Pokud se do Markošových textů začtete poprvé, patrně vás zaujme nenucenost a ladnost, s jakou uchopuje lokální slovenská témata a pozvedá je skrze obecněji platné analýzy v pozoruhodné eseje. Nenechává se coby liberál polapit, nebo znechutit realitou Ficovy vlády. Naopak jeho eseje vyzařují realistickou nadějí, plynoucí z víry v dobro a existenci takových postupů, které mohou svět opět nasměrovat k světlejší budoucnosti.
Kniha Světla v mlze: O naději ve složité době (Paseka, 2025) je uspořádána z esejů Jána Markoše psaných pro slovenský Denník N z roku 2023 a hlavně 2024. Výchozím bodem pro eseje jsou konkrétní, vypjaté situace, často spojené se Slovenskem, ať už se jedná o debatu kolem dodávek zbraní na Ukrajinu nebo atentát na Roberta Fica. Od nich pak odvíjí své přesahující úvahy.
Markoš udržuje svěžest a přirozenost jazyka díky příkladům ze života, srozumitelným paralelám i pronikavým myšlenkovým experimentům. Posuďte sami, takto uvádí nedávnou situaci na Slovensku, kdy se občané složili na rekonstrukci neonatologie v Košících, přestože to měl zajistit stát.
„Představte si, že jste si domů pozvali partu řemeslníků, aby vám zrekonstruovali byt. Zaplatili jste předem. Po měsíci přebírání díla zjistíte, že polovina prací není hotová. Jeden pokoj není vymalován. V jiném jsou vytrhané parkety, ale novou podlahu nikdo nepoložil. (…) Co uděláte? Zavoláte kamarádům, aby vám přišli pomoct: Aby strávili víkend malováním, výměnou umyvadla a pokládkou parket? (…) Nebo zavoláte do stavební firmy a budete neústupně trvat na tom, aby rekonstrukci dotáhli do stavu, na kterém jste se původně domluvili? Předpokládám, že byste zkusili práci reklamovat.“
Fakta patří jednoznačně na druhou kolej
Neotřele vysvětluje rozdíl mezi fakty a názory s tím, že kategorie „pravda“ či „nepravda“ patří „do říše faktů“, a tedy názory nejsou na rozdíl od faktů přísně vzato pravdivé, či nepravdivé, ale pouze lépe či hůře vyargumentované.
Ač obhájce kritického myšlení, Markoš staví fakta jednoznačně na druhou kolej: „Základní životní postoj člověka není – a ani nemůže být – výsledkem analýzy. Naopak, všem faktům předchází. Je spíše brýlemi, skrze které se díváme na svět. Tyto brýle nám pak určují, která fakta považujeme za podstatná a která naopak za marginální. Černé brýle vás vezmou do černého světa, s růžovými svět zrůžoví.“
Markoš téměř každým svým slovem dokládá své filozofické a teologické vzdělání, ale vzpírá se stereotypním představám o absolventech těchto oborů. Už jen tím, že jeho psaný projev je vzdálen suchopárnému akademismu.
Přitakat životu navzdory
Přitom se autor nebojí pustit do konfrontace s názorově spřízněnými kolegy, třeba Martinem M. Šimečkou, když zpochybní jeho tvrzení o Slovácích jako národu zbabělců. Šimečka podle Markoše podceňuje ponoření společnosti do „husté kognitivní mlhy“.
V jiných případech dokáže být překvapivě tvrdý. Ve svých esejích opakovaně hřímá, že Ficova vláda nemá nárok na prvních sto dní hájení, protože ohrožuje samotnou demokracii. Markoš přitom nikdy nesklouzává k mentorování nebo mravokárnosti. A to ani v momentech, kdy dává rady, nejednou inspirované východními naukami.
Strategie vědomé ochrany naší svobody podle Jána Markoše:
– permanentně se snažit o porozumění současnému světu
– mít přístup k pravdivým informacím
– posilovat zorganizované občanské společnosti
– začlenit do života opakování jako nenápadný, ale překvapivě účinný nástroj změny
Přestože Markoš píše často o nelehkých situacích a vůbec ztemnění současného politického i společenského vývoje, opakovaně vyzývá k pozitivnímu vidění světa. Ostatně nejvíc na to upozorňuje samotný titul knihy: Světla v mlze.
„A přece bychom měli zkusit životu každý den přitakat.“ Proč? „Svět je – navzdory všemu – krásné místo. Snažit se žít dobrý život má – navzdory všemu – hluboký smysl. A já si své ideály, sny a drobné radosti jednoduše nenechám vzít.“
