Udělat ze sebe dobrovolně žebráka, abychom v očích okolí vypadali dostatečně duchovně a skromně? To je nebezpečný omyl. O penězích se mluví těžce v rodinách i v kostelech, přitom Bible lenost tvrdě odsuzuje a poctivý majetek vnímá jako odměnu.
Martin Luther věděl, co říká: ,,Nemůžeme být všichni žebráky, nýbrž každý si má opatřit tolik, aby měl být z čeho živ a neobtěžoval druhé, ale naopak mohl druhým pomoci.“ Tento výrok se zdá být velmi rozumný ve více ohledech. A také je. A v tom bývá občas problém.
Když se v rodině, mezi přáteli nebo v práci začne mluvit o penězích a majetku, většinou jde o důležitou, ale nanejvýš nepříjemnou debatu. Jak si říct o zvýšení platu? Kdy začít řešit dědictví? Rodiče sice ještě žijí, ale co kdyby…
A přitom každý rozumný člověk přece ví, že peníze a majetek jsou nedílnou součástí života, že úsměv, dobrá nálada, natož dobrá vůle by se měly vyvažovat zlatem, ale účet za elektřinu, léky, obědy a kroužky dětem se z nich bohužel nezaplatí.
Co všechno se ale může skrývat za výzvou „opatři si tolik, abys měl být z čeho živ“? Pro někoho to znamená překonat odpor ke studiu a dokončit školu, aby měl šanci na lepší uplatnění, pro jiného dodat si odvahu a odstěhovat se za prací do vzdáleného regionu, dalšímu by prospělo řešit své zdravotní problémy i za cenu vyvinutí většího úsilí a překonání nepohodlí, aby se mohl lépe zapojit do práce. Je toho hodně a po každém se vyžaduje něco jiného podle jeho osobní situace.
,,Těm, kdo jsou v tomto světě bohatí, klaď na srdce, ať nejsou domýšliví. Ať nespoléhají na nejisté bohatství, ale na Boha, který nám dává hojnost všeho k užívání. Ať se věnují dobročinnosti, bohatnou v dobrých skutcích, jsou štědří a dělí se s ostatními. Tak si nastřádají dobrý základ pro budoucnost a chopí se opravdového života. “ (1 Timoteus 6:17-19)
Kazatelny finanční gramotnost spíše obcházejí a hlavní prostor dostává oslava skromnosti, případně výzvy k maximální štědrosti. Jako by vlastnictví bylo samo o sobě hříchem, ze kterého je třeba se vykoupit. Nejlépe tím, že vše rozdáte chudým a sám se stanete žebrákem, čímž uniknete kritice pro bohatství a království nebeské máte v kapse. Ale proč tomu tak je?
V Čechách úsměvně tradičně proto, aby někdo neměl více než ten druhý. Znáte přece ten vtip o sousedovi a jeho dobře prospívající koze. „Člověče, chceš mít kozu, jakou má tvůj soused?“ „Ne! Já bych si přál, aby ta sousedova pošla. Kdo by se staral o kozu, že?“
Takzvaní dříči se často nesetkávají s podporou a už vůbec ne s obdivem okolí, ba naopak. Jsou nálepkováni jako kariéristé, kteří jdou po penězích, navíc vůbec neví, co je v životě skutečně důležité a na tu svou „nezdravou“ cílevědomost jednou doplatí.
Přitom Bible neodsuzuje bohatství samotné, ale pouze špatný vztah k němu. Majetek často prezentuje jako odměnu za pracovitost a poctivost, neodsuzuje ani vzestup díky schopnostem.
,,Líné dlaně přivedou na mizinu, pilné ruce přinášejí bohatství.“ (Přísloví 10:4)
,,Dychtí, ale nic nemá duše pecivála, pracovitý člověk však jenom pokvete.“ (Přísloví 13:4)
,,Viděls muže, který je zběhlý v svém díle? Před králi bude stávat, nebude stávat před bezvýznamnými.“ (Přísloví 22:29)
O tom by mohl vyprávět Josef, nejmilejší syn Jákobův. Bratři na něj žárlili a prodali jej do otroctví. Josef získal dobré postavení správce a navzdory křivému obvinění a vězení se nakonec, i díky svým schopnostem, stal správcem celého Egypta, druhým mužem po faraonovi.
Ve finále zachránil nejen tisíce cizích lidí před smrtí hlady, ale i své bratry, kteří se ho krutě zbavili. Ještě že se Josef nestal dobrovolně žebrákem nebo nepropadl lenosti a pohodlnosti. Díky tomu mohl být prospěšný ostatním, kteří potřebovali pomoc.
