Příspěvky od autora
320 příspěvků
Vystudovala pedagogickou fakultu obor čeština, hudební výchova. Pracovala jako redaktorka hudebního časopisu Opus musicum, korepetitorka v divadle, umyvačka oken, archivářka, učitelka, redaktorka knižního vydavatelství a domácí učitelka. Pro rozhlasovou stanici Trans World Radio psala a nahrávala příspěvky, čtyři roky vysílala pravidelnou relaci Zadáno pro dámy. V 90. letech byla ředitelkou konference pro křesťanské umělce Hrejte dobře a zvučně. Pravidelně publikuje. Nyní provozuje knihkupectví a galerii. Je vdaná, má dvě dcery, žije v Brně.
Miluju lehkost. Obdivuju každého, kdo jí dosahuje, každého, kdo pracuje se samozřejmou lehkostí a vtipem. Samozřejmě vím, že dosáhnout lehkosti v jakékoli disciplíně není jen tak, že to vyžaduje mnoho vytrvalé pilné práce, spoustu času a kázně. A vrtá mi hlavou, jak to, že někteří lehkosti dosáhnou a jiní se pořád hmoždí jako ti broučci, co postrkují svou kuličku po cestě.
Sdílet
Nastává nám období nazývané postní. Můžeme na něj nahlížet z nejrůznějších úhlů pohledů. Záleží na nás, jaký si vybereme, všechny ale v sobě nesou cosi neveselého, jistou míru odříkání, omezování, ať už ze zdravotních nebo náboženských důvodů.
Sdílet
Občas poskytujeme s manželem předmanželské poradenství. Možná je to proto, že jsme spolu už dlouho a vypadáme asi šťastně. Je to hezké. My se fakt šťastně cítíme. (Aspoň většinou.) Nicméně o naší svatbě to nic neříká. My bychom o ní ovšem mluvili rádi.
Sdílet
Skoro každý má rád jaro. Většina lidí preferuje léto a někteří milují i podzim. Zima většinou k nejoblíbenějším obdobím nepatří. Ačkoli ani to jaro nesmí být příliš deštivé a studené, léto moc suché a horké a o podzimu vlastně nevím, jak by měl ideálně vypadat.
Sdílet
Ráno jsem seděla u okna v naší kuchyni, pila svou ranní kávu a koukala z okna ven. Bylo jasno, slunce vycházelo a zdálo se, že bude krásný den. Teploměr ukazoval krásných pět pod nulou, což na únorovou sobotu vypadalo docela náležitě. Ovšem ta zahrada před mýma očima vypadala nudně. Ploše. Nezajímavě.
Sdílet
V některých situacích vůbec nevím, jak zvládat své city. Nejde mi vyrovnaně a pokojně pokyvovat hlavou a trousit moudra. Obvykle tehdy ani žádná moudra neznám. Většinou zuřím. Brečím. Vztekám se. Možná to taky znáte. Prostě se mi v tu chvíli zdá, že žádná rozumná reakce k dispozici není. V minulých dnech jsem měla dost příležitostí testovat citovou odolnost.
Sdílet
„Už to nečtěte,“ poradila jsem paní sousedce. Ráno totiž zase plakala, protože v novinách četla nějaké články o katastrofách ve světě. „V létě to snáším líp,“ posmrkávala, „to můžu jít na zahrádku, kde něco pořád kvete, potkávám sousedky, taky tam běhají ty děti a člověk se potěší. Ale teď v zimě nějak nemůžu najít žádnou radost.“
Sdílet
Všichni to dobře víme, a přesto to neděláme. Všichni máme v mysli tolik pokynů, rad a pravidel o dobrých vztazích, že bychom je mohli vyučovat. Přesto naše vztahy podle toho nevypadají. Čím to může být? Vědět ještě neznamená činit.
Sdílet
„Hlavně to zdraví!“ přálo mi nespočet zákazníků na konci loňského roku. Řeklo by se, že to bylo přiléhavé, protože jsem zdravě nevypadala a ani jsem moc zdravá nebyla. Někde jsem se nachladila a do toho jsem chytla poprvé v životě covid. Pár dní jsem strávila v posteli, ale v předvánočním čase žádný knihkupec v posteli nevydrží. Ani já ne.
Sdílet
Postávala jsem v samoobsluze u regálu s širokou nabídkou hořčice. Množství kelímků a skleniček různých velikostí i tvarů s všelijak barevnými nálepkami mne mátlo. Nebyla jsem si jistá, jakou hořčici vlastně potřebuju. Nebývám nerozhodná, teď jsem ale stála a koukala.
Sdílet









