proti nim. Lepší je vyprosit (s)i je u milosrdného Boha, který ho má na rozdávání. Nikdo o tom, co se stalo, nemá více informací než právě Bůh a nikdo také nemůže pomoci oběti lépe a více než On. Tož tak.
Namísto obecných řečí si představte, že někdo znásilní, nebo bude zneužívat Vaše dítě. Alibismus jen podporuje zlo, ten zbožný o to více.
Moje děti, které mi Bůh dal a které Mu patří, jsou pod Jeho ochranou. Nevím, o jakém alibismu je tu řeč?
Je to spíše dar, než zásluha víry. Zeptejte se věřících bratří a sester, zda stačí správně věřit a vše v životě je OK a zda lidská sounáležitost není to, co dělá lidi lidmi. Ti nejbolavější mlčí. Pokud soucit a spoluzodpovědnost necítí křesťané, nejsou křesťané. Teoretizování zdravých a spokojených je násobení násilí a ponižování, kvůli lhostejnosti a nadřazenosti. Je to bičování Krista v trpících. Nelze tedy omlouvat lidi, kteří ubližují svými řečmi, povyšováním apod. Bez samaritána by pocestný zahynul, Bůh působil v něm, ne skrze modlitby “spravedlivých” (ať mu Bůh pomůže…) kteří prošli okolo. Bůh působí skrze demonstranty, kteří volají po odsouzení těžkého násilníka, skrze ty, kteří mají odvahu postavit se za oběť. To nejsou emoce, já bych, pokud by to šlo, “takovému chlapovi rozbila držku” po zralé úvaze s přesvědčením, že mu prokazuji službu.
Paní Pinknerová, velmi Vám za Váš článek děkuji. Vyjádřila jste v něm přesně to, co sama cítím. Prožila jsem něco podobného v kruhu rodiny jako ona dívka, i když ne v takové míře. Na tom ale ani tak nezáleží. Na čem záleží je to, že se to stalo. Snad nejhorší ze všech mých pocitů bylo zjištění, že členové mé rodiny to věděli, ale byli lhostejní. Anebo nechtěli vědět. Ztratila jsem ke všem v rodině důvěru a vždycky jsem očekávala jen to nejhorší. Dodnes mne to všechno provází a to už je mi 75 let. Vím, že podobných případů, jako jsem já, je velké množství. Oběťmi jsou dívky, chlapci, ženy, muži, nemluvňata, batolata. Strašné, strašné, strašné. Snad úplně nejstašnější je lhostejnost okolí, zametání pod koberec. A když vyjde najevo co se oběti dělo, tak se člověku dělá špatně když slyší výmluvy a vytáčky že to nevěděli. Věděli! A tím byl zločin násilí dokonán i z jejich strany.
Naprosto souhlasím. Spolupachatelství by se mělo trestat. U loupeží se trestá, i když jde jen o majetky, ne o zničené lidské duše.