Jedním z nešvarů, které se vyskytují jak v běžné, tak v křesťanské společnosti, je porovnávání neporovnatelných věcí. Často máme zakořeněnou potřebu měřit „hloubku“ víry, lásky, míru utrpení, bolesti či osamění, jako by skutečně existovala měřítka, podle kterých si člověk zaslouží pomoc nebo ohledy. Je však možné srovnávat něco tak neuchopitelného, jako je bolest a utrpení?
Podíváme-li se na Ježíše a na to, koho uzdravoval, křísil, sytil, odpouštěl a přiváděl na novou cestu života, nemůžeme říct, že to činil výhradně vůči těm, kteří by si to nějakým způsobem zasloužili. Současné poznání nám ukazuje, že měřit například utrpení či lásku na nějaké škále je iluzorní. Míra bolesti, kterou lidé snášejí, je nesdělitelná a neměřitelná. Někdo může relativně dobře snášet důsledky vážného onemocnění, zatímco jiný je naprