Poslední rozloučení s americkým konzervativním aktivistou Charliem Kirkem a irským písničkářem Glenem Hansardem staví vedle sebe dvě radikálně odlišné tváře současného křesťanství. Popisujeme, jak se z jednoho obřadu stala navzdory bolesti pozůstalých bojová manifestace křesťanského nacionalismu, zatímco druhý nabídl prostor pro lidskou zranitelnost, sdílení a sousedskou solidaritu.
Dva pohřby, které od sebe dělí bezmála rok. V prvním případě šlo o brutální vraždu člověka, který přijel diskutovat s univerzitními studenty do Utahu, ve druhém o tragickou dopravní nehodu na motorce.
Obřad za Charlieho Kirka na obrovském stadionu v Arizoně pořádala kontroverzní konzervativní organizace Turning Point USA (TPUSA), kterou zemřelý spoluzaložil. Pohřeb Glena Hansarda se konal na žádost rodiny v dublinské katedrále svatého Patrika a nesl se v komornějším duchu.
První obřad: Posvěcení boje v poli křesťanského nacionalismu
Vražda Charlieho Kirka vzbudila vášně a často neoprávněné extrémní soudy na různých stranách politického spektra. Na vzpomínkovém obřadu se Kirkův odkaz stal prostředkem politické mobilizace a utvrzování ve vlastní síle a moci.
Jako z jiného světa ovšem působil emotivní moment v projevu manželky zesnulého Eriky Kirk, když veřejně odpustila vrahovi svého muže. Mnohé další proslovy působily odlišným tónem.
Třeba Donald Trump sice připustil, že Kirk chtěl pro svoje odpůrce podle něho to nejlepší, sám však řekl, že své oponenty nenávidí a nechce pro ně to nejlepší. Ostatní pak vylíčili zavražděného jako mučedníka (někteří jej dokonce připodobňovali ke Kristu) a stal se pro ně prostředkem mobilizace křesťanských nacionalistů.
Podle JD Vance byl zavražděný Charlie „hrdina Spojených států a mučedník pro křesťanskou víru“. Americký pravicový politický aktivista, televizní korespondent a konspirační teoretik Jack Posobiec šel ještě dále. Kirkova smrt byla podle něj darem, zavražděného nahradí mnoho dalších, „donutíme je pochopit, co mu udělali“. Opakovaně se tu objevovalo obviňování z vraždy neurčitého „kohosi“.
Zatímco Trump během obřadu obviňoval z vraždy levici, Posobiec zvolil neurčitější, avšak o to razantnější dikci: „Naše civilizace přežije, USA přežije, pro Charlieho budeme pokračovat v jeho misi. Ukončíme tu zlodušskou chorobu, která nás rozděluje a vzala nám Charlieho.“
Nakonec Posobiec vyzval odkazem na svatého Pavla k oblečení zbroje Boží. Také ostatní využili obřadu k deklarování věrnosti Charliemu odkazu (tedy politice reprezentované MAGA hnutím), halasné mobilizaci a boji proti ideovým oponentům.
Rovněž politický komentátor a youtuber Benny Johnson zopakoval, že Kirk byl mučedník, a navíc sebejistě prohlásil, že současné ministry v čele s Trumpem ustanovil přímo Bůh a dal jim moc nad touto zemí a prezidenta předloni ochránil před vystřelenou kulkou.
Legitimizoval tak použití síly proti (opět nespecifikovanému) „zlu“, a to vše jménem zavražděného. Pohřeb se tak stal identitárním štítem i ideologickým palivem trumpovské Republikánské strany, provázeným prudkými emocemi a bojovností. Z logiky proslovů přitom vystupovalo jejich pojetí křesťanství jako správné, ba dokonce jediné správné.
Projevům přitakal moderní stadionový křesťanský pop, worship music, který poslouchají miliony věřících po celém světě bez ohledu na politickou orientaci. Jeho tón se však často tloukl s militantním a identitárním křesťanstvím většiny řečníků.
Časté byly odkazy na takzvanou „tradiční rodinu“ – Johnson například v jednom emotivním momentu prohlásil, že díky Charliemu se z něj stal muž s Kristem ve středu svého života – a s naprostou automatičností takový výrok spojil s tím, že díky tomu má teď milující manželku a milované děti. Spojení života s Kristem a tradiční rodiny tak v jeho projevu působilo téměř samozřejmě – jako naprostá danost a automatická konsekvence.
Obřad byl politickou manifestací, rituálem posvěcujícím boj. V některých chvílích jako by samotného Kirka ani nepotřeboval. Ztělesňoval to, před čím v knize Ježíš a mocnosti varují N. T. Wright a Michael Bird, totiž před spojením víry s impériem, jehož přívrženci křičí Boha do světa, instrumentalizují víru a s Bohem na rtech ospravedlňují svoji politiku.
