Jistou část politiků stále ještě láká hlásit se ke křesťanským hodnotám. Odvolává se na ně přitom nejen pravice či konzervativci, ale také část levice či progresivistů. Není přitom jasné, co ony hodnoty vlastně představují. Jsou vůbec ještě nějaké hodnoty křesťanské víry přínosné pro všechny bez ohledu na to, jak se dívají na sporné etické otázky?
Pokud v minulosti byly jednotlivé křesťanské proudy konfesně vyhraněny, dnes mnohem silněji dělící čáry činí politika, respektive postoje k tzv. kulturně-etickým otázkám. I na Slovensku jsme svědky toho, že křesťanský teolog kritizuje představitele své církve nikoli z důvodů věroučných, ale z důvodů společensko-etických či politických. Podobně politici téže konfese stojí proti sobě nikoli kvůli výkladu víry, ale kvůli různému pochopení toho, jakým způsobem se má tato víra aplikovat v konkrétní politicko-společenské situaci.
Rozdíly v názorech například na potraty či vztahy párů stejného pohlaví existují a nejsou nepodstatné. Dostáváme se však postupně do situace, kdy diskuse přestává být možná. Namísto hledání lepší cesty se dělají kampaně s cílem mobilizovat základnu ve svém stranickém táboře, která má zajistit prosazení nových věcí nebo alespoň udržet daný stav.
Slovní přestřelky mezi křesťany a křesťany působí zmatek jednak uvnitř křesťanského tábora ale i navenek. Křesťané se tradičně vzájemně oslovují jako bratři a sestry. Co však v situaci, kdy bratr neumí přijít na jméno bratrovi? Obě strany konfliktu se snaží vyhranit a distancovat od té druhé. Tím to však nekončí. Obě strany se současně nebezpečně radikalizují. Ve snaze odlišit se od zla, které reprezentuje druhá strana, vše, co je jen trochu napravo od radikální levice, se stává součástí „fašistického tábora“.
Pro druhou stranu je všechno jen trochu nalevo od radikální pravice zase naopak „liberálním hnojem“. To má za následek nejen radikalizaci vlastních stanovisek, ale také démonizování opačné strany. Tímto způsobem ztrácíme ve společnosti jasnou představu o tom, co křesťanství prezentuje. Co je to vlastně křesťanská víra, když dějiny křesťanství jsou plné vzájemných sporů a konfliktů? Výsledkem je, že se křesťanství stává stále méně důvěryhodným.
V současné době je křesťanství ještě více roztříštěné než tomu bylo dřív. A to nikoli věroučně, ale spíše z hlediska etických otázek. Vzájemná obviňování mezi zástupci tzv. křesťanské pravice a křesťanské levice už nepramení z věroučných herezí, ale z etické hereze, z nedostatku křesťanských hodnot.
Poslední dva pandemické roky přinesly do těchto sporů další výbušný koktejl. V USA si například lidé vybírají kostel také podle postojů k očkování a rouškám. Podobná radikalizace křesťanů sice nevybočuje z toho, co se děje ve zbytku společnosti, ale otázkou pak je, zda křesťanství má ještě co nabídnout. Co mohou křesťané přinést do veřejné diskuse? V čem mohou být světlem a solí? Jsou nějaké hodnoty křesťanské víry přínosné pro všechny bez ohledu na to, jak se dívají na sporné etické otázky? Jsou ještě křesťané těmi, kdo by mohli ostatním ukázat lepší cestu?
Radikální láska k nepřátelům
Konzervativec řekne, a zcela správně, že jednou z křesťanských hodnot je ochrana každého života, i toho nenarozeného. Progresivec bude oprávněně hájit postoj, že křesťanskou hodnotou je rovnost pohlaví. Aniž bychom šli do detailů, víme, že obě tyto otázky jsou pro opačnou stranu přímo červeným suknem. Obě strany najdou pro svá tvrzení dostatečnou oporu v biblických textech, akorát neumí najít společnou řeč na dané téma.
Novosmluvní teolog Larry Hurtado identifikoval 5 hodnot, které v období raného křesťanství působily kontroverzně a zároveň byly i inspirující v tehdejší společnosti:
- inkluze a univerzalismus křesťanství
- sociální odpovědnost
- posvátnost života
- přísná sexuální etika
- láska k nepřátelům
Všech 5 výše zmíněných hodnot šlo proti většinové kultuře své doby. Křesťané byli proto vnímáni i jako ohrožení sociálního řádu společnosti. Zároveň však byly všechny tyto hodnoty oslovující a lákavé pro široké masy. Dávali totiž hodnotu životu každého jednotlivce. Přinášeli rovnost postavení, spravedlnost a férovost do vztahů. Přinášeli pořádek do chaosu. A prakticky konkrétním způsobem zlepšovaly životy lidí, protože křesťanské komunity se staraly o potřebné i mimo vlastní řady.
