Role prezidenta republiky má v současné české společnosti a ve veřejné debatě své jedinečné místo. Poslední prezidentské volby (podobně jako ty předchozí) zřetelně ukázaly, že Čechům a Moravanům výrazně záleží na tom, kdo se úřadu nejvyššího ústavního činitele v zemi ujme.
Atmosféra kolem poslední volby, která, jak známo, dává české veřejnosti do rukou možnost projevit svou vůli přímo a konkrétně, byla intenzivní, místy vypjatá. V posledních letech se stále častěji hovoří o příkrém rozdělení české (potažmo evropské) společnosti. Přímá volba prezidenta toto názorové a hodnotové rozdělení symbolicky promítla do postav dvou finálních protikandidátů. Jako bychom nevolili jen důležitého státního úředníka, ale spíš celkové směřování naší země, nebo snad dokonce naše bytostné přitakání tomu, jak žít.
I dění posledních měsíců po aktuální volbě – přebírání moci a první kroky nového prezidenta v úřadu – zřetelně ukazují, že postava prezidenta republiky českým člověkem hýbe. Je přitom patrné, že důležitost prezidenta v očích veřejnosti je spjata spíš s jeho významem symbolickým, hodnotovým, „duchovním“ než s jeho faktickou politicko-pragmatickou úlohou na české politické scéně.
Právě na tuto duchovní rovinu role prezidenta se v následujícím příspěvku zaměříme. Bude nás zajímat ono zvláštní sémantické pole, které se kolem hlavy státu v českém prostředí, a to již od dob prvního demokratického prezidenta, šíří. Svou pozornost zaostříme přitom na Václava Havla – prezidenta nového věku po pádu totality, průvodce probuzením československé společnosti do života ve svobodě a demokracii.
Výrazným zdrojem pro naše úvahy přitom budou fakta a teze z pera historika, antropologa a duchovního Martina C. Putny (více viz jeho monografie Václav Havel: Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století ( 2011). Putnova odborná práce totiž Havla v roli prvního posttotalitního prezidenta nasvěcuje právě z perspektivy symbolu, znamení, paradigmatického nositele určité duchovní kvality.
Onen symbolický význam V. Havla pro českou společnost pozdní normalizace a porevolučních let vystihuje titulek, kterým byl Havel v roce 1990 označen na obálce prestižního časopisu Time: Philospopher – King („král – mudrc“, „filosof na trůně“). Podobně jako 70 let před ním Tomáš G. Masaryk, tak i Havel převzal prezidentský úřad jakožto ikonická postava změny a nové epochy. Očekávání bylo nesmírné, ale ještě nesmírnější byla vlna obecné úlevy z uvolnění v té době již značně zrezivělého pytláckého oka dýchavičné totalitní mašinérie.
Havel stejně jako Masaryk byl obecně znám jako vyhraněný zastánce stěžejních hodnot humanity v osobním i veřejném životě („Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“). Namísto hierarchického mocenského uspořádání svoboda jednotlivce a rovnost příležitostí, proti kořistnictví v moci postavených solidarita a sociální odpovědnost, namísto tupohlavého stádního utilitarismu, živeného bolševickým sociálním inženýrstvím, svobodná a angažovaná tvořivost v pestrém vějíři možností a výzev současného světa.
Jeho vize „existenciální revoluce“, „duchovního státu“ vyjadřují Havlovu jednoznačnou perspektivu – sametová revoluce je dějinná příležitost a naléhavá výzva k revoluci niterné, k obrácení, k duchovní obnově konkrétních lidí, a tedy i československé společnosti. Vypovídající je jeho novoroční prezidentský projev z roku 1990: „Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe... Svoboda a demokracie znamená přece spoluúčast a tudíž spoluodpovědnost všech. Uvědomíme-li si to, pak se nám okamžitě všechny hrůzy, které nová československá demokracie zdědila, přestanou jevit tak hrůzné. Uvědomíme-li si to, vrátí se do našich srdcí naděje.“
Havel je tedy velmi podobně jako Masaryk (k jehož odkazu se ostatně hojně v počátcích svého prezidentství hlásí) „více než politik“. Z antropologické, či přesněji teologické perspektivy můžeme říci, že v sobě propojuje typus proroka (jakožto pronikavého hlasatele „dne Hospodinova“, který je osobní výzvou pro obrácení jednotlivce i lidu) a paradigmatického krále (očekávaného agenta Boží spravedlivé vlády na zemi). Ve světle přechodu z monarchického k demokratickému uspořádání je především tato královská vrstva prezidentské symboliky pozoruhodná.
