Dne 13. března 2025 uplynulo přesně dvanáct let od zvolení papeže Františka. Právě v tento příhodný den proběhla v Dominikánské 8 další – v pořadí sedmá přednáška s názvem Naděje neklame v rámci cyklu, v němž čeští teologové a teoložky reflektují, jak papež František během svého působení v nelehké době pozoruhodným způsobem rozvíjí podstatné důrazy Druhého vatikánského koncilu (1962-1965). Téma naděje, které si pro svůj příspěvek zvolila biblistka Mireia Ryšková je navíc zcela klíčové nejenom pro pochopení koncilu a papeže, ale také samotného jádra křesťanství a jeho potenciálu rezonovat v současném světě.
„Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu,“ říká předznamenání pastorální konstituce Radost a naděje, ve které se církev ve svém optimistickém náhledu šedesátých let konečně odhodlala vzít na vědomí moderní dobu jako prostředí, ve kterém má žít a jež může také oceňovat.
„Moderna je přesvědčení, že vývoj jde neustále kupředu a svět je možné za pomocí racionality a techniky proměnit v ráj na zemi,“ popisuje Ryšková s trochou přiznaného zjednodušení a vysvětluje, jak také pokoncilní papežové Jan Pavel II. a Benedikt XVI. sdíleli univerzalistický náhled na svět, tedy počítali s tím, že existuje jeden velký příběh, který se mají křesťané pokoušet srozumitelně sdělovat a usilovat o to, aby jim ostatní naslouchali.
„Papež František je člověk jiného typu. Je postmoderním papežem, který zcela obrátil perspektivu. Neusiluje o to, aby mu ostatní naslouchali, aby jim on vyprávěl ten velký příběh, ale sám naslouchá lidem a jejich malým příběhům,“ rozvíjí svou úvahu Ryšková. Právě v tomto obratu je podle ní naděje na to, že křesťanství a církev půjdou dál a ponesou evangelijní poselství, avšak jiným způsobem. „Je potřeba vyprávět příběh z příběhu lidí.“
Podle Ryškové se tady míjejí dvě perspektivy. Jedna, která se dívá na lidi shora, hodnotí je podle ideálu, který má být a konstatuje nedostatky. Druhá, perspektiva papeže Františka, který žije s lidmi a z perspektivy těchto lidí se snaží najít smysl norem tak, aby byl pro ně život možný.
V stejnojmenné bule Naděje neklame, kterou František vyhlásil letošní Jubilejní rok, vyjadřuje papež své bytostní přesvědčení, na němž staví všechno, co dělá a říká – Bůh miluje člověka a vychází k němu. „Naděje se rodí z lásky, která tryská z Ježíšova srdce probodeného na kříži.“ (čl. 3) Papež přitom zdůrazňuje Boží lásku jako zdroj, který má potenciál ustát všechno, co život přináší, od které člověka nemůže nic odloučit, ale ukazuje také jak naděje úzce souvisí se vztahy jako takovými. Právě to, co je autenticky lidské prostupuje Boží přítomnost. „Naděje stojí na vztazích. Ten, kdo žije z přátelského vztahu, ten žije z naděje, protože v toho druhého věří, na něho spoléhá, z něho se raduje, s ním mu je dobře.“
Záznam debaty naleznete na YouTube nebo v podcastových aplikacích Spotify, Soundcloud a Apple Podcasts. Platformu Dominikánská 8 můžete také sledovat na sociálních sítích Facebook, Instagram a X.
Autorka: Zuzana Matisovská
