Provaz, je-li pevný, dokáže spoutat a připravit o svobodu i velmi silného člověka. Stejně je tomu i s hříchem a z něj plynoucím zlem, které dokáže člověka zcela paralyzovat. Někdy se o zlu hovoří jako o metafoře, síle, projevu, ale apoštol Pavel zde jasně zlo personifikuje. Současně však vidí jako zdroj zlých sklonů lidí jak ve vnitřních tak vnějších vlivech, v přirozených i nadpřirozených. Tedy zlo nespočívá jen v lidské povaze a jen v okolnostech, stejně tak nemá původ jen ve vlivu ďábla.
„I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní.” (Efezským 2, 1 – 3, Bible)
V tomto krátkém textu Pavel poodkrývá trojí povahu působení zla. Ukazuje na tři prameny, které, když se spletou dohromady, vytvoří velmi silný a pevný provaz. Pokud se budeme držet metafory provazu, pak ten, je-li pevný, dokáže spoutat a připravit o svobodu i velmi silného člověka. Stejně je tomu i s hříchem a z něj plynoucím zlem, které dokáže člověka zcela paralyzovat. O jaké tři prameny se tedy v tomto textu jedná?
- Běh tohoto světa nebo zkráceně svět.
- Ďábel nebo-li vládce nadzemských mocí, který působí v těch, kteří vzdorují Bohu.
- Tělo nebo-li naše sobecké zájmy.
Zkráceně tedy svět, ďábel a tělo (C. Arnold, Síly temnoty). Co se ale pod těmito třemi slovy skrývá? Pavel uvozuje svůj text poukázáním na to, jak jeho adresáti žili ještě před tím, než se stali křesťany. Předpokládá, že byli ovládáni všemi třemi zmiňovanými oblastmi. Zároveň to neznamená, že když se člověk stane křesťanem, pak na něj výše popsané přestane působit. Pojďme se ale podívat na jednotlivé popisované oblasti.
Běh tohoto světa
Svět jako naše planeta je dobrým Božím stvořením, hmota je dobrá a na rozdíl od antické filozofie v hmotě nevidí Bible nic, co by se vzpíralo Bohu. Podívejme se ale na texty, které svět ukazují v negativním světle: “Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.” (Jan 15:19) “Neboť dosud patříte světu. Odkud je mezi vámi závist a svár, ne-li z toho, že patříte světu a žijete jako ostatní lidé?” (1 Korinstkým 3:3)
V těchto ale i dalších verších vidíme svět nikoli jako konkrétní místo, kam bychom neměli chodit, kterému bychom se měli vyhýbat, ale jako postoje, hodnoty, zvyky, společenské postoje, záliby, skutky, kterém jsou v rozporu s tím, co se líbí Pánu Bohu. To neznamená, že vše okolo nás je špatné, už vůbec to neznamená, že máme ze světa utéci.
Ale leccos v tomto světě špatné je. Svět slovy našeho textu „běží“ a mnozí lidé s ním. Zároveň je třeba zmínit Ježíšova slova o tom, že světu nemáme náležet. Někdy si to křesťané přebrali tak, že se mají stranit lidí a tzv. světských zábav. Mám za to, že to spíše znamená nepřijmout standardy tohoto světa za své.
Vládce nadzemských mocností
Někdy se o zlu hovoří jako o metafoře, síle, projevu, ale Pavel zde jasně zlo personifikuje. Vládce je někdo živý, kdo o sobě ví a kdo vládne těm, kteří mu jsou podřízení a poslouchají ho. Kdo nad nimi má moc. Jedná se o satana, kterého Pavel na jiném místě nazývá „vládcem tohoto věku“ (2 Korintským 4, 4) a Jan ho popisuje jako „vládce tohoto světa“ (Jan 14, 30 a 16, 11).
