V křesťanství dodnes nalézáme celou řadu očistných úkonů a rituálů, které jsou silně spiritualizovány a subjektivizovány. Řada z nich je hluboce teologicky odůvodněných.
Snad každé náboženství světa má představu čistoty, očisty, znečištění či nečistoty. Úchvatně o tom hovoří například katolická antropoložka Mary Douglas (1921–2007) ve své knize Čistota a nebezpečí (Purity and Danger). Jedním z mnoha klíčových závěrů zde je, že nečistota není otázkou špíny na botách nebo neumytých rukou. Nečistota souvisí s jistým porušením řádu, pravidel, kompetencí. Nečistota je jakýmsi neřádem.
Židovské – koneckonců i muslimské – vnímání čistoty a nečistoty je postaveno na Božím slově a je spjato nejen s právem, ale i s rituálem. Řada věcí je zakázána, některé přikázány. V těchto monoteistických koncepcích nacházíme pojetí čistoty a nečistoty široce prolnuté každodenním životem (jídla, nápoje), mezilidskými vztahy (smlouvy, manželství) i životem jedince (svatba, pohřeb). Připomeňme ale klíčovou oblast čistoty a tou je správný úmysl, který očišťuje rituální úkon (hebr. kavana; arab. níja).
V křesťanství se koncept čistoty proměňuje. Ježíš ukazuje, že znečišťuje nikoliv to, co přichází zvenčí, ale to, co vychází zevnitř člověka (Mk 7,14–23). V tom pokračuje i svatý Pavel, když předkládá názor na možné pojídání masa obětovaného modlám, ale i jeho důraz na zodpovědnost před vírou slabých (1K 8). Pavel zde hovoří mj. o svědomí, které může být v těchto věcech nejisté. Právě svědomí udává postoj k čistotě a nečistotě.
Tato niternost, snad i subjektivnost křesťanského pojetí čistoty a nečistoty, je jisté novum. Natož pak otázka křesťanů po povaze našeho ospravedlnění. Jsme spaseni vírou, nebo skutky? Není v jádru této klíčové teologické otázky vlastně stejný problém po pojetí čistoty a nečistoty? Pochopitelně i v křesťanství přečkala řada ritualizovaných úkonů a pojetí čistoty a nečistoty, leckdy snad i blíže k židovským či muslimským konceptům než ke svobodě Ježíšových učedníků.
Vzpomeňme na středověkou církev a její pojetí nečistých národů, náboženství, nemocí... Vzpomeňme na ritualizované pojetí eucharistie a tridentského ritu v katolické denominaci. Vzpomeňme ale i na sexualizované pojetí čistoty a nečistoty, mnohdy je i dodnes takto předkládaná manželská etika či teologie celibátu.
Buď jak buď, v křesťanství dodnes nalézáme celou řadu očistných úkonů a rituálů, které jsou silně spiritualizovány a subjektivizovány, řada z nich je hluboce teologicky odůvodněných. Zcela jistě je základním očistným rituálem, a to nevratným, samotný křest. Křesťan se ponořuje do Kristovy smrti, aby v hrobě zanechal své nečistoty a aby později spolu s Kristem vstal z mrtvých i ze svých nečistot.
V mnoha církvích se úkon a rituál křtu vykonává ponořením do vody, bazénu, vany, řeky... Často jsou křtěnci oblečeni do bílého roucha, aby tím odkazovali na svou čistou bezhříšnou duši. Ovšem i pokřtěný člověk záhy nějaký ten či onen hřích zase spáchá. Utíká před ním, ale tíží ho svědomí. Postupně vnímá, že se vzdálením od svého řádu stává více a více oním neřádem a samotným znečištěním. Jak praví Heidelberský katechismus, člověk má „hříšnou přirozenost, se kterou zápasí po celý svůj život.“
U křesťanů existuje vnitřní touha se očistit. U některých tradic záhy vzniklo pojetí ritualizovaného vyznání hříchů, před knězem nebo i veřejným vyznáním svých provinění. U dalších křesťanských tradic vznikla potřeba individuálního zpytování svědomí. U některých zase jen důsledné domýšlení a neochvějná víra v důsledky zástupné oběti Ježíše Krista na kříži.
Jeden křesťanský rituál ve mně zanechal hluboké stopy. Při svých studiích v Káhiře jsem navštěvoval bohoslužebné shromáždění eritrejské církve (tewahdo). Ta si vždy na Velký pátek připomíná Kristův kříž, ale i vlastní hříchy, kterými znovu křižuje Krista.
Církev a každý její člen splácí dluh tím, že po celý Velký pátek jsou shromážděni v chrámu, kde přečtou celou knihu Job a vykonají 318 prostrací (tzn. pokleknutí, po kterém osoba úplně uléhá na zem, pozn. red.). Staří, mladí, ženy, muži. Bolest kolenou a celého těla je očišťuje. Vždyť věří, že bolestí jsou s Kristem spojeni, a tedy i spaseni. Navíc hebrejsky číslo 318 znamená Můj Bůh je pomoc (Gn 14,14).
Ejhle křesťanství, obdivuhodný pohled na svět!
Autor: Lukáš De La Vega Nosek
Zdroj: Časopis Brána