Stáří není konec užitečnosti ani služby. Jan Pavel II. ukázal, že lidská důstojnost nestojí na výkonu a že i slabost může být veřejným svědectvím. Církev má právě v době rostoucího ageismu příležitost připomínat, že člověk má hodnotu i tehdy, když už není rychlý, silný ani výdělečně aktivní.
Všude na světě najdeme řadu iniciativ, které se snaží změnit vnímání a vztah společnosti
k lidem na rozhraní tzv. třetího a čtvrtého věku, a tedy k lidem nad 65 a nad 75 let. I když
se s lety mění náš zdravotní stav, míra aktivity, společenské zájmy a koneckonců i přístup
k okolnímu světu, je třeba mít na paměti, že lidský život nekončí tam, kde člověk přestává být výdělečně aktivní. Ostatně to, že člověk je víc než výkon, je součástí učení všech
velkých náboženských systémů – židovství, křesťanství i islámu.
Jistě nejsem sám, kdo měl rád papeže Jana Pavla II. Kromě řady věcí, za které jsem si ho vážil, jsem oceňoval, že dokázal žít veřejně své stáří a zhoršující se zdravotní stav. Karol Wojtyła byl celoživotní sportovec, člověk, který miloval hory a i v druhé půlce svého pontifikátu jezdil do Alp a Dolomit, aby tam fyzicky i psychicky pookřál.
Do vysokého věku lyžoval a ne nadarmo se pro něj vžilo označení „létající papež“ čili ten, kdo zcestoval téměř celý svět. Vykonal 104 zahraničních a 140 domácích cest, při nichž navštívil přes 130 zemí. Už atentát v roce 1981, který naštěstí přežil, ho fyzicky oslabil. Nastupující Parkinsonova choroba ho připravila o další kus jeho sil. Přesto žil svůj pontifikát i svůj život před očima celého světa.
Chtěl žít své stáří a slabost před očima světa
Kdysi biskup, kardinál a papež plný energie, která se projevovala i v jeho homíliích a proslovech, se stal drobným, shrbeným pánem, který se však nikdy nevzdal úkolu, k němuž byl povolán. Tak jako mnoha lidem vysokého věku mu ubývalo sil, ale ještě rok před svou smrtí, v roce 2004, navštívil Francii.
Hůř a hůř chodil, zadrhával v řeči, i když byl schopný hovořit v několika světových jazycích, měl problémy se čtením a občas se u něj projevovala špatná nálada. Přesto se nevzdal vůle k životu ani svého poslání, které bylo mnohem náročnější než výkon prezidentské či královské funkce. Wojtyła chtěl žít své stáří a slabost před očima světa, který se začal rychle měnit a klást důraz na výkonnost, aktivitu a strojově vykonanou práci.
Sociální encykliky a záběr jeho služby ale kladly důraz právě na důstojnost lidského života od narození po smrt. Často opakoval, že člověk je víc než práce. K nelibosti mnoha politiků říkal, že lidé mají nezadatelné právo na rodinu, bydlení, práci, sociální zabezpečení, svobodu vyznání a na to, aby se věnovali tomu, k čemu byli povoláni. Také František se vydal toutéž cestou a nesl své stáří statečně a pro blaho těch, o jejichž stáří a životních problémech se nemluví.
A to nejhorší – nemá je kdo nahradit
Neumím si představit, že by někdo poslal apoštola Petra nebo Pavla na odpočinek. Že by někdo určoval, že něčí role daná mu Bohem končí jen proto, že je mu třeba osmdesát. Církev si vždy vážila toho, že v ní lidé sloužili – pokud chtěli – leckdy až do konce svých dní. Kněží, teologové, řeholnice, biskupové, papežové, misionáři.
Jestli ještě církve mohou něčím inspirovat společnost, pak ať dokazují, že věk je pro řadu lidí jen číslo a že je úplně jedno, je-li někdo farářem nebo kazatelkou v 85 letech, i když mu některé věci trvají déle. Ostatně mnoho dobrých věcí vzniká tam, kde na nich mezigeneračně spolupracují staří lidé s lidmi středního věku a dospívajícími teenagery.
Věková diskriminace je tváří v tvář společnosti výkonu strašná věc, z níž bychom opravdu měli mít obavy. Klade nám otázku, jestli mají staří lidé právo pracovat, sloužit, promlouvat a být aktivní, a to jak v sekulární společnosti, tak v církvích. Nenechme se nakazit žádnou podobou ageismu. Jako křesťané musíme jít příkladem a bojovat i za ty, kteří ještě chtějí pracovat a sloužit navzdory tomu, že jim okolí tvrdí, že už by to měli zabalit, i když je – což je na tom nejsmutnější – nemá kdo nahradit.