Druhý obřad: Projevy křehkosti v poli sousedské lásky
Rozloučení s irským bardem Hansardem se neslo v zcela odlišném duchu. Jistě, nebyl zavražděn ani výrazně napojen do politických struktur, a obřad tak neměl důvod stavět na vypjatých emocích a mobilizačních slovech.
Přestože Glen nežil jako praktikující křesťan, byl vychován jako katolík a po celý život udržoval úzké vztahy s křesťanskými známými a přáteli. S duchovními v dublinské katedrále, kde se obřad odehrával, se dobře znal. Vedle katolických kořenů měl během života blízko k Hare Krišna a keltskému mysticismu.
Hudebníkův pohřeb byl podle přítomného programového plátku „Oslavou života Glena Hansarda“. Ač šlo formálně o zádušní mši pořádanou Irskou církví, tedy anglikány, slova Bůh a Kristus se užívala málo (samozřejmě i proto, že mnozí přítomní včetně řečníků nejsou praktikujícími věřícími). A když už, pak spíše nepřímo, v náznacích a s rozechvělostí, a to i v odpovědích na liturgické úkony. Šlo o mezináboženské a v jistém smyslu hluboce sekulární rozloučení, zároveň však ukotvené v tradičním křesťanském obřadu.
Řečníci respektovali jeho charakter – dělili se o své vnímání zemřelého, vyzdvihovali jeho štědrost, schopnost naslouchat druhým a porozumět jejich situaci. Podobně jako Kirka jej někteří, například mladší bratr Richard, označovali za otcovskou figuru, a přesto z takové charakteristiky vyvodili zcela jiné závěry než trumpovští republikáni a evangelikálové.
„Cokoli se stalo, věděli jste, že vás bude vnímat, že s vámi bude naprosto soucítit, naslouchat vám a naplní vás novými vzrušujícími zážitky a možná i nadějí.“ A po chvíli Richard dodal: „Měl jedinečnou schopnost naslouchat, soustředit se na druhého a věnovat dotyčnému svou plnou pozornost… Chtěl opravdu vědět, co se děje.“
Hansarda ostatní popisovali jako tuláka, barda a souseda, jako toho, kdo navzdory své slávě mluvil se všemi jako s rovnými, opravdově se zajímal a stále zůstával aktivní ve vztazích ze svého bezprostředního okolí. Takový obraz Hansarda připomíná přístup politického teologa Luka Brethertona. Ten tvrdí, že politika v křesťanském smyslu má být sousedskou láskou, řemeslem budování společného života se všemi lidmi, včetně cizinců a těch, s nimiž si nerozumíme.
Akusticky jemná a tklivá hudba provázela rozloučení s uznávaným bardem. Vedle světských písní zazněly i ty duchovní – místo dogmatické víry však skýtaly spíše tiché hledání, pokoru a pochybnosti. V obdobném duchu vystoupila Glenova manželka, finská básnířka Maire, s projevem plným křehkost a lidskosti.
Finální hudební i duchovní vzedmutí v podobě Dylanovy Forever Young dovršilo oslavu Glenova života, při níž se mísil vděk za Hansardovu dobrotu se smutkem nad jeho ztrátou.
Hansardův pohřeb tak představoval komunitní a zranitelnou podobu křesťanství. Měl jasnou liturgickou strukturu, a přesto se nikdo – alespoň navenek – nepohoršoval před „liberálním“ skotačením vystupujících hudebníků, zvláště v závěru obřadu, kdy byla Hansardova prostá proutěná rakev pomalu vynášena z chrámu.
Projevy ani atmosféra neměly za cíl mobilizovat a démonizovat určitou skupinu, ale sdílet rozmanité osudy ve vzájemném respektu a soucítění. Jakékoli rozdělení na „my a oni“ mizí – všichni jsme součástí téhož světa, za nějž neseme zodpovědnost a v němž máme budovat společný život.
Paradox víry: inflace náboženského jazyka?
Oba vzpomínkové obřady vedle sebe staví dva hluboce odlišné modely křesťanské přítomnosti v dnešním světě. Na jedné straně stojí model identitární a mobilizační, charakteristický vysokou frekvencí Božích jmen, apelativním tónem a výraznou politizací.
Na straně druhé stojí model komunitní, kde se o Bohu a Kristu mluví zdrženlivě a křesťanský rozměr se projevuje spíše solidaritou, a přesto (nebo právě proto) zůstává ukotven v církevní tradici.
Neprodukuje nadužívání slov jako „Bůh“ či „Kristus“ nebezpečí jejich inflace a instrumentalizace, kdy se z křesťanství stává jen ideologická zbraň? A nemůže se naopak něco z jeho podstaty ukázat právě tam, kde se o Bohu mluví méně – v sousedské lásce, sdíleném žalu a lidské zranitelnosti?