Návrat krále
Pozoruhodné také je, že přesně tyto vpravdě mytické a monarchické kontury můžeme s trochou imaginativní odvahy spatřovat ve způsobu, jakým Havel v úřadu prvního postkomunistického prezidenta jednal a především jak byl (spíše nevyjádřeně) českou veřejností vnímán. Podobně jako po vzniku demokratického státu v r. 1918 byla role prezidenta v lecčems spojována s příchodem kýženě očekávaného, do starých příběhů a legend ukrytého, dobrého a moudrého panovníka.
Stejně jako v jiných kulturních okruzích, tak také v českém prostoru má tento moudrý král zlatého věku své místo. Podstatné přitom je, že tento panovník je vnímán z pozice současného pozorovatele jako někdo po výtce nepřítomný, absentující. Jakoby nebyl na svém místě, jakoby byl někde jinde a my, porobení, jsme na něho (možná již dlouho a marně) čekali.
Roli paradigmatického spravedlivého a moudrého panovníka českých zemí, jak známo, nese kníže Václav – hlavní patron národa. Jeho výsadní posvátná role je potom spojena i s jeho hlavní insignií – svatováclavskou korunou, která je proto bedlivě střežena v symbolickém středu „zemí koruny české“, na Pražském hradě (sídle českých panovníků), přímo nad hrobem, kde odpočívá nejen Václav, ale i další čeští králové.
Symbolické umístění a strukturování královského kultu (pomyslné odstředivé kruhy: koruna – hrobka – hrad – Praha – království) se zjevným záměrem posílení této duchovní intuice uskutečnil jiný ikonický český panovník, Karel IV. Unavená a téměř zastřená vzpomínka na dávnou slávu dobrých a osvícených panovníků pak vzchází jako jitřenka ve zlomových časech revoluce masarykovské i té havlovské.
Touha po „návratu krále“ se pronikavě probouzí po dlouhém bezčasí duchovní apatie, a to bez ohledu na to, že moudrý král je nyní oděn v košili a obleku a namísto královské koruny je vybaven diplomatickým kufříkem. Jak dokládají odborníci na pražskou urbanistickou historii a středověkou architektonickou symboliku, Havel zjevně v prvních letech svého úřadu s tímto významem „mystiky Hradu“ počítal a ústrojně ji zapracoval do své vize duchovní obrody národa.
Povolal k tomu nečekaného odborníka, v západním světě respektovaného umělce Bořka Šípka. Havel stál o to, aby tradiční královské sídlo nyní neslo novou, demokratické hodnoty zosobňující tvář. Do jako míry se mu to podařilo, bylo později předmětem veřejné i odborné diskuse s nejednoznačným závěrem.
Pro nás je ovšem důležité, že ono existenciální očekávání „návratu krále“ se v české společnosti hmatatelně projevilo. A že Havel s tímto očekáváním vědomě pracoval. Pozoruhodné přitom je, že se tak dělo na pozadí transformace ke společenskému uspořádání po výtce amonarchistickému, posttradicionalistickému a liberálnímu. „Mýtus Havel“ nesl tedy ještě jeden, ne zcela vědomý rozměr (srv. Putna – 2011), který nadějnému porevolučnímu období dodával značnou imaginativní energii.
Demytologizace lidskosti
K Havlově dosednutí do obrazu očekávaného moudrého panovníka je pak důležité připomenout ještě další – jaksi korektivní a „dekanonizující“ motiv, který sám Havel svým osobním laděním a jedinečnou autenticitou jasně komunikuje. Máme zde na mysli jeho lidovost a zranitelnou přímost, která se intenzivně brání glorifikaci.
