Legendární příběh o osvobození Československa Rudou armádou patří k nejúspěšnějším produktům sovětské dezinformační školy. Sentimentální obrazy vítajících davů s rozkvetlými šeříky v květnu 1945 v naší kolektivní paměti stále rezonují, historická fakta ale vykreslují obraz diametrálně odlišný. Koncepce Ruska jako nezištného zachránce je užitečným překroucením reality, které dodnes slouží jako nástroj hybridního vlivu Kremlu v našem regionu.
Klíč k pochopení sovětské role ve druhé světové válce leží v srpnu 1939. Než se Josif Stalin stal pro západní spojence „strýčkem Joem“, byl klíčovým partnerem Adolfa Hitlera. Připomeňme si, že pakt Ribbentrop–Molotov byl ofenzivní smlouvou o rozdělení sfér vlivu. Tato dohoda umožnila Hitlerovi rozpoutat válku v Evropě s vědomím, že má na východě krytá záda.
Sovětský svaz byl agresorem, který se podílel na likvidaci Polska, napadl Finsko a anektoval pobaltské státy. Spolupráce obou totalitních režimů v dodávkách strategických surovin a obilí trvala až do června 1941. Rudá armáda se tedy nepostavila nacismu z ideového přesvědčení o svobodě národů, ale z nutnosti přežít po zradě svého dosavadního spojence. Vstup Sovětů na naše území v roce 1945 tak vnímám jako logické vyústění imperiální expanze, která měla nahradit německý „Lebensraum“ sovětskou sférou vlivu.
Osvobození bylo jen předvojem okupace
Stále máme pocit, že pojem „osvobození“ v kontextu roku 1945 v našem regionu fakticky obstojí? Pro země střední a východní Evropy znamenal konec nacistické tyranie pouze plynulý přechod do područí totality sovětské. Tento „záchranný akt“ s sebou přinesl okamžité zřízení loutkových vlád pod taktovkou NKVD (Народный комиссариат внутренних дел, Lidový komisariát vnitřních záležitostí), likvidaci demokratických struktur a tvrdou ideologickou cenzuru.
Zatímco západní spojenci v osvobozených částech Evropy obnovovali suverenitu a po splnění mise se jejich vojska stáhla, což dokládá i americký odchod z demarkační linie v západních Čechách, Sovětský svaz si osvobozené území de facto přivlastnil. Symbolem našeho nekonečného „vděku“ byl vývoz strategických surovin bez nároku na platbu, především uranu z jáchymovských dolů, který se stal palivem pro sovětský jaderný program. Naše ekonomika a politika byly bezvýhradně podřízeny zájmům Moskvy, což nás na dalších čtyřicet let odřízlo od hospodářského rozmachu západního světa, symbolizovaného Marshallovým plánem. Jeho přijetí nám Stalin kategoricky zakázal.
Skutečná povaha sovětského „přátelství“ se naplno projevila v momentě, kdy se satelitní státy pokusily o suverénní politiku. V roce 1956 v Budapešti a v roce 1968 v Československu ukázali ti samí „zachránci“ svou pravou tvář. Plnohodnotná vojenská invaze, která rozdrtila pražské jaro, byla definitivním potvrzením toho, jak vypadá svoboda pod ruskou nadvládou. Ostatně dosvědčuje nám to i Brežněvova doktrína o omezené suverenitě. Ta nebyla ničím jiným než přiznáním, že satelitní státy střední Evropy jsou pro Moskvu koloniálním panstvím.
Pro ruský režim je „nacistou“ každý, kdo chce žít nezávisle na Kremlu
Současná Ruská federace na tyto sovětské praktiky přímo navazuje a práce s historickou pamětí je klíčovým prvkem současné hybridní války. Strategickým nástrojem se stal sémantický posun pojmu „fašismus“. V ruském vidění světa totiž fašistou není ten, kdo vyznává totalitní ideologii, ale kdokoli, kdo stojí v cestě ruským imperiálním zájmům.
Tento narativ tvoří páteř ospravedlnění současné agrese na Ukrajině, kterou Moskva od počátku cynicky označuje za „denacifikaci“. Realita této zvrácené ideologie se na Ukrajině projevuje každý den, ať už během terorizujících vzdušných útoků, nebo během okupace měst jako Buča. Ruští vojáci tam doslova prováděli čistky a pod záminkou hledání nacistů vraždili nevinné civilisty. Pro ruský režim je totiž „nacistou“ každý, kdo chce žít v suverénním státě nezávislém na Kremlu.
Tato rétorika se ale neomezuje jen na Ukrajinu. Rusko ve své oficiální Národní bezpečnostní strategii z roku 2021 otevřeně prohlašuje, že celý Západ záměrně „rehabilituje fašismus“. Jakákoli snaha o objektivní pohled na dějiny, připomenutí paktu Ribbentrop–Molotov nebo sovětské viny na poválečném útlaku je Kremlem onálepkována jako pokus o oživení nacismu.
Když tedy dnes pozorujeme přípravy na oslavy konce druhé světové války v duchu vděku Sovětům, jedná se o přímou ozvěnu kremelské válečné propagandy. Uctívat osvobození pod sovětskými symboly je nebezpečné a morálně špatné. Znamená to totiž přehlížet fakt, že ti samí „zachránci“ v roce 1956 rozstříleli Budapešť, v roce 1968 obsadili Československo a dnes pod stejnými hesly o „denacifikaci“ vyvražďují civilisty na Ukrajině.
