Nejednota církve není ideálním jevem. Je ale možné, že se jedná o přirozený proces. Naznačuje, že křesťané jsou společenstvím lidí, kteří si kladou otázky a hledají na ně odpovědi. Podstatné je, budou-li i přes rozdílnost některých svých postojů umět držet pospolu.
V Janově evangeliu Kristus říká, že „bude jedno stádo a jeden pastýř“(Jan 10,16). Zadání tedy zní jasně: žít v jednom společenství spolu s Kristem a ostatními. Nebyli by to ale lidé, aby si nenašli svůj vlastní způsob.
Ježíš se ve zmíněném evangeliu modlí za to, aby lidé, kteří v Něj uvěří, byli jedno. (Jan 17, 22–23). V současnosti se ke křesťanství hlásí více než 2,5 miliardy lidí, což z něj dělá nejrozšířenější náboženství na světě. Je vůbec možné, aby takové množství lidí dokázalo žít v jednotě?
Týden modliteb za jednotu křesťanů, který trvá od 18. do 25. ledna, nám připomíná, že původně stačilo být jen křesťanem.
K tomu, abychom mohli přemýšlet o (znovu)sjednocení křesťanů, je nutné se podívat na některé zlomové historické momenty, které vedly k jejich rozdělení. Velmi zjednodušeně by se dalo říct, že určitá jednota církve vydržela ještě tisíc let poté, co Ježíš vstal z mrtvých. Po svatém Petrovi se za tu dobu vystřídalo více než dalších 150 papežů. S rokem 1054 přichází Velké schizma, tedy rozdělení jednoty. Tomu ale předcházela ještě řada jiných událostí. Takzvaný spor filioque, týkající se Boží Trojjedinosti (konkrétně zda Duch Svatý vychází pouze z Otce, nebo i ze Syna), jenž je (vedle otázky papežství) jednou z příčin rozdělení v roce 1054, se řešil už o několik desítek let dříve při schizmatu Foitovu.
Stopy k rozdělení církve na západní a východní vedou ale ještě dále do historie, a to do roku 330, kdy císař Konstantin I., (který zároveň o 17 let dříve vydal Edikt milánský) přesunul hlavní centrum Římské říše z Říma do Konstantinopole, dnešního Istanbulu. Byl to přesun velmi taktický, město Konstantinopol bylo významným obchodním uzlem mezi východem a západem. Nicméně právě tímto přesunem pravděpodobně začal proces odcizování východních a západních křesťanů.
Dalším z neopomenutelných historických etap v otázce rozdělení církve je období reformace v 16.–17. století, kdy se církev dále štěpí. Začínají se objevovat jména Johna Wycliffa, Jana Husa, Martina Luthera či Jana Kalvína. Lidé si všímají rozdílů ve slovech a skutečných činech církevních představitelů. A rozdílné pohledy na pojetí eucharistie, dojití ke spáse, autoritu papeže, celibát a mnoho dalšího stojí za vznikem nových církví nejen v novověku, ale i v současnosti.
Nelze ale říct, že by nebyly patrné snahy o sjednocení či minimálně společnou domluvu. Jednou z těchto snah je také vznik moderního ekumenického hnutí na konferenci v Edinburghu roku 1910. Slovo ekumenismus (z řeckého oikúmen)znamenáobydlený či dosud známý svět. V současnosti se využívá ve významu snahy o obnovení jednoty křesťanů. V rámci ekumenismu vznikla v roce 1948 Světová rada církví, organizace, jež má za cíl dávat prostor pro sbližování různých křesťanských církví, a snaží se udržovat dialog mezi nimi. Katolická církev je zastoupena stálým pozorovatelem.
Obraz církve jako Kristovy nevěsty se zdá být s existencí jakékoli další církve neslučitelný. Snad i to je důvodem, proč měla katolická církev po dlouhá léta problém si existenci jiných rovnoprávných církví vůbec připustit. Papež Pius XI. ve své encyklice z roku 1928 s názvem Mortalium animos nekatolíky, které nazývá pankřesťany, nabádá k návratu: „Nechť se vrátí ke společnému Otci a on zapomínaje na urážky vržené na Sv. Stolici, přijme je se vší láskou otcovského srdce.“ Rovněž zakázal katolíkům se ekumenických konferencí zúčastňovat.
Právě postoj římskokatolické církve je ale v mnoha ohledech rozhodující. Během 20. století rozhodně prošel znatelným vývojem. Bylo to právě prostředí katolíků, ve kterém byl Týden modliteb za jednotu křesťanů před více než 100 lety ustanoven. A skutečnost, že se během tohoto týdne, ke kterému se dlouhodobě přidávají příslušníci mnoha dalších církví, v současnosti katoličtí křesťané nemodlí za návrat nekatolíků do církve, nýbrž za vzájemné porozumění, může být jedním z kroků k otevřenosti. Jsou to kroky opatrné, ale jsou.
Druhý Vatikánský koncil v letech 1962–1965 přinesl změny ve vnímání a vztazích mezi katolickou církví a ostatními křesťanskými tradicemi zejména prostřednictvím dekretu Unitatis Redintegratio, který podporuje ekumenický dialog a klade důraz na to, co majícírkve společné (jako například křest nebo víru v Trojici). Podstatná jsou také prohlášení o tom, že katolický křesťan by neměl odmítat ekumenické hnutí, neměl by sám sebe nadřazovat nad „nekatolíky“, ale zároveň by neměl rozdělení křesťanů považovat za správné a uspokojivé.
Velkým zastáncem ekumenismu byl papež Jan Pavel a současný papež František se k němu také staví velmi kladně. V rozhovoru pro jezuitské časopisy roku 2013 uvedl: „Musíme putovat sjednoceni v různostech. Není jiné cesty k jednotě. To je Ježíšova cesta.“
Nejednota církve není ideálním jevem. Je ale možné, že se jedná o přirozený proces. Naznačuje, že křesťané jsou společenstvím lidí, kteří si kladou otázky a hledají na ně odpovědi. Podstatné je, budou-li i přes rozdílnost některých svých postojů umět držet pospolu, obzvlášť v současnosti, kdy je člověk schopen zpochybnit téměř cokoli a mnoho lidí nemá potřebu nějakou víru vůbec vyznávat.
Bylo by příliš jednoduché napravit rozkol církví Ježíšovým výrokem „Kdo není proti nám, je s námi“ (Lk, 9, 50). Ale minimálně by bylo dobré na něj nezapomínat. Týden modliteb zajednotu křesťanů může být příležitostí právě k tomu, abychom si na něj v určitých chvílích vzpomněli. V minulosti došlo k mnohým přešlapům na různých stranách, ale víme jistě, že se osvědčilo vzájemné naslouchání, otevřenost, debata a snaha o pochopení.
Tématu ekumenismu se do většího detailu věnuje přednáška Martina Vaňáče, která proběhla v Dominikánské 8 na konci roku 2023. Záznam z debaty je dostupný na Dominikánská 8 – Koncil a ekumenismus (dominikanska8.cz).
Autorka: Luisa Marie Marešová
Jak chcete dosáhnout jednoty když vy ani nevíte kdo Stvořitel je !!! Nevíte jaká je jeho přirozenost, jak funguje, jak myslí atd. A tvrdíte, že lidé jsou Jeho výtvor. Takže lidé s vražednými sklony jsou jeho výtvor. No větší blbost jste už vynalézt nemohli. Vlastně mohli.., pojem slepé víry.