Nové slovenské drama Pramen režiséra Ivana Ostrochovského otevírá jedno z nejtemnějších a nejvíce přehlížených témat naší novodobé historie – nucené sterilizace romských žen v 80. letech minulého století. Režisér se však vyhýbá pouhému historickému účtování. Snímek staví jako nadčasové morální zrcadlo, které ukazuje, jak snadno lze podlehnutím systému způsobit fatální zlo.
Příběh nás zavádí do 80. letech minulého století. Ambiciózní lékařka Ingrid v přesvědčivém podání Ani Geislerové se uchází o místo primářky v zapadlém koutu Slovenska. Pro Ingrid, která přijímací komisi hrdě připomene, že není členkou strany, je tento post nejspíš vrcholem kariéry. Komise nemá k dispozici jiné vhodné zájemce a navíc se může odvolat na 27. sjezd sovětské komunistické strany, který nově umožnil dávat přednost odborníkům.
Ingrid na novém pracovišti rutinně přivádí na svět děti, ukončuje těhotenství a za dodržení úředně stanovených procesů provádí i sterilizace. Nedokáže se však zbavit pocitu marnosti z okolního prostředí, zvláště ze situace romských žen. Zatímco její postarší manžel nachází smysl v aktivitách organizovaných pro romské školáky, Ingrid zůstává skeptická. „Stejně ve čtrnácti letech otěhotní,“ utrousí frustrovaně na adresu dívek.
Postupně se však spřátelí s mladou sanitářkou Agátou, dívkou se zcela odlišným životním příběhem a dětstvím stráveným v dětském domově. Spontánní Agáta ovlivňuje Ingrid svým mladistvým elánem a díky ní lékařka začíná vnímat rozměry místního života z perspektiv, které dosud přehlížela.
Komunistické plány totiž zahrnovaly i takové oblasti, jako byly právě sterilizace, a dané kvóty bylo zapotřebí plnit. Je to paradoxně sama Ingrid, kdo navrhuje zvýšení finančního příspěvku za provedenou sterilizaci, aniž by se nad důsledky nějak zamýšlela. Teoreticky by měly být zákroky prováděny se souhlasem pacientky, praxe je však na hony vzdálená tomu, co představuje informovaný souhlas. Papíry k podpisu byly ženám podstrkovány krátce po porodu a ty mnohdy ani netušily, co podepisují.
Ani morální integrita nám nezabrání v jiné oblasti lidsky selhat
Až střet s konkrétní realitou otevře Ingrid oči. Je otázkou, zda do té doby vůbec nevěděla o nekalé praxi a manipulacích, kterými byly romské ženy k souhlasu se sterilizací donuceny, nebo ji to spíš nezajímalo. Když však před jejíma očima vyvstane jeden konkrétní bolestný případ, změní své postoje. Nakolik jen pro tentokrát, nebo definitivně, však režisér nechává bez odpovědi. Na postavě Ingrid jasně vidíme, že ani její morální integrita, co se týká odmítání členství ve straně, nezabránila tomu, aby v jiné oblasti lidsky selhávala.
Herečka Aňa Geislerová k tomu dodává: „Když se člověk schová za systém a přestane poslouchat vlastní svědomí, může se stát součástí velkého zla.“ Připomíná také, jak snadné je přestat přemýšlet o vlastní odpovědnosti a spokojit se s tím, že člověk „jen dělá svou práci“.
Podobně jako ve svém předchozím filmu Služebníci, který se odehrával v osmdesátých letech v kněžském semináři, využívá režisér obraz jako významný vyprávěcí prvek. Poetické dlouhé záběry, občas i s trochou artové manýry, nechávají divákovi prostor pro vstřebávání atmosféry. Jistě, ne vždy se potkají se srozumitelností, ale Ostrochovský nehodlá být doslovný.
Režisér o sobě říká, že je optimistická povaha a nezamýšlel natočit depresivní film. Chtěl zdůraznit nadčasový rámec, proto ve snímku jen letmo zahlédneme obrázek bídných poměrů, ve kterých tehdy žili slovenští Romové. Nedozvídáme se také nic o tom, jak sterilizace ovlivnily další život postižených žen.
Ty se přitom mnohdy domnívaly, že zákrok je vratný – i kvůli tehdejšímu lidovému názvu „mašlička“, který naznačoval, že je rozvázání možné. Zmiňovaná finanční odměna navíc ve filmu pro někoho může vyznít jako vypočítavost ze strany těchto žen. Na tato negativa upozorňují kritici, kteří snímku vyčítají nedostatek empatie a přílišný důraz na estetickou stránku, která podle nich zakrývá následná traumata.
Nucené sterilizace v souvislostech:
Globální problém: Nucené sterilizace se neprováděly jen v komunistickém Československu, ale napříč různými režimy, včetně vyspělých demokratických zemí, jako jsou USA, Kanada, Norsko, Švédsko či Japonsko.
Praxe v Československu: Systematické sterilizace žen byly v Československu zavedeny v roce 1971. Jak uvádí dobový dokument Charty 77: „V některých obvodech se sterilizace romských žen provádí jako plánovaná administrativní praxe a úspěšnost pracovníků je na interních schůzích hodnocena podle počtu romských žen, jež se jim podařilo k souhlasu se sterilizací přemluvit.“ Přesné statistiky neexistují, ale odhaduje se, že takto byly sterilizovány tisíce žen převážně romského původu.
Konec a odškodnění: Oficiálně byly tyto směrnice zrušeny v roce 1993, ojediněle se však nelegálně prováděly ještě později (poslední zaznamenaný případ je z roku 2007). Ženy, které byly protiprávně sterilizovány mezi 1. červencem 1966 a 31. březnem 2012 bez svobodného rozhodnutí, mohou podle odškodňovacího zákona získat jednorázovou částku 300 000 Kč. Lhůta pro podání žádosti byla prodloužena do 2. ledna 2027.
