Její tvář zná celý svět z ikonické fotografie, na níž ji kolem pasu drží britský princ Andrew. Svět ji vnímal jako hlavní tvář bojující proti síti Jeffreyho Epsteina. Ve svých pamětech Nobody’s Girl ale Virginia Roberts Giuffre odhaluje, že příběh dívky chycené do pasti mocných a bohatých začal o mnoho dříve – v místě, kde by měla být v největším bezpečí, ve vlastní rodině.
Memoáry Virginie Giuffre začínají brutálním útokem ozbrojeného muže – znásilněním, které zažila na útěku z výchovného zařízení pro mladistvé, když si náhodně stopla auto. Na chuť kovu v ústech už nikdy nezapomene.
Nebyla to však její první taková zkušenost. Jen o pár let dříve ji začal soustavně sexuálně zneužívat vlastní otec. Nejdříve šlo o nežádoucí doteky, později o znásilňování a nakonec i o to, že ji nabízel svému kamarádovi. Matka se od Virginie odvrátila a chovala se k ní nevraživě.
Pokud Virginie ve vzpomínkách hledala střípky šťastného dětství, nacházela je jen do svých šesti let. Tehdy žila v milující rodině. Pak se ale otcova pozornost obrátila zvráceným směrem. Když dospěla do puberty, otec sice se svým počínáním přestal, nic už se ale nemohlo vrátit do starých kolejí.
Vzhůru do pasti na Floridě
Po bouřlivém hledání sebe sama, skrze nahodilé vztahy s vrstevníky i drsné prostředí pasťáku, si Virginie nepřála nic jiného než žít obyčejným, spořádaným životem. Kvůli traumatům ze zneužívání však nedokončila ani střední školu a hledání práce pro ni bylo nesmírně těžké. Za nabídku místa v klubu Mar-a-Lago proto byla vděčná.
Právě tam potkala Ghislaine Maxwell. Virginie uvěřila, že jí tato šarmantní žena pomůže získat kvalifikaci masérky. Netušila, kdo je Jeffrey Epstein a co pro ni Maxwell – ve skutečnosti dohazovačka nezletilých dívek – chystá.
Anatomie manipulace: Jak predátoři loví oběti
Navození důvěry a zázemí: Predátoři cílili na dívky z nestabilního rodinného prostředí, kterým nabízeli zdánlivé bezpečí, pozornost i finanční pomoc.
Psychický nátlak a sliby: Namísto fyzického věznění využívali kombinaci komplimentů a skrytého vydírání. Virginie například dělala věci, které se jí hnusily, jen aby získala špetku uznání.
Vyhrůžky a izolace: Využívali slabá místa obětí – v případě Virginie vyhrožovali ublížením jejímu milovanému bratrovi Skydymu, pokud by se pokusila odejít.
Virginie ve své knize přesně popisuje manipulativní techniky, jakými predátoři dívky získávali a udržovali v područí. Virginii bylo v té době sedmnáct let a od svých nejbližších do té doby nezažila opravdovou pozornost ani lásku. Svěřila se dvěma lovcům, kteří získané informace okamžitě dovedně využili.
Virginie vysvětluje, proč trvalo celé dva roky, než se jí podařilo z tohoto řetězce vymanit. Nedrželi ji fyzickým násilím, ale důmyslnou atmosférou zdánlivého zájmu kombinovanou s neustálým tlakem. Až postupující zdravotní problémy a Epsteinovy bezcitné reakce jí otevřely oči.
Definitivním impulsem k útěku se stal Epsteinův návrh, aby s ním počala dítě. Virginie si s mrazivou jistotou uvědomila, že do takového prostředí nemůže přivést nový život, zvláště pokud by se narodila holčička.
Vyžádala si čas na rozmyšlenou a zaplacení kurzu thajských masáží přímo v Asii. Epstein souhlasil a Virginie se z Thajska už nikdy nevrátila. Potkala tam svého pozdějšího partnera a odcestovala s ním do Austrálie.
Svědectví, které otřáslo elitami
Zbytek života zasvěcuje pomoci ostatním obětem. Svým svědectvím zásadně přispívá k odhalování mechanismů obchodování s lidmi a sexuálního násilí na dětech. Jako klíčová svědkyně v Epsteinově kauze popisuje nejen složité právní boje, ale především obrovskou odvahu, kterou vyžadovalo vyjít s pravdou na veřejnost. Epstein byl mimořádně mocný muž s konexemi v politice, umění i vědě. Pro Virginii bylo extrémně těžké najít někoho, komu by mohla věřit.
Strach z vlivných osobností – mezi muži, kteří ji znásilnili, figuruje například bývalý princ Andrew (kterému král Karel III. později odebral tituly právě kvůli vazbám na Epsteina) nebo nejmenovaný bývalý ministerský předseda – totiž obětem brání promluvit. Virginie pochopila, jak klíčové je, aby se oběti spojovaly a držely při sobě. Fyzické odpoutání od násilníků totiž automaticky neznamená konec traumatu; strach a psychické jizvy zůstávají.
Na přípravě pamětí spolupracovala Virginie čtyři roky s novinářkou Amy Wallace. Doufala, že její příběh pomůže společnosti pochopit, jaká traumata si oběti nesou a jak nutné je bořit systémy, které násilníkům nahrávají. Wallace v předmluvě uvádí, že veškerá tvrzení ověřovala, mluvila s blízkými i právníky a pečlivě revidovala celý obsah. Virginie knihu schválila a velmi si přála její vydání. Krátce před tím, než dílo vyšlo, však na své odlehlé farmě spáchala sebevraždu.
To, co se čtenář nedozví z přímého vyprávění Virginie, ale až z poznámek editorky, je tragické pokračování v jejím soukromí. Ačkoliv Virginie v knize opakovaně hovoří o milujícím manželovi Robbie Rintelovi a jeho podpoře, realita byla o mnoho temnější. Robbie ji fyzicky napadal a nakonec se jí snažil zamezit v přístupu k jejich třem dětem. Opět se tak ukázal smutný vzorec, kdy oběti brzkého sexuálního zneužívání pod vlivem neuzdravených traumat v dospělosti opakovaně vstupují do vztahů s dalšími násilníky.
Příběh Virginie Giuffre je mrazivou připomínkou toho, jak hluboce je v naší společnosti zakořeněná nerovnost sil mezi pachateli a oběťmi a jak těžké bývá prolomit hradbu mlčení kolem vlivných mužů. Ukazuje, že cesty k uzdravení bývají složité a že trauma málokdy mizí prostým odchodem z nebezpečného prostředí. Je to však především memento o obrovské osobní odvaze pojmenovat zlo, i když proti vám stojí ti nejmocnější osobnosti světa.
