Jako Evropané jsme se léta nechali uspávat na vavřínu blahobytu a ekonomického růstu a nevšímali jsme si postupného zasévání strachu a rozdělení, které v naší české kotlině nabralo nebývalých rozměrů. Strach z neznámého a nového se příchodem ukrajinských uprchlíků snaží znovu mezi námi vytvořit bariéry.
Léta neúnavné práce proruských trollů na formování veřejného mínění a prohlubovaní názorových propastí se setkalo s úspěchem. Dnes používáme původní novotvary jako sluníčkář, pražská kavárna, lepšočlověk a havloid v takové míře, že se stala součástí naší komunikace. Kdo by je sem tam nepoužil? Ať už v hanlivé konotaci, nebo jako vtipný odkaz na občanské aktivity. Rozdělení lidí na jednotlivé názorové tábory se stalo realitou.
Vybavuji si loňský vánoční rodinný oběd, kde se diskuze stočila jak jinak než k očkování. Je třeba podotknout, že v mé rodině se velmi daří konspirační scéně a strach z dopadů očkování byl více než hmatatelný. Být vysokoškolsky vzdělaným člověkem se v těchto debatách ukazuje jako velká nevýhoda, protože je obecně známo, že pud strachu vypíná limbický systém a tím pádem i kritické myšlení. Proto mě čekala obligátní smršť odkazů na dnes již vypnuté konspirační weby a selský rozum, který přeci nepotřebuje brát vážně přední české epidemiology. Od diskuze mě zachránilo manželčino kopnutí pod stolem a její úsměv, který se stal příslibem, že tohle martyrium skončí.
Nemám ambici sociologicky zmapovat postupný nástup fake news a dalších jevů, a i když je náš národ od pradávna nedůvěřivý vůči čemukoliv neznámému. Ne vždy však byla polarizace tak markantní. Postupné narůstání nevraživosti a nedůvěry se samozřejmě promítlo i do církve. Profesor Tomáš Halík již dříve popsal neustálou potřebu církve bojovat proti vnějšímu nepříteli. Ať už to v minulosti byly totalitní režimy, nebo dnes feminismus a hnutí LGBT.
Určitou setrvačností jsme jako křesťané v období svobody pořád očekávali ten pomyslný políček ze strany vládnoucího aparátu. Protože kýžený políček nepřišel, bylo nebezpečí spatřeno v uprchlících z muslimských zemí a v lidech s jinou sexuální identitou. Důvodem byl převážně zase strach z neznámého. Naučili jsme se žít se strachem v takové míře, že jsme se už léta dozadu stali těmi, kteří vnímají propast mezi sekulárním světem a světem víry. Je tohle ale poselstvím křesťanství?
Především je třeba říct, že pociťovat strach je normální. Jsou situace na denní bázi, které nemáme pod kontrolou. Problém se strachem není v tom, že ho cítíme, nýbrž že se jím necháme paralyzovat. Největší zbraní strachu je jeho schopnost vyvolávat strašidla, protože přeludy nás spoutávají a hrůza sráží na kolena. Co může být větším strašidlem než snědý vousatý džihádista, který vás s nožem nahání před Tescem? Nijak nesnižuji nebezpečí džihádismu, ale ostrakizace muslimů, či dalších menšin do civilizované společnosti rozhodně nepatří. Přichází proto na řadu jediné řešení, a to poprat se s přeludy strachu a výplody naší bujné představivosti. Copak není víra ve světové spiknutí v čele s miliardářem Sorosem výplodem bujné představivosti? Naopak křesťanská víra sdílí myšlenku, že receptem na strach je láska. „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání“ (1. list Janův 4:18)
Láska a strach jsou neslučitelné, nemohou existovat společně. Když prožíváme strach, naše tělo aktivuje nervovou soustavu. Srdce bije jako o závod, dech se zrychluje a stává se povrchnějším, napnou se nám svaly. Proto se snažíme vyhledat pomoc a bezpečí, kde se nám dostává ujištění a lásky, což vše znovu působí na nervový systém. Srdeční frekvence se zpomaluje, začínáme zhluboka dýchat, svaly se uvolňují a mozek se znovu prokrví. Jsme tedy připraveni opět kriticky uvažovat. Jenže se strachem je to tak, že se neustále v různé formě vrací zpět.
Spisovatelka a dcera Ivana Martina Jirouse, Františka Jirousová, napsala o Kristu následující: “Díky němu už nemusíme hledat „ty zlé“…a vyvrhovat je ze společnosti, abychom se ochránili před domnělým zlem a rozdělením, s Boží pomocí se můžeme snažit o zapojení všech. Přirozenost je společenství v různosti, kde se schopnosti a pohledy na svět vzájemně doplňují a prohlubují. Nejsilnější stmelující silou společnosti je láska, často sice spojená s obrovským úsilím, ale láska, ne strach z jinakosti.”
Uprchlická vlna z Blízkého východu, či pandemie Covidu jsou pomalu na ústupu, ale každým dnem mezi nás proudí uprchlí Ukrajinci. Přichází tak na scénu lidé, kteří se mezi nás snaží vnést další semínka strachu a zloby proti těmto běžencům. Není teď snad ta nejlepší příležitost se tomuto strachu postavit a ukázat lásku a milosrdenství, namísto nedůvěry a rozdělení?
Doporučuji panu autorovi, sluníčkářskému nadsenci, nechápající mu ani základní události, které se dějí kolem nás, aby se svou těží odjel do Švédska, a kázal tam boží slovo…., třeba v Malmo. A pokud se vrátí živ a zdráv, může nám sdělit své zážitky a postřehy. Takhle si ale jen plácá jatra, a fantaziruje na bezpečném místě své pracovny.