Timothy Keller, americký presbyteriánský kazatel a autor trefně reflektuje těchto 5 hodnot ve vztahu k naší současné společnosti. Jak nám znějí tyto hodnoty? První dvě zní velmi levicově a progresivně. V konzervativním prostředí slyšíte jen velmi málo kázání na tato témata. Další dvě zní velmi konzervativně a pravicově. O nich se málo mluví mezi progresivními křesťany. A ta poslední? Že jste o ní pořádně ještě neslyšeli? Není divu. O té moc nemluví ani jedna strana. Pokud by začala mluvit o této hodnotě, jak by pak ještě mohla vést stranické války?
Mnohé kultury a náboženství se v zásadě shodují na zlatém pravidlu etiky, které říká, abychom nečinili druhým to, co nechceme, aby oni činili nám. Nakonec, i Ježíš se přihlásil k tomuto pravidlu (srov. Mt 7:12). Ale nezůstal u něj. To, čím křesťanství jednoznačně převýšilo jiná náboženství, byla právě radikální láska k nepřátelům. To je tak cizí a tak proti našemu přirozenému naturelu, že se nemůžeme divit, že samotní křesťané se v dějinách nadmíru prohřešovali právě proti tomuto pravidlu.
Opravdu mohou být křesťanské hodnoty rozděleny politikou? Je správné, pokud si z nich vybíráme podle stranické příslušnosti? Uprostřed slovní přestřelky mezi "konzervami" a "liberálním hnojem" jakoby nebylo uší ochotno poslouchat Ježíšova slova: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kteří vás pronásledují“ (Mt 5:44).
Nejvyšší křesťanská hodnota
I nekřesťanské kultury uznávaly, že máme milovat své bližní. To je obecná lidská hodnota. Kdo je však můj bližní? Přesně tuto otázku dostal i Ježíš od židovského teologa. A odpověděl podobenstvím o milosrdném Samařanovi (srov. Lk 10:25-37). Samaritáni a Židé se moc nemuseli. Jejich nevraživost šla tak daleko, že když Židé cestovali z Galileje na severu do Judska na jihu, tak nešli nejkratší cestou přes Samaří, ale raději oklikou.
Toto podobenství není jen o lásce k bližnímu, není ani o tom, že své bližní si nevybíráme, že naším bližním je každý, kdo potřebuje naši pomoc. Toto podobenství jde tak daleko, že pro Ježíšova následovníka je bližním i jeho nepřítel, i ten, kdo mu leží v žaludku. Příběh Ježíšova života a smrti však šel ještě dál. Při své vlastní smrti tato slova uplatnil i na sebe, když na kříži vyslovil modlitbu odpuštění za ty, kdo ho popravili (srov. Lk 23:34).
Že tuto radikální výzvu k lásce vůči nepřátelům brali křesťané vážně, lze vidět na příběhu Štěpána, který je znám jako první mučedník církve. Podobně i on, když byl kamenován, se modlil za ty, kteří do něj házeli kameny (srov. Sk 7:60). V tomto postoji je však něco víc. Je v tom i naděje (evangelium) pro každého člověka. Protože, teologicky řečeno, každý člověk je od své přirozenosti Božím nepřítelem (srov. Řím 8:7). My sami si chceme stanovovat své vlastní hodnoty. Nepřejeme si, aby nám někdo jiný diktoval, jak máme žít. Díky Ježíšovi, který žehnal svým nepřátelům, máme však i my naději.
Pokud zůstaneme jen u těch prvních 4 hodnot raných křesťanů, zůstaneme politicky rozděleni. Osvojíme-li si kristovský postoj odpuštění a žehnání nepřátelům, dokážeme rozdíly překonávat. Ježíšovská cesta není cesta kompromisu. Nikdo z nás nemusí opustit hodnoty přísné sexuální etiky, posvátnosti života, ani rovnosti či inkluze. Měli bychom si osvojit tyto všechny 4 hodnoty. Neměli bychom si vybírat podle stranických preferencí. Místo toho bychom měli přidat i tu opomíjenou pátou hodnotu - lásku k nepříteli.
Co by se změnilo, kdybychom se dokázali modlit za své protivníky ve smyslu Ježíšova příkladu? Politické strany by nezanikly a to je v pořádku. Ani bychom všichni neměli rovné pohledy na svět a řešení jeho problémů. Ale veřejná diskuse i naše osobní rozhovory by byly jiné. Méně bychom křičeli a více bychom se navzájem poslouchali. Byli bychom pokornější. Neodstranili bychom policii ani armádu, ale chovali bychom se k sobě s větší úctou a respektem. Bylo by to málo nebo to pořád patří do říše utopie? Bylo by to určitě víc než máme nyní. A žilo by se nám všem lépe.
Na závěr praktický tip pro každého z nás. Každý z nás má určitě někoho, kdo mu ublížil, kdo mu leží v žaludku a ne na srdci… Zkusme se nyní za toho člověka pomodlit. A pokud modlitba není zrovna náš šálek kávy, zkusme mu alespoň popřát do života všechno dobré. Zkouška správnosti našeho křesťanství je vlastně velmi jednoduchá: Jaký mám postoj ke svým protivníkům? Proklínám je jako své nepřátele nebo jim přeji to nejlepší, přestože nadále stojíme na opačných stranách politického spektra?
Zdroj: Idea-List (redakčně upraveno)
