Veronika Štěpánová vyrůstala v nevěřící rodině a první křesťanské příběhy, které slyšela, byly plné snů, vidění a jasných Božích pokynů. Když nic podobného nezažívala, napadalo ji, že je možná špatná křesťanka. Dnes říká, že problém často není v Božím mlčení, ale v našich očekáváních. O své zkušenosti mluví na letošním festivalu UNITED ve Vsetíně.
Když někdo řekne, že „neslyší Boha“, co to podle vás vlastně znamená? Chybí mu hlas, pocit Boží přítomnosti, nebo spíš jistota, že jeho víra funguje tak, jak má?
Už samotná otázka, co znamená „neslyšet Boha“, je podle mě důležitá. Spousta pochybností o tom, jestli jsme dobří křesťané a jestli Boha slyšíme správně, totiž pramení ze srovnávání.
Já pocházím z nevěřící rodiny, takže jsem podobné věci poprvé slyšela až od misionářů a pastorů. Často to byly příběhy o tom, že někdo měl sen, ve kterém mu Bůh ukázal kontinent a řekl mu, že právě tam má jít kázat. Člověk si ani nevšimne, jak rychle si z toho vytvoří představu o tom, co znamená slyšet Boha.
Pak jsem se sama modlila, ptala se, co mám dělat se svým životem, a říkala si: Všichni ti velcí lidé kolem měli sen, vidění nebo něco jasně slyšeli v mysli. Mně se nic takového neděje. Takže jsem buď špatná křesťanka, nebo Bůh s ostatními mluvit chce a se mnou z nějakého důvodu ne.
První uvolnění podle mě přichází ve chvíli, kdy člověk připustí, že Bůh může ke každému mluvit jinak. A já vlastně věřím, že mluví ke všem lidem, nejen k těm, kteří už jeho hlas umějí nějak nábožensky pojmenovat.
Jeho přítomnost na nás může dýchat skrze úplně obyčejné věci. Můj nevěřící táta se třeba podívá na nebe nebo stojí někde na kopci a najednou si uvědomí, že je malou součástí obrovského světa, což ho uklidňuje. Pro mě už i tohle může být způsob, kterým Bůh mluví. Jiný člověk Boha zase objevuje prostřednictvím vědy. Mám kamarádku vědkyni, která vědu miluje právě proto, že v ní vidí Boha a fascinuje ji, jak věci fungují.
Možná tedy potřebujeme především předefinovat svoje očekávání od toho, co znamená Boha slyšet. Myslím, že skoro každý člověk někdy něco takového zažil, jen si to tak nepojmenoval.
Dá se ten hlas nějak cíleně hledat? Nebo se tím dostáváme k riziku, že začneme každému pocitu podsouvat božský původ?
Určitě je dobré aktivně hledat způsob, který je nám vlastní. Zároveň si ale myslím, že v tom nemá být tlak ani výkon. Často stačí pustit očekávání a tenzi typu: Tak, a bylo tohle už ono? Tohle byl Bůh, nebo nebyl?
Já například nejsem hudebník, neumím hrát na žádný nástroj, ale hudbu miluju. Můj táta je hudebník, takže jsem s hudbou vyrůstala. Když jsem poprvé přišla do církve, kázání mě vlastně vůbec nezajímalo – trochu paradoxní vzhledem k tomu, že dnes sama kážu. Ale chvály byly něco, kvůli čemu jsem se vracela.
Něco se mnou dělaly. Chtělo se mi plakat a nevěděla jsem proč. Přicházely mi nové myšlenky, někdy jsem najednou začala jinak vidět lidi, které jsem předtím nemohla vystát. Nějak mi měklo srdce. Postupně jsem si uvědomila, že právě hudba a chvály jsou možná prostředím, ve kterém ke mně Bůh mluví nejsilněji.
Někdo jiný přirozeně tíhne ke knihám a studiu, další k umění. Pokud jsme nějak stvořeni a existují věci, ke kterým přirozeně směřujeme, nemyslím si, že nás Bůh nutně bude tlačit přesně opačným směrem a říkat: Tohle je ti sice úplně cizí, ale jedině tady mě musíš hledat.
Jenže právě tady je asi největší problém. Jak poznáte, že to, co slyšíte, je Bůh, a ne jen vaše vlastní přání, emoce nebo projekce?
Univerzálním měřítkem je pro mě Bible. Je to Boží slovo, které máme k dispozici a ve kterém můžeme poznávat Boží charakter. Čím víc Bibli známe, tím snáz podle mě dokážeme rozlišovat, co vychází především z nás a co odpovídá Bohu tak, jak ho poznáváme v biblickém textu.
Jeden člověk z naší církve mi kdysi řekl dost radikální větu: „Boha miluješ tak, jak miluješ jeho slovo.“ Je to silně formulované, ale něco na tom podle mě je.
