Schvalování Smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem vzbuzuje debaty o jejím skutečném přínosu a možných rizicích. Zatímco někteří ji vítají jako posílení náboženské svobody, jiní upozorňují na její dopad na český právní řád a financování církevních institucí. Je tato dohoda nezbytná, nebo spíše otevírá nové otázky a potenciální problémy?
V říjnu 2024 byla podepsána premiérem ČR a vatikánským státním sekretářem mezinárodní smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem o některých právních otázkách. Smlouva mezi ČR a Svatým stolcem je známá také pod označením Smlouva s Vatikánem či tzv. konkordát. Vatikán a Svatý stolec jsou přísně vzato dva různé subjekty mezinárodního práva, nicméně jsou fakticky a personálně propojené. Uvedená smlouva postupně prochází schvalovacím procesem, přičemž na řadě je závěrečné čtení v Poslanecké sněmovně, nad níž se vznáší nejrůznější otazníky.
V následujícím textu se pokusím stručně okomentovat několik „mýtů“, které se v souvislosti s touto smlouvou objevují.
Jsme opravdu jedna z posledních zemí v Evropě, která takovou smlouvu ještě nemá?
V Evropě má „nějakou“ smlouvu se Svatým stolcem 25 zemí, přičemž v Evropě je celkově přibližně 52 států, tedy zhruba polovina. Z této poloviny zemí má však jen část smluv podobu tzv. všeobecného konkordátu, jako je podepsaný za ČR, tedy nejvyšší možné formy s předností před zákony daného státu. Řada zemí smluvně upravuje pouze některé dílčí otázky. Ani v zemích, které mají nejvyšší formu všeobecného konkordátu, nejsou smlouvy stejné nebo obdobné. Smlouva, kterou v roce 1999 uzavřelo například Estonsko, se značně liší od dokumentu podepsaného za ČR. Česká republika tak spíše bude v Evropě raritou, pokud by Vatikánskou smlouvu ratifikovala, zvláště s ohledem na počet katolických věřících.
Smlouva řeší především české vnitrostátní záležitosti a netýká se diplomatických vztahů s Vatikánem, které dobře fungují i bez jakékoli mezinárodní smlouvy tohoto typu.
Posílí smlouva v ČR náboženskou svobodu a s ní související garance pro všechny věřící?
V ČR jsou články 15 a 16 Listiny základních práv a další související úpravy náboženské svobody natolik robustní (i ve srovnání s jinými státy díky zkušenosti z doby nesvobody), že Vatikánská smlouva k tomu žádný reálný přínos nepřidává. Je to stejné, jako kdyby se Česká republika v mezinárodní smlouvě se Senegalem zavázala, že bude konat svobodné volby, a tento počin bychom vítali jako posílení demokracie a záruku proti nástupu diktatury.
Také jsem nezaznamenal žádný příklad dobré praxe, kdy by smlouva se Svatým stolcem „zachránila“ náboženskou svobodu, a už vůbec ne pro nekatolíky. Například židovští věřící by o tom po uzavření konkordátu mezi Svatým stolcem a Německem v roce 1933 mohli vyprávět, i když se v posledních desetiletích konkordáty koncipují moderněji.
Mají ze Smlouvy užitek i ostatní církve kromě katolické?
Jaký bude mít smlouva konkrétní dopad na ostatní církve a náboženské skupiny, je otázka, na kterou zatím nikdo z podporovatelů nedal jednoznačnou odpověď. Zpravidla se argumentuje tím, že stát nesmí žádné věřící a náboženské skupiny diskriminovat. Jenže pod pojem nediskriminace lze zařadit i skutečnost, že některé církve měly nárok na příspěvky na platy duchovních, zatímco jiné nikoli, nebo že některé církve vykonávají zvláštní práva a jiné ne.
Obě možnosti dopadu na ostatní církve jsou problematické. Pokud by smlouva podobně zavazovala i ostatní vyznání, opravdu chceme, aby ve strukturách armády či policie měli své zástupce například Ruská pravoslavná církev, Salafistický islám či Protestantská církev svaté Korony, pokud si o jejich služby někdo z příslušníků těchto složek požádá? Pokud se naopak smlouva ostatních církví netýká, proč vytvářet novou privilegovanou kategorii, když současný model je dobře funkční?
Riziko první – překročení rámce českého právního řádu
Ve smlouvě se nepovedlo dostatečně navázat na český právní řád, čímž nebyla splněna podmínka Ministerstva zahraničí. Chyby v legislativě se sice běžně stávají, ale ty lze opravit např. pozměňovacím návrhem nebo novelou zákona. U podepsané mezinárodní smlouvy už taková možnost neexistuje, a ministerstvu tak nezbývá než tvrdit, že je všechno v pořádku a smlouva pouze utvrzuje současný stav.
Základní argument, jímž se oponuje obětem sexuálního zneužívání v římskokatolické církvi – že jejich postavení se Vatikánskou smlouvou nemůže zhoršit, protože vše bude nadále podle dosavadních českých předpisů – není zcela korektní.
Riziko druhé – čerpání financí z veřejných rozpočtů obcí, krajů a státu
Ne úplně domyšleným momentem, a rád bych věřil, že jde o zbytečnou obavu, je faktická přeměna nenárokových dotací z veřejných rozpočtů na mandatorní, pokud jde o financování sociálních služeb a památkové péče – ovšem pouze pro subjekty uvedené ve Vatikánské smlouvě.
Nestátní poskytovatelé sociálních služeb v ČR, sdružení v Platformě 10, dlouhodobě upozorňují na nevyvážené podmínky financování. Přestože dokážou poskytovat srovnatelně kvalitní služby jako organizace zřizované státem, kraji či obcemi, činí tak za horších finančních podmínek.
Vatikánská smlouva stanoví, že katolické církevní právnické osoby poskytující sociální služby mají mít shodné finanční podmínky jako státní, krajské a obecní organizace. Nikde se však neřeší, odkud se na jejich dorovnání vezmou prostředky, když předkládací zpráva k Vatikánské smlouvě vylučuje jakékoli finanční dopady na veřejné rozpočty.
Ke zjištění různých sporných bodů by pomohlo, kdyby smlouvu přezkoumal Ústavní soud ještě před hlasováním. Ústavní soud však posuzuje pouze její soulad s ústavním pořádkem, nikoli to, zda je pro stát výhodná. Proto je snaha, aby se přezkum konal až po jejím schválení.
Vatikánská smlouva otevírá řadu důležitých otázek, které by bylo vhodné odpovědně prodiskutovat a řešit. Způsob, jakým je formulována, je však zbytečný a nakonec nepřinese skutečný přínos ani katolíkům, ani protestantům, ani lidem bez vyznání.