Jak se jeho vliv projevuje? V našem textu tak, že působí skrze ty, kdo vzdorují Bohu. Tím není řečeno, že lidé, kteří nevěří, jsou démonizování. Nemusí to být hned doktor Faust, který byl pokoušen Mefistotelem. Spíše jde o to, že satan existuje a působí skrze lidi zlo. Možná jste si někdy říkali, jak to či ono může člověk udělat? Není veden nějakou silou? Nebo někým zlým?
Známý psycholog a spisovatel S. Peck popisuje v souvislostí s existencí ďábla tuto svou zkušenost: „Spolu s 99 procenty všech psychiatrů a valnou většinou všech duchovních jsem se domníval, že ďábel neexistuje. Jako nestranný vědec jsem cítil povinnost shromáždit důkazy, které by mohly mé smýšlení zpochybnit.“
Nakonec však (co čert nechtěl) došlo k tomu, že místo toho, aby Peck existenci ďábla definitivně popřel, musel ji uznat. Píše, že „satan nemá sám od sebe moc zabíjet ani ubližovat, musí k tomu využít lidských bytostí“ (Peck S.: Lidé lži).
Naše sobecké zájmy
Neboli “tělo”. Pavel tento výraz používá na mnoha místech. Nejedná se o tělo ve smyslu těla z masa a kostí, ale o vnitřní pud, který vede lidi od Boha a ke zlu. Může se jednat například o nenávist, nezvládnutý hněv, sexuální pud nebo pomluvy.
Nejucelenější výčet je v tomto textu: „Skutky lidského těla jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci” (Galatským 5, 19). Jedná se často o oblasti či skutky, které nás nikdo nemusel učit, ale mnohé z nich jsou přirozeně v nás.
V ohrožení pokušitele
Když shrneme popsané tři vlivy, pak Pavel vidí jako zdroj zlých sklonů lidí jak ve vnitřních tak vnějších vlivech, v přirozených i nadpřirozených. Tedy zlo nespočívá jen v lidské povaze a jen v okolnostech, stejně tak nemá původ jen ve vlivu ďábla. Nyní je otázka, jak tyto síly zla ovlivňují věřící.
Prvním způsobem, který jsem vybral, je pokušení. „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé.“ (Matouš 26:41) „Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí.” (Jakub 1:14)
Z těchto a dalších textů bych pokušení přirovnal k magnetu, který přitahuje, pokud se železo dostane příliš blízko. Jedná se o oblasti, které jsou člověku příjemné, většinou sami o sobě nejsou špatné, pokud se ale nevymknou z rukou nebo nenahrazují Pána Boha. Může se jednat o moc, majetek, sex, poznání, kariéru a další oblasti.
Jedno ze jmen ďábla je pokušitel, takto se projevuje i na poušti, když pokouší Krista. „Nedopřejte místa ďáblu,” píše se v Efeským 4:27. Slovo místo se v řečtině řekne topos. Lze jej ale přeložit také jako příležitost, možnost, šanci. Tento verš bychom tedy mohli přeložit, jako: nedávejte možnost, prostor ve svém životě ďáblu.
O co ale jde? To se dozvíme z pokračování textu, který rozebíráme: „Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými. Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost. A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení. Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost.“ (Efezským 4, 28 – 30)
Vidíme, jak konkrétně lze ďáblu a zlu vytvořit „topos“, tedy prostor, aby v nás a skrze nás působil. Toto vše vede k potlačování působení Ducha svatého v nás a otevírá bránu zlu v jeho nejrůznější podobě, kdy zlo pak může nabírat obludných podob. Přestože začátek býval malý a nenápadný.
Třetím nebezpečím jsou falešné učitelé. Pavel se s nimi setkával v mnoha sborech. Jedním ze způsobů jejich působení bylo, že vedli ke bezbožnému způsobu života, pak k umenšení Kristovy oběti, k zákonictví a vždy k nejrůznějším rozkolům. Pavel pro ně pochopení neměl, když nad nimi vyřkl kletbu, která nezní příliš politicko-korektně: „Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!“(Galatským 1,9)
Pavel se tvrdě vymezuje vůči těm, kteří překrucují evangelium. Z jiných textů víme, že se mohlo jednat o nahrazení Kristovy milosti zákonem, o zpochybňování historicity Kristova vzkříšení, o zpochybňování Ježíše jako Božího syna. Toto se opakuje do dnešních dob a zápasí s tím i církev. Důležité je zmínit, že vždy tito učitelé působili rozkoly a Pavel o nich nakonec řekne, že jsou to „vlci hltaví, kteří nebudou po jeho odchodu šetřit stádo” (Skutky 20, 29).
Existuje cesta zpět
Na závěr patří otázka, co s tím? Smyslem toho, co popisuji, není nikoho strašit. Spíše být ostražitý a vědomý reality satana a zla, vůči kterému není nikdo z nás imunní. Chtěl bych proto navrhnout tři kroky.
Pavel na několika místech vyzívá k bdělosti. „Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil.” (1 Petrova 5,8) Bdělost není neurotický stav, ale spíše připravenost, znalost svých slabin a snaha nedělat věci, o kterých vím, že mě odvádějí od Pána Boha. Ne nadarmo slovu bdělost předchází slovo střízlivost, což znamená být ve stavu, kdy jsem schopen jasně posuzovat a vyhodnocovat, zároveň ve stavu, kdy mě nemá něco nebo někdo pod kontrolou.
„Konečně, bratři, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu.” (Filipským 4,8) Není jedno, na co upínáme svoji mysl, nad čím přemýšlíme, co vpouštíme do svého srdce. Na co se díváme, co posloucháme, prostě čemu nebo komu se otevíráme. Přemýšlejme, na co upínáme mysl, zda se jedná o oblasti, které jsou dobré, zda nejsou v rozporu s Božími věcmi ...
„Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.” (1 Janova 2,1) S. Peck tvrdí, že „zlí lidé se vyznačují tím, že nedokáží snášet jeden specifický druh bolesti: bolest vědomí své vlastní hříšnosti a nedokonalosti. Proto jsou schopni udělat téměř cokoli, aby se vyhnuli specifické bolesti, kterou přináší sebezpytování.“
Velmi s Peckem souzním, jen bych slovo sebezpytování nahradil slovem pokání. Mnoho lidí si nikdy svou hříšnost nepřipustí a pokud ano, pak jen na velmi obecné rovině. Proto je není možné vést ke změně a oni zůstanu ve své temnotě. Jan ukazuje jinou cestu. I když padneme, cesta zpět existuje. Tou cestou je pokání a odpuštění. Tedy to, že své pády nebagatelizuji, ani nepředstírám, že se nestaly, ale když padnu, když zhřeším, mohu se skrze pokání vrátit zpět ke Kristu.
Autor: David Novák
Korektura: Sára Kolomazníková
Jo jasně povrchně soucit se dá chápat a pokrytecky omlouvát ale hluboce věřící člověk s čistou duší má si zachovat tvrdý odstup. Pač všechno souvisí se vším a člověk bez pevného přesvědčení straci půdu pod nohama a utíká mu podstata jeho býti. Bez pevných postojů svět se řítí do pokel a tvrdost jako plášť co jedince chrání i před ním samim!!!
Zlu se dá vyhnout i když je to téměř nemožné. Tvrzení že tvrdost je považováno za hřích je nebezpečná hloupost nemyslíte???
Já to chápu tak, že tvrdost znamená nemít soucit, slitování, pochopení a snahu porozumět druhému. Nepřistupuji k člověku s otevřenou myslí, ale předem odsuzuji. Zároveň hřích nemusí znamenta jen nějaký zločin, ale prostě jednání a smýšlení, které není zcela v souladu s hlasem svědomí a o němž přinejmenším tušíme, že není vedeno láskou, ale jinými motivy. Ale nejsem teoložka, tedy neručím, že mé pochopení je to správné. 🙂