Mohou být hierarchické církve zároveň demokratické? A jak mají křesťané vstupovat do politiky, aniž by chtěli společnost ovládnout, nebo se naopak stáhli do soukromí? Britský anglikánský teolog Luke Bretherton, královský profesor morální a pastorální teologie při Christ Church na Oxfordské univerzitě v rozhovoru pro magazín Proboha mluví o toxickém církevním vedení, daru i břemenu anglikánství či podobě křesťanské přítomnosti ve veřejném prostoru.
Demokracii chápete nejen jako politický systém, ale také jako sociální praxi, která je úzce spjata s křesťanstvím. Jak si potom vysvětlujete, že institucionální církve – včetně anglikánské a katolické – často fungují hierarchicky, defenzivně a někdy i docela nedemokraticky?
Myslím si, že musíme nejdříve rozlišit dvě dost odlišné pojetí demokracie. První je demokracie jako způsob správy státu, kam spadají volby nebo lidská práva. Druhé spatřuje v demokracii sociální praxi, která stojí v jádru křesťanství. Ten první rozměr politiky často spojujeme s egalitářstvím – to znamená tím, jak bychom si všichni měli být rovní. Ovšem egalitářství nemusí být nutně demokratické. A obráceně můžete mít tak silné hierarchické struktury, že demokracii odporují. V demokracii je vždycky potřeba prostor pro deliberaci, tedy zvažování a vyjednávání. A ty musí být spolu se zodpovědností sdílené.
A co když tento prostor pro společné zvažování chybí?
Jistě, můžete mít špatné formy církevního vedení, ty nazývám toxické. V katolickém prostředí se projevuje autoritářským diktátem, zatímco v evangelikálním světě vytváří kolem duchovních celebrit nezdravý kult osobnosti, což je patrné zejména ve Spojených státech. Ve skutečnosti ale máme dlouhou tradici společného zvažování a vyjednávání. Platí to pro kongregacionalisty, presbyteriány i anglikány, kteří mají své církevní sněmy. A platí to také pro katolickou církev, kterou od Františkova pontifikátu výrazně formuje synodalita.
Tato tradice sahá až do raného křesťanství k Apoštolskému koncilu v Jeruzalémě, už tam se ukazuje velký prostor pro takové společné hledání. Podívejte se na historii sněmů a koncilů. Není to o tom, že by jediná osoba rozhodla o dalším směřování a vůbec fungování církve. Spíše to vždy bylo tak, že společné rokování bylo pro další postup naprosto zásadní. A na to zapomínáme, protože jsme se v církvích do značné míry posunuli od konciliárního způsobu správy k byrokratickému. Ten je kontrolován oligarchy svého druhu.
Ve skutečnosti, když se podíváme na ekleziologii (teologický obor o církvi, pozn. red.) napříč historií a odhlédneme od moderního byrokratického modelu, rozpoznáme, že určitá forma koncilu je srdcem jakékoli církevní správy. Včetně papežství! I to přece provází nezanedbatelný demokratický element. Jak je papež vybrán? Je přece zvolen. Po dlouhých debatách a zvažování. Takže demokracie jako sociální praxe a institucionální forma je jádrem i velmi hierarchických církví. Jistě, jsou tu lidé, kteří se tuto tradici snaží zvrátit, tvářit se, že církev v tomto smyslu demokratická není. Pak skutečně máme co dočinění s toxickým, špatným typem církevní správy.
Žádný neposkvrněný prostor neexistuje
Vzhledem k tomu, že přemýšlíte a píšete z pozice anglikánské tradice, v čem podle vás dnes spočívá charakteristický dar a charakteristické břemeno anglikánské politické teologie?
To je moc dobrá otázka. Myslím, že zvláštní dar anglikánské církve je dvojí. Jde o důraz na inkarnaci neboli vtělení a s ním spojené vědomí, že k Bohu se nelze dostat jinak než skrze historii. Pokud je Ježíš Kristus sebezjevením Boha a Ježíš je zjevený v historii, pak čas a prostor nejsou ničím podřadným. K Bohu se nedostaneme prostřednictvím vyznání víry, nedostaneme se k němu ani výlučně skrze Bibli, nedostaneme se k němu naším lidským racionálním poznávacím procesem. Ale skrze historii. A neexistuje setkání s živým Bohem jinak než skrze to, kým jsme jako bytosti s naší historií a kulturou. V Písmu čteme o Bohu, ale skutečné setkání s ním je umožněno skrze tuto historicitu. Proto je zapotřebí brát historii vážně.
Břímě anglikánské církve spočívá v určitém smyslu v tom samém. Anglikanismus je radikálně závislý na značně zkorumpovaných politických procesech. Do toho jsme se dostali zkrátka už za Jindřicha VIII. kvůli jeho vzdoru papeži a potřebě rozvést se a znovu oženit. Jasně, říkám to zrovna tady ve své kanceláři v Christ Church, která byla Jindřichem zřízená. Už tehdy bylo založeno na anglikánské zranitelnosti vůči korupci a problémům s tím spojenými. Je to ale přítěž, která obsahuje dar anglikánské církve, o němž jsme se bavili. Učíme se, že neexistuje žádný bezproblémový prostor bez poskvrny. Toho si podle mě z křesťanů nejsou vědomi třeba anabaptisté neboli novokřtěnci, mám-li generalizovat.
Jak by vypadala přítomnost křesťanů ve veřejné sféře, kdyby nebyli pohánění ani touhou společnost ovládat, ani únikem do soukromé víry?
Myslím, že by ji tvořila celá řada svědků plných víry, naděje a lásky, kteří společně hledají a tvoří spravedlivější a velkorysejší společný život, pro nějž církev slouží jednak jako svědkyně transcendentní pravdy o Kristu jako cesty, pravdy a života, ale také jako církev zasazující se o sdílený život s ostatními, jež umožňujíce vzkvétat všem s vědomím, že ne všechno se točí kolem ní. Křesťané musejí vnímat i tento rozměr. Země není samospasitelná a nesmrtelná a současně život na ní může být lepší. Zaměřit se na kvalitu vztahů, ne utiskovat nebo vylučovat. Tak, aby lidé na vlastní kůži a všemi smysly poznávali, slyšeli, viděli, ochutnávali i cítili, že evangelium je dobrou zprávou.
