Na podzim je opravdu příjemné mít prodloužený víkend. Kdo by si ho neužil? Ještě bývá hezké počasí, už býváme unaveni z nástupu nového školního roku. Výlet, odpočinek, procházka, táborák… Možná bychom si ty volné dny mohli užít ještě lépe.
Vyrůstala jsem v době, kdy bylo o státních svátcích vyvěšování vlaječek povinné. Chodilo
se to kontrolovat, existovalo to v záznamech a mohlo to být rozhodujícím faktorem při udělení různých doporučení nebo povolení. Kvůli nevyvěšeným vlaječkám na prvního máje, devátého května nebo sedmého listopadu byste třeba nevyjeli na zahraniční dovolenou. Nežertuju, tak to bylo.
Můj dědeček tedy vlaječky se skřípěním zubů vyvěšoval. Chápal to jako buzeraci státní moci, a také to nic jiného nebylo. Sám byl v padesátém roce vyhozen ze soudu a pracoval ve sklárnách. V době, kterou jsem si pamatovala, už byl zase v kanceláři, ale nechtěl provokovat. Dcera nesměla studovat, syna vzali na vysokou až v Trenčíně. Dědeček usoudil, že ty vlaječky za to nestojí.
Byly ale svátky, během kterých zdobil okna bez toho otráveného výrazu a činil to jaksi pečlivěji. Mezi ně rozhodně patřil dvacátý osmý říjen. To byl svátek, který dědeček uznával. Tehdy k nám chodili na návštěvu dědečkovi staří přátelé, kteří si pamatovali, jaké to tehdy bývalo.
Jeden byl velkouzenář, pan Svoboda, který nyní pracoval v jedné ze svých provozoven jako obyčejný řezník. Druhým byl městský velitel četníků, pan Pazderka, který nyní pracoval jako elektrikář. Můj dědeček byl původně soudce, nyní docházel do skromné kanceláře jako podnikový právník malého výrobního družstva.
Vyprávěli si příběhy, z nichž mi šla hlava kolem. Vždycky jsme chystali mimořádné pohoštění a já jsem si myslela, že to je kvůli té návštěvě. Spíš to ale asi bylo kvůli tomu svátku.
Během příprav na návštěvu jsem vždy myslela na obraz, který naši schovávali za příborníkem. Dlouho jsem nevěděla, co na něm je, protože jsem ho sama z úkrytu nedokázala vytáhnout. Když jsem se ptala, vždycky mě nějak odbyli. řečmi jako: řeknu ti to, až budeš větší, nebo tomu bys ještě nerozuměla. Zlobilo mě to, ale co jsem měla dělat?
Jednou před malováním ho ale vytáhnout museli. Dobře jsem dávala pozor, abych konečně uviděla to tajemství. Byla jsem dost zklamaná. V rámu se totiž nacházela fotka dvou starších pánů, jak sedí u stolu a tváří se vážně. Zeptala jsem se, kdo to je a babička mi prozradila, že je to Masaryk s Benešem.
Neměla jsem tušení, o koho jde a tak jsem se samozřejmě ptala dál. Kupodivu mě tentokrát babička neodbyla žádnou výmluvou, ale posadila si mě na klín a vyprávěla. Nestačila jsem se divit. Její příběhy zahrnovaly dědečka, pana Svobodu s panem Pazderkou a ještě mnohé další rodinné známé, o jejichž osudech jsem neměla tušení.
Nejvíc mi utkvěl příběh o začátku války. Dědeček narukoval a chtěl bránit republiku, babička ale byla v jiném stavu a dědeček ji nechtěl nechat samotnou v domě. Měli sice domovníka a hospodyni, ale chtěl, aby odjela do bezpečí ke svým rodičům do malé vesnici na jihu Moravy. Babička vyprávěla, jak si sbalila kufřík a sedla do červené aerovky. Sama řídila. Hleděla jsem na babičku vykulenýma očima a najednou mi připadala jako nějaká filmová hvězda.
Když jsem se po letech náhodou ocitla na srazu veteránů, uviděla jsem konečně to auto – aerovku v celé její slávě. Nějak jsem nemohla pochopit, že tohle luxusní vozidlo řídila moje babička. Některé její příběhy ještě dodatečně dostaly ten správný lesk.
Možná nevíme, proč některé svátky vlastně slavit. Jsou to jen jakási historická data, která
s naší současností jako by neměla žádnou souvislost. Ale ony mají. Spojují nás příběhy našich předků a jejich přátel. Historická souvislost formovala a stále formuje naše zítřky.
Jestli ještě můžete, ptejte se svých babiček a dědečků na jejich staré příběhy. Je to historie naší země. Je to minulost našeho národa. Jsou to i vaše příběhy. Ty, které o prodloužených víkendech slavíme.