Pokud říkáme, že chceme slyšet Boží hlas a poznávat jeho působení ve svém životě, ale zároveň odmítáme udělat si čas na Bibli, pak je podle mě legitimní otázka, jestli skutečně chceme slyšet Boha, nebo hledáme hlavně nějaký zážitek.
To je ale hodně protestantská odpověď. Po většinu dějin neměl běžný člověk doma vlastní Bibli a obrovská část lidstva k ní přístup neměla vůbec. Pokud Bůh skutečně mluví ke všem lidem, nemůže být jeho hlas závislý na tom, jestli člověk vlastní výtisk Bible.
Bůh určitě není omezený tím, jestli někdo vlastní nebo nevlastní Bibli. Mluvím hlavně o situaci nás, kteří ji dnes máme k dispozici. Pro nás je velmi silným nástrojem, podle kterého můžeme svoje dojmy a rozhodnutí posuzovat.
Lidé se samozřejmě vždycky opírali i o jiné věci. Znali předávaná prorocká slova, žili v určité tradici a měli jiné způsoby, kterými poznávali Boží charakter. Neříkám tedy, že bez Bible Bůh nemůže mluvit. Říkám, že pokud ji máme, je škoda ignorovat jeden z nejsilnějších nástrojů, které pro rozlišování máme.
Kdy tedy podle vás Bůh opravdu mlčí?
To má podle mě mnoho možných odpovědí. Někdy Bůh nemlčí vůbec, jen nechceme slyšet, co říká, protože se nám ta odpověď nelíbí.
Často se Boha ptáme na něco, co je vlastně docela zřejmé, ale doufáme, že nám řekne něco jiného, než co už slyšíme z Bible, od lidí kolem sebe nebo od komunity. Vidím to třeba u mladých lidí ve vztazích. Někdo začne chodit s člověkem, u kterého všichni kolem vidí, že je ten vztah destruktivní. Má kolem sebe lidi, kteří ho znají, modlí se za něj a říkají mu, že tohle není dobré. On přesto dál chodí za Bohem a čeká na nějakou úplně jinou odpověď.
Pak může mít pocit, že Bůh mlčí, přestože odpověď leží před ním a možná přišla několika různými cestami.
Může být problém i v samotném způsobu, jakým se modlíme?
U mě to tak někdy bylo. Nebyla jsem před Bohem úplně upřímná. Modlila jsem se způsobem, o kterém jsem si myslela, že je správně křesťanský.
Někdo mi třeba ublížil a já byla plná emocí. Přišla jsem před Boha a říkala: Pane, já tomu člověku žehnám, nevím, co ho vedlo k tomu rozhodnutí… Přitom uvnitř mě byl úplný oheň a říkala jsem si, že toho člověka nesnáším a nechci ho ani vidět.
Před Bohem jsem vystupovala jako úžasná křesťanská žena, která všem odpustila, a pak jsem čekala, že Bůh bude komunikovat s touhle mojí verzí.
Jenže Bůh s námi podle mě nebude spolupracovat na nějaké lži, kterou si o sobě vytváříme. Proto je dobré sáhnout si do svědomí a zeptat se: Přicházím do modlitby skutečně v pravdě a upřímnosti? Nebo si nasazuju křesťanskou masku a očekávám, že mi Bůh potvrdí, jak jsem úžasná a zbožná?
Pokud věříme, že Bůh vidí do srdce, nedává příliš smysl před ním předstírat, že jsme lepší lidé, než skutečně jsme.
Mladí křesťané ale často vyrůstají s představou, že by se měli Boha ptát téměř na každé důležité rozhodnutí. Jakou školu si vybrat, s kým chodit, kam se odstěhovat. Nevytváříme tím z Boha trochu mikromanažera?
Ano i ne. Nemyslím si, že se to dá říct černobíle. Jsou opravdu velká a těžká životní rozhodnutí a já chci být připravená na to, že mi k nim Bůh může něco říct. A pokud něco řekne, chci být připravená ho poslechnout.
Když mě ale například přijmou na dvě střední školy, můžu se rozhodnout mezi školou A a školou B. Chci k tomu přistupovat s otevřeností, že mi Bůh může říct: Tudy raději nechoď. Zároveň ale znám Boha, dál ho poznávám, vím, jaké hodnoty chci žít, a věřím, že mi dal velkou odpovědnost za vlastní život. Dal nám také svobodu dělat dospělá rozhodnutí.
Někdy z Boha opravdu děláme mikromanažera, se kterým potřebujeme konzultovat pomalu i to, co si dáme ráno k snídani. Přitom si dokážu představit, že Bůh vidí tři různá místa, kam můžu jít, a zároveň tři různé způsoby, jak si mě může v každém z nich použít.
Možná nám někdy jednoduše říká: Jsi svobodná lidská bytost. Znáš svoje hodnoty, víš, kdo jsem já. Důvěřuju ti, že se rozhodneš.
Křesťanské prostředí je současně plné mimořádných svědectví. Někdo vypráví o uzdravení, jiný o vidění nebo zázraku někde v Africe či Jižní Americe. Co to dělá s mladým věřícím, který řeší přihlášku na střední školu a nic nadpřirozeného se mu neděje?
Myslím, že i ty úžasné příběhy a zázraky se skutečně mohou dít. Sama jsem na podobných místech nebyla, takže nedokážu posoudit, co z konkrétních příběhů je a není skutečné.
Mohou nám ale nastavit strašně vysokou laťku pro náš úplně průměrný evropský život. Pak máme pocit, že něco děláme špatně, když prostě chodíme do práce nebo do školy a nemodlíme se na ulici za lidi, kterým před našima očima dorůstají nohy.
Boží působení ale podle mě nelze tímto způsobem srovnávat.
Upřímně si myslím, že žít v korporátu, mít tam dvě kolegyně, kterým se věnuju, jsem jim oporou a doma se za ně modlím, může být úplně stejně hodnotná služba jako stát někde v Africe, modlit se za člověka, který je zázračně uzdravený, a vidět, jak se obrátí půl vesnice.
Ty kolegyně možná nikdy nepřečtou Bibli a můj život s Bohem bude jediným obrazem křesťanství, který skutečně poznají.
Je podle mě dobré se ptát, jakého Boha vlastně předpokládáme. Je Bůh showman, který chce dělat hlavně velké věci, jež potom můžeme ukázat na Instagramu nebo vyprávět v kázání? Anebo je přítomný i ve chvíli, kdy někoho prostě pozveme na kávu, protože mu chceme udělat radost?
Pro mě je Bůh i v tomhle. A může to být stejně skutečné setkání jako silný moment na velké křesťanské konferenci.
Křesťané často mluví o osobním vztahu s Bohem. Co ale znamená „vztah“, když druhá strana na řadu zásadních otázek neodpovídá?
Vztah s Bohem podle mě neznamená, že dostanu odpověď na každou otázku.
Možná jsou odpovědi, na které ještě nejsme připraveni a přijdou až časem. Žijeme v uspěchané době, kdy jsme zvyklí objednat věc a druhý den ji mít v Alzaboxu. Jenže Bůh podle mě nikam nespěchá.
Bible říká, že Bůh vložil člověku věčnost do srdce. Pokud alespoň trochu přijmeme perspektivu věčnosti, některé věci, které každý den řešíme, najednou dostanou jiné proporce. Dojde nám, že všechno má svůj čas.
To, že dnes nemám odpověď na jednu konkrétní otázku, neznamená, že neexistuje vztah. Bůh není džin v lahvičce, kterému řeknu: Jestli mě miluješ, dej mi na tohle jasnou odpověď.
Vztah je také důvěra. Možná ještě nejsem na odpověď připravená. Možná bych ji ani nedokázala pochopit, protože nevím, co je za rohem. Ale můžu vědět, kým Bůh je. Zažila jsem to v situaci A, B, C, D a E, takže se mi v situaci F nemusí všechno rozpadnout jen proto, že jsem tentokrát neslyšela to, co jsem si myslela, že potřebuju slyšet.
Nemůže být nakonec právě schopnost vydržet Boží mlčení větším znakem duchovní zralosti než tvrzení, že člověk Boha neustále slyší?
Myslím, že ano. Právě tam vstupuje důvěra a víra, kdy dokážeme doufat, i když nevidíme.
Jsou hezká období, kdy mám pocit, že Boha slyším jasně, chápu, co dělá, a dostávám odpovědi. Je to příjemné. Ale náš charakter a základy, na kterých stojíme, se podle mě skutečně ukazují až ve chvíli, kdy přijde bouře a všechno se začne třást.
Silné zážitky s Bohem jsou skvělé. Může to být nádherný emoční vrchol. Pokud je to ale jediné, co máme, první otřes nám může celou víru rozložit.
Sama si vybavuju chvíle, kdy jsem měla opravdu intenzivní zkušenost a říkala si: Teď prostě vím, že Bůh je, protože tohle je tak silné. Pak uběhly dva měsíce, něco se pokazilo a Bůh mi nevysvětlil proč. A najednou jsem začala předchozí zkušenost znehodnocovat. Možná to byl jen kolektivní emoční moment. Možná to vlastně nebylo tak silné, jak jsem si myslela.
Právě v nejistotě a tichu se podle mě ukáže, na čem vztah skutečně stojí.
Netroufám si říct, že je Boží mlčení nějaká promyšlená strategie. Někdy mě ale napadá, jestli nám i čekání nemůže ukázat něco o nás samotných. Třeba že nejsme tak pevní a zralí, jak jsme si mysleli.
Petr byl přesvědčený, že pro Ježíše udělá cokoli. Pak přišlo selhání, zklamání a chvíle, kdy nevěděl, co dál, a vrátil se k rybaření, tedy k tomu, co znal předtím. Možná právě období před tím, než přijde nějaká odpověď nebo nové pochopení, dokáže velmi přesně ukázat, kde sami ve skutečnosti stojíme.
