„Pán Bůh je láska, to z Písma víš,“ zpíváme v jedné písni. V témže Písmu se ale také dočteme o Božích činech, které si s láskou obvykle nespojujeme. Boží hněv, tresty či soudy, ať už dopadají na jednotlivce, nebo na celé národy, jdou těžko dohromady s příběhem Ježíše Krista, který místo trestání odpouštěl a Boží soud určený nám lidem vzal na sebe.
Ježíš nám ukazuje Boží tvář milosrdnou a laskavou, nikoli temnou a od nás odvrácenou. Máme tedy všechny biblické (zejména starozákonní) pasáže, které hovoří jinou řečí, prostě pominout? Většina věřících i kazatelů si s nimi beztak moc neví rady. Do kostela chodíme proto, abychom se zklidnili a načerpali sílu do dalších dní. Kázání nás proto nemá rozrušovat, ale pohladit po duši.
V minulosti ovšem církev upadala do opačné krajnosti. Místo hlásání evangelia se z kazatelen moralizovalo, odsuzovalo a vyhrožovalo peklem. Vyvolávání strachu je tím nejsnazším způsobem, jak někoho ovládat a manipulovat. Boží soud se navíc stával projekčním plátnem, na které si lidé promítali svou vlastní agresi a touhu po pomstě. Sloužil k ospravedlnění násilí na různých skupinách lidí, k obhajobě diktátorů a jejich nelidského panování, případně k vysvětlení různých přírodních katastrof. Je smutnou skutečností, že slovo kázání je dodnes pro řadu lidí synonymem pro ohnivé tepání nepravostí.
Rozhněvaný Bůh?
Co si tedy s oněmi temnými stránkami Boha počít? Asi nejvíc pohoršující je myšlenka Božího hněvu. Už samotná představa, že Bůh se nechává unést nějakou emocí, je pro mnohé nepřijatelná. Avšak právě tento osobní rys je současně její předností. Rozhněvaného Boha můžeme vnímat stále jako Boha milujícího, protože právě svým hněvem ukazuje, že mu nejsme lhostejní. I rozhněvaný Bůh o nás stále stojí a naše odmítnutí jej zraňuje a bolí. Oproti tomu je myšlenka Božího soudu více neosobní a zejména v sekulárním prostředí je chápána čistě mechanicky, jako vesmírný zákon odplaty, z něhož se niterný vztah mezi Bohem a člověkem vytrácí.
Pod vlivem řecké filosofie a její kritiky antropomorfních vyprávění o bozích byl v křesťanství Boží hněv do značné míry nahrazen Božím soudem. Je-li Bůh neměnný, pak přece musí být také zcela apatický, tedy zbavený všech vášní; pokud by jim Bůh podléhal, znamenalo by to, že nad sebou nemá plnou kontrolu. Od Boha se nicméně dále očekávalo, že bude vykonávat spravedlnost, případně trestat s pedagogickým záměrem. Také v reformaci byl Boží soud pokládán za nezbytné temné pozadí, na němž teprve může zazářit evangelium o Boží milosti v Kristu. Těžko mohu přijmout slovo o záchraně, když mi není jasné, před čím bych vlastně měl být zachraňován.
Pokud nás Bůh miluje, je logické, že se důrazně staví proti tomu, co nás ohrožuje. Jaká by to byla láska, kdyby se nedala pohnout tím, že je milovanému ubližováno! Tento argument ovšem dává smysl jen tehdy, máme-li před sebou ideální konstelaci: Na jedné straně vyvolený a bohabojný Boží lid, na druhé straně zlí a bezbožní nepřátelé. Je jasné, kdo má být chráněn, a kdo má být potrestán. Co když ale vezmeme vážně, že se Boží láska v Kristu vztahuje na všechny lidi? Zůstává pak ještě nějaký prostor pro Boží tresty? Apoštol Pavel přece říká, že už „není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši“. (Ř 8,1)
Boží soud a spravedlnost
Boží soudy byly pokládány za jeden z důležitých projevů Boží vlády nad světem. Velkou útěchou pro všechny pokořované, pronásledované a zotročené bylo vědomí, že Bůh se jich zastává a stanovuje zlu jisté hranice, stejně jako se nakonec zastal svého Syna Ježíše Krista. Ke křesťanské víře patří přesvědčení, že navzdory všem dějinným i přírodním hrůzám svět nevypadl z Božích rukou. Jsou ale součástí Boží vlády také tresty? Myšlenka Boha soudícího v dějinách přináší nemálo potíží. První z nich jsem již zmínil: Odvolání na Boží soud snadno otevírá cestu k legitimizaci násilí a oslabuje protest proti zlu ve světě, protože každé zlo může být při troše snahy interpretováno jako trest Boží, vůči němuž je zapovězeno se vzepřít.
Dále je potřeba se ptát, jestli představa Božích soudů je skutečně oporou pro víru v Boží spravedlivé spravování světa, anebo tuto víru spíš podkopává. Nesmyslné utrpení (například nevinných dětí) a prosperita těch, kdo toto utrpení způsobují, tuto víru zpochybňují, případně nutí k závěru, že Boží postoj vůči zlu je dosti svévolný a z lidského pohledu nepochopitelný. Boží soud s sebou také často nese princip kolektivní viny: Zasahuje-li celé společenství či dokonce celé lidstvo, zjevně nebere v potaz rozdílný podíl viny těch, kdo jsou tímto soudem zasaženi. A konečně neobstojí ani vysvětlení, že Boží tresty jsou nástrojem Boží výchovy, protože trest zdaleka ne vždy vyvolá obrácení a napravení hříšníka.
Epilog
Vyznáváme, že Kristus „přijde soudit živé i mrtvé“. Každý člověk jednou bude muset vydat počet ze svého života. Vyplývá ale z tohoto vyznání závěr, že Bůh (či Kristus) už nyní, v dějinách lidstva i v příbězích jednotlivců, uplatňuje své soudy? Myslím, že Bůh „soudí“ spíš tak, že na nás nechává dopadat následky našich vlastních činů – aniž by musel aktivně nějaké tresty sesílat. Soud spočívá v tom, že se sami odpojujeme od Boha jako zdroje všeho života a chceme se zařídit podle svých vlastních pravidel. Evangelium je radostná zpráva o tom, že Bůh z nás svůj soud už sňal. Nesmíme ji ale zaměňovat s rozbředlým pocitem, že velký táta tam nahoře mávne rukou nad vším, co děláme, či neděláme, protože je mu to vlastně jedno. Bůh nás přece i nadále volá k poslušnosti a k následování Krista – bez pohrůžky trestem, zato ale se zaslíbením života věčného.
Autor: Ondřej Kolář
Zdroj: Český Bratr
Říká Vám něco přirovnání vlk v rouše beránčím? Tak přesně to se děje. Hodně lidí je v pozici “obětí a těm kterým je nespravedlivě ubližováno”. Jenomže do jejich a jejich duší srdcí nevidíte, to co říkají a to co dělají není vždy ve shodě s tím co si ve skutečnosti myslí a jak to prožívají. A co se týče válek, vždy když některé věci překročí určitou “přijatelnou mez” tak se potom mohou dít takovéto hrozné věci.
Existuje něco jako Boží prozřetelnost. Duch svatý se NIKDY nemýlí a některé věci člověk pochopí zpětně až s odstupem času když má k dispozici všechny informace/resp. jejich střípky které se nakonec složí jako mozaika
Rodiče mš učili o boží lásce byli katolíci.Život mě přesvědčil o tom ,že žádná boží láska není.Soudím tak podle toho,že když jsem se ptala faráře proč jsou války tak mi odpověděl ,že si za to můžou lidi sami a nemám obviňovat boha.Asi má omezené myšlení pan farář.Protože když půjdu dům od domu a budu se ptát lidí kdo chce válku tak bohužel nikoho nenajdu kdo by souhlasil,že ji chce.Tak jak je to molžné??? Asi proto,že bestie tohoto světa bůh netrestá co dělají války Jsou to vrazi kteří se boha nebojí a bůh je nechá vraždit bestrestně ,ale mě by za to rouhání proti bohu potrestal že??? Kde je ta boží láska.Jsme děti boha které bůh nechrání před bestiemi světa.
Na to není odpověď .Lidem kteří mají plnou hubu boží lásky přeji, aby je ty bestie potrestaly aby pochopily kde je pravda.Je to asi zbytečné o tom psát protože zaslepeni věřící mají za prvé vždy pravdu a když ji nemají tak platí vždy bod číslo jedna.
Ano. To je naše neláska, ignorace druhých a lhostejnost.
Klasické odpovědi jsou – koho pánbůh miluje, toho křížkem navštěvuje, člověk se svobodně rozhodl pro zlo, (za zlo, za smrt, za utrpení zvířat může jeden Adam a Bůh přísně trestá, někteří lidé museli něco zlého provést, že tak trpí, kdo si vytrpí zde, nemusí po smrti, jednou žádal starozákonní Bůh zabíjet pohany včetně dětí a dobytka (národy klaté), pak seslal potopu na svět, nakonec poslal Ježíše, aby vytrpěl trest za nás, aby Boha (tedy jednu třetinu trojice) usmířil. Je jeden ve třech osobách, přesto je jedna jeho část krutě trestající, druhá se obětuje. Je vševědoucí, všemohoucí, nejvýš milosrdný a spravedlivý, ví vše, může vše, a výsledkem je nezasahování do holokaustu, genocid,…
Miluje nás tedy, nebo jsme mu lhostejní, může vše, nebo je bezmocný, je nejvýše milosrdný, nebo trestá do xtého kolena hříchy předků, je vševědoucí, nebo je zaneprázdněn tvorbou a zánikem jiných světů ve vesmíru? Má nás rád?
Toto vše jsem si schopna vysvětlit jako omezenost lidského myšlení a sobectví, které ovlivnilo vše více, než je únosné, které z radostné zvěsti a tajemství vyrobilo systém nauk, frází a bezcitného odpálkování trpících tak, abychom nemuseli plakat s plačícími.
Jsme sobci, bojíme se, vše nějak vysvětlíme, abychom měli klid od trpících i od svých pochybností. Voláme po míru, ale peníze my křesťané na obranu Ukrajině nepošleme, abychom nepodpořili válku. Dříve církev se svým “neměnným učením” vedla náboženské i křižácké války. Nejde to obhájit, připadám si, že jsme hříšnější než nevěřící, protože si hrajeme na to, co nejsme.
Křesťan nepotřebuje války pro kříž obhajovat,nýbrž má být na ně hrdý ! Na životě až zas tolik nezáleží,když je naše duše nesmrtelná.To na čem záleží je aby hříchy neohrozily naději nebeskou,kterou má každý katolík jako poklad největši.
Bůh je ve svém gigantickém rozměru pro člověka těžko pochopitelný,víme však,že Bůh nás nikdy za žádných okolností neopouští,takže to co se jeví jako tragické je vždy kompenzováno ať už na tomto světě nebo později.
Dříve ale bylo více a hlouběji věřících a proto bylo možné ty největí excesy nepřítele Božího trestat už na zemi očistným ohněm,který spálil tělo,ale duše byla zachráněna.Dnes to už neděláme a o to je to horší.
I malé dítě ví,že Bůh je za života milosrdný a potom už jen spravedlivý.Takže proč celý ten článek ? Jestli se autor Boha kvůli nějaké vylomenině bojí,nechť se jde vyzpovídat a přijme rozhřešení.
K tomu navíc- autor si nevidí ani na špičku nosu.Jinak by viděl,že tato existence kterou žijeme je zanedbatelná vůči celé existenci naší nesmrtelné duše.Tím pádem to co my zde vidíme jako křivdu či tragedii může být v celkovém kontextu úplně jinak a Bůh který je nad lidmi ,světem i časem je pak obviňován neprávem,což snad nechceme !