Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne, a neučiní, promluví, a nedodrží?
Numeri 23:19
Tu větu vyslovil Bileám na přímý příkaz Boží. Proti tomu ale stojí Genesis 6,6-7, kde Bůh lituje, že učinil člověka, dokonce se kvůli tomu trápí. Osobně tam říká: „Lituji, že jsem je učinil.“ Lituje tedy Bůh, anebo nelituje?
Ve Starém zákoně lze najít dvě skupiny veršů – v jedné je výrok z Numeri a další (např. Žalm 110,4), které potvrzují Boží vyvolení. O to v Bileámově příběhu šlo: Bůh si vyvolil Izraele, a nikdo na tom nic nezmění. Citátem z Žalmu 110 je v epištole Židům zaštítěno zase naše spasení: „Hospodin přísahal a nebude litovat.“ Jinde naopak Bůh vyhlašuje, že už neolituje, nezmění své rozhodnutí o trestu. Druhá skupina veršů Bůh lituje. Verš z Genesis 6 je ve starověkém řeckém překladu podán dokonce tak, že Bůh se pro stvoření světa hněval. Klasické místo je 1 Samuelova 15, kde Samuel říká: „Saule, teď ti Bůh bere království a nebude toho litovat, protože …“ a cituje z Numeri 23. Ale v té samé kapitole Bůh říká: „Lituji, že jsem ustavil Saula králem.“ Zde máme onen rozpor v jediné kapitole.
Není bez zajímavosti, že v Novém zákoně se o tom, že by Bůh litoval či nelitoval, výslovně nemluví. Jen když je citován Žalm 110.
To, že Bůh lituje, i nelituje, je tedy biblický fakt. Jak lze texty, ve kterých se Boží lítost objevuje, chápat, aby nestály proti úvodnímu Božímu prohlášení?
Různé verše mluví do různých situací! Pokud nehledíme na kontext a zobecňujeme, nemohl by se podle Nu 23 Bůh v Kristu ani stát člověkem. V Nu 23 Bůh potvrzuje Izraeli, že s ním zůstane za všech okolností. Bude s ním i v babylonském zajetí, i ve vlastních soudech. Své přísahy vůči Izraeli Bůh neolituje. Některých jiných rozhodnutí, konkrétně některých soudních, ale lituje, či chce litovat. Říká dokonce (Ez 22,23nn), že vyhlíží lidi, kteří se postaví mezi jeho ortel a odsouzence. Přímluva – a pokání – může změnit i už vynesený Boží soud. Podívejme se na Ninive. Jonáš Bohu vyčítá (4,2): Věděl jsem, že rád lituješ soudu, proto jsem do Ninive ani nechtěl jít! V Jr 18 Bůh sám říká: „Promluvím o království, že ho zbuduji a že mu požehnám. Ale to království se zkazí. Tak budu litovat dobrých slov, které jsem o něm řekl, a zničím ho.“ A se soudem zas naopak.
Ale stvoření je základ toho, co Bůh udělal. V Genesis 6,7 toho lituje, a přitom je po sedmi dnech tvoření řečeno: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré“.
Jistě, ale pak jsme všechno pokazili. I zde je důvodem pro změnu Božího postoje změna v lidském chování. Někdy ale, pravda, Bůh jedná i bez ohledu na člověka, ba navzdory člověku: Sám kvůli sobě tě zachráním, říká Izraeli (Ez 36,16nn). Sám posvětím své jméno, zachráním si mezi národy reputaci, kterou jste mi zkazili.
Pokud Bůh lituje, znamená to, že dělá chyby? Nebo že neví, jak to dopadne?
Klíčový je rozhovor Boha s Mojžíšem nad zlatým teletem (Ex 32,9–14). Bůh tu nařizuje: Odstup, Mojžíši, teď Izraele zničím, a s tebou začnu znova. Ale Mojžíš naléhá na Hospodina: Vzpomeň na své přísahy praotcům; jejich potomky nemůžeš zničit. Upusť od svého hněvu – v hebrejštině se říká: „Obrať se od svého hněvu.“ A lituj zla, které proti Izraeli zamýšlíš. A Bůh Izraele nezničí, a časem mu i odpustí. Tento Mojžíšův rozhovor s Bohem hraje velkou roli ve zbytku Starého zákona.