Nejen že Havel dává najevo bez váhání (slovy i gesty) svou jistou nehodnost či „neurozenost“. Sám svůj příběh připodobnil k údělu obyčejného českého Honzy, který se vlivem okolností, vlastní tvrdošíjnosti a vyšších sil dostal v příhodné dějinné chvíli až na královský hrad (srv. např. Civín, Tippelt: „Havlův mýtus“, 2008). Kromě toho je Havel ve svém veřejném i politickém vystupování ochoten uznávat omyl a limity vlastního poznání.
To ho v jistých konkrétních okamžicích jak známo poněkud „mocensky“ limitovalo. Pragmatismus a politika síly mu byly cizí ve jménu vlastní sebereflexe a také ve jménu poslušnosti hlasu svědomí. Ani to nejde zcela dohromady s obrazem svrchovaného monarchy. K tomuto „profanujícímu“ rozměru Havlova „kralování“ ještě můžeme přidat vlastní teologizující intuici. Není postava prvního prezidenta tolik inspirující mimo jiné právě proto, že je to člověk z masa a kostí?
Paradox odhalující bytostné přání
Možná i proto je Václav Havel pro českého člověka osobností bez nadsázky archetypální. A ve světle naší krátké úvahy můžeme také dodat, že vystupuje vlastně jako živoucí paradox zlomového okamžiku moderních českých, slovenských i evropských dějin. Ještě přesněji můžeme říct, že tímto paradoxem je Havlova symbolikou pulzující dvojrole. Na jedné straně onoho paradoxu stojí sekulární ideál: vůlí osvobozeného lidu volený ústavní představitel humanity a demokratické občanské odpovědnosti.
Na straně druhé pak stojí mytologická konstanta: jakoby nadčasová, snad vždy přítomná a také nenapravitelná touha po návratu krále. Spravedlivého, velkorysého, chrabrého a moudrého. Havel sám si byl této podvojnosti vlastní pozice dobře vědom. S „mýtem Havel“ se vědomě vyrovnával po celou dobu svého „usednutí na trůn“. A my si dovolujeme dodat, že „historický“ Havel se ve svém paradoxu uměl zorientovat s odvahou a lidskostí vskutku obdivuhodnou.
Zhodnocení jeho veřejného vystoupení nám ovšem nepatří ani není cílem tohoto krátkého havlovského zastavení. Co ovšem díky Havlovu paradoxnímu prezidentství přišlo nečekaně ke slovu, to je ona bytostná a životodárná touha po návratu krále. Touha spojená s nadějí na příchod někoho, kdo s sebou ponese dobro, pravdu a lásku. Kdo by to byl řekl, v bolševismem drancovaném Československu na sklonku osmdesátých let minulého století? A s trochou bázně dodáváme – kdo by to byl řekl při posledních prezidentských volbách v deziluzi a krizemi obtěžkaném současném Česku?
Uvědomíme-li si to, pak se nám okamžitě všechny hrůzy, které nová československá demokracie zdědila, přestanou jevit tak hrůzné. Uvědomíme-li si to, „vrátí se do našich srdcí naděje“, jak se po svém prvním zvolení vyjádřil sám Václav Havel.
Autor je nemocniční duchovní a vysokoškolský pedagog.
Autor: Matěj Hájek
Byl to návrat svobody, čistého vzduchu, lidskosti. Kdopak by toužil po králi, po uctívané figurce v rouchu? Svobodný člověk se přece nepotřebuje vztahovat ke královně, či králi jako v Anglii, k popové nebo fotbalové “hvězdě”. Rovný člověk, o kterém po nocích informovala Svobodná Evropa se stal po právu našim mluvčím, představitelem země, kterého si vážil celý svět. A člověk, jehož písně stejně tak zněly po nocích (Karel Kryl) sděloval svá poselství na pódiích.