První encyklika papeže Lva Magnifica Humanitas vstoupila do veřejné debaty jako dokument o umělé inteligenci, lidské důstojnosti a budoucnosti technologického pokroku. Dr. Samuel Tranter, anglikánský teolog a křesťanský etik z Christ Church v Oxfordu, byl osobně přítomen při jejím uvedení ve Vatikánu. V rozhovoru pro magazín Proboha přibližuje atmosféru v Římě, přesah encykliky za hranice katolické církve i to, proč budoucnost AI ještě není rozhodnutá.
Koncem května jste byl osobně u oficiálního představení nové a zároveň první encykliky papeže Lva Magnifica Humanitas. Jaká tam panovala atmosféra?
Cítil jsem jako obrovskou výsadu být pozván do Vatikánu na uvedení encykliky, a to spolu s duchovními a řeholníky z katolické církve, odborníky z různých oborů i lidmi z praxe, kteří se věnují vývoji a využívání umělé inteligence. Přítomno bylo samozřejmě i mnoho zahraničních médií a ve vzduchu bylo cítit velké očekávání. Nejen proto, že šlo o první encykliku papeže Lva, ale také proto, že jsme věděli, že se bude věnovat naléhavým otázkám, které vzbuzují široký veřejný zájem a mají také kontroverzní potenciál. V pozadí lidem mimo jiné běžely hlavou i dřívější interakce třeba s J. D. Vancem. Zvědavost vzbuzovalo také to, co jako člen panelu při uvedení dokumentu řekne spoluzakladatel společnosti Anthropic Christopher Olah.
Bylo na představení encykliky něco zvláštního nebo jedinečného?
Uprostřed všeho toho očekávání mě zaujala osobní a lidská kvalita slov papeže Lva. Pokud tomu správně rozumím, je bezprecedentní už to, že papež osobně představuje encykliku. Samotné poselství dokumentu, nebo alespoň hlavní témata, která Lev ve svých tehdejších ústních poznámkách zdůraznil, však přicházela „od srdce“ a směřovala „k srdci“. A týkala se také lidského srdce: důstojnosti lidské bytosti jako hranice, záruky i účelu odpovědného a moudrého technologického pokroku. V centru celé události tak, jak jsem ji vnímal, stála nenápadná, ale hluboká výzva. Lev ji nepronášel jen jako papež, ale jako spolukřesťan a bližní člověk, a neobracel se pouze ke katolickým věřícím, nýbrž ke každému člověku dobré vůle.
Byl jste pozván jako anglikánský teolog a křesťanský etik. Tedy jako někdo, kdo stojí mimo římskokatolickou církev, ale zároveň uvnitř živého mezikřesťanského dialogu. Jak to ovlivnilo Vaše pocity z celé události?
Ano, jako anglikánský teolog jsem to vnímal jako příležitost zapojit se do receptivního ekumenismu – do vzájemné výměny darů. To je velmi významné a obecná otevřenost encykliky k dialogu je vítaná. V posledních dnech jsem však také přemýšlel zvláště o tom, co to znamená nejen přijímat katolickou sociální nauku jako dar, ale také na ni reagovat – v případě potřeby i promyšlenou kritikou – a, co je ještě důležitější, co to znamená vyvíjet moudré a věrné odpovědi na sociální a etické otázky vycházející z našich vlastních křesťanských tradic. Trochu jsem se proto například zabýval tím, jak na dřívější průmyslové revoluce reagovali mezi jinými právě anglikáni.
Od vatikánského uvedení k veřejnému dialogu
Co Vás nejvíc překvapilo na lidech, kteří se tam sešli, nebo na samotné diskusi?
Možná to nebylo přímo překvapivé, ale pozoruhodný byl jednak pocit úlevy, že se dokument přímo věnuje zásadním výzvám naší doby, včetně AI, ale nejen jí. A jednak skutečnost, že v místnosti i v panelu byly zřetelně patrné různé přístupy a citlivost. V jednu chvíli se jednomu z kardinálů povedl zajímavý „přeřek“: mluvil o „debatě o AI“, ale pak se opravil, možná i s ohledem na přítomnost zástupce společnosti Anthropic, a řekl „dialog“. Oba přístupy mají samozřejmě své opodstatnění. Někteří řečníci však mnohem ostřeji pojmenovávali morální a politická nebezpečí současné chvíle, zatímco jiní kladli větší důraz na jazyk vzájemného setkání a společného hledání.
Jaké je podle Vás hlavní poselství Magnifica Humanitas?
Zdá se mi, že hlavním poselstvím papeže Lva je nezredukovatelná a nenahraditelná důstojnost našeho lidství, a to ve všem, co on sám nazývá jeho „zraněností a velikostí“. Nejhlouběji ji vidíme v tváři Ježíše Krista a právě ona zakládá hodnotu každého jednotlivého člověka i všech lidí. Technologický pokrok tedy, má-li být skutečným pokrokem, musí chránit a posilovat specificky lidskou schopnost jednat a lidskou moudrost, nikoli je oslabovat. Musí také řešit nespravedlnost, majetkové nerovnosti a skutečnost ekologické devastace, ne je ještě prohlubovat.
Po zkušenosti z Říma, myslíte si, že encyklika může posunout rozhovor o AI za hranice debaty o technologiích směrem k hlubšímu morálnímu a veřejnému dialogu?
Myslím, že klíčový posun, který encyklika přináší a který by mohl změnit veřejnou debatu, se týká lidského jednání. Lev boří mýtus technologického determinismu, tedy představu, že budoucnost už je rozhodnutá. Realisticky vidí, že dnes existují asymetrie moci a vážná ohrožení demokratického rozhodování. Zároveň však z teologických důvodů důrazně tvrdí, že hlas každého člověka má význam a že bychom měli společně rozlišovat a rozhodovat o cílech, k nimž tyto nové technologie použijeme.