To si Mojžíš dovolil hodně, kárat Boha…
Rabíni hovoří přímo o „drzosti vůči Nebesům“! Bůh si nechá od Mojžíše říct, aby se obrátil a litoval. Mojžíš vychází z předpokladu, že Bůh je spravedlivý a dobrý: že si dá říct; že se s ním má mluvit; že není nelida!
Ve Starém zákoně opakovaně narážíme na podobné situace. V souvislosti s Boží lítostí se v Septuagintě, v předkřesťanském řeckém překladu Starého zákona, užívá slovíčka „metanoia“, téhož slovíčka, kterým Nový zákon popisuje lidské obrácení. V Septuagintě je pojem téměř výlučně vyhrazen pro Boží lítost. Židé počítali s Boží svrchovaností, zároveň však neměli problém s Boží „lidskostí“. Bible jako by vyprávěla příběh „pokusu a omylu“: Bůh jedná s člověkem nejprve v ráji – ale to selhalo. Pak mimo ráj – ale selhalo i Kainovo a Setovo potomstvo. Tak znovu, s Noem a jeho dětmi – ale tato fáze skončila babylonskou věží. Hospodin si tedy povolal Abrahama a jedná skrze Izraele, skrze Davida… Až Boží cesty dospěly takhle k Ježíši, ve kterém Bůh sestoupil nejen do zahrady, nejen do chrámu, nejen mezi lidi; ale stal se přímo jedním z nás a zemřel naší smrtí.
Chybující Bůh je pro křesťana docela silná káva.
Bůh jistě nechybuje, ale je Bohem lidí, lidským Bohem, lidsky putuje s lidmi. Možná je naše představa Boží dokonalosti nesprávná, příliš „filosofická“ či „matematická“, nevím. Bůh podle Bible není dokonalý v tom smyslu, že se ho naše problémy nedotýkají, že bez hněvu a vášně jen tahá za nitky. Řekl bych, že Biblí popisované Hospodinovy city nejsou jen maska, kterou si nasazuje, abychom mu porozuměli. Zdá se mi, že je to jaksi naopak: jsme stvořeni k Božímu obrazu. Naše emoce jsou jen slabým odvarem toho, co prožívá Bůh. Naše hněvy, vášně, lásky, radosti jsou jen odleskem toho, co je v Bohu. Bůh dokonce říká, že si s námi neví rady a že sám se sebou zápasí (Oz 6,4; 11,8 atp.). Bůh se v Bibli – tak jinak než třeba v Koránu! – představuje jako milující, vášnivý, trpící.
O tom, že Bůh trpí, čteme v Bibli mnohokrát. Třeba hned v té knize Mojžíšově.
Pro Boží trápení je v Gn 6 použito totéž slovo, které je užito v Gn 3 o bolestech mateřství.
Lze nějak na závěr otázku litujícího Boha shrnout do pár slov?
Mezi verši o Boží lítosti a těmi, které vypovídají, že Bůh nelituje, je určitě napětí. A je to dobře. Bible nepřináší šablony a všezahrnující, vyvažující konstrukce. Její Bůh je živý! Jaký je, nejsme s to pojmout. Je vždy větší a jiný, než si umíme představit. Ale zároveň nejlepším způsobem, jak ho poznávat, je dívat se na Božího Syna, Krista ukřižovaného. Bůh je takový, jaký je člověk Ježíš! Má nás až na smrt rád…
David Beńa (1975) je učitelem Starého zákona a religionistiky na ETS v Praze. Vystudoval teologii v Rakousku a ve Švýcarsku. S manželkou Evou má tři děti (7 let, 5 let, 2 roky).
Autor: David Beňa
Zdroj: Časopis Brána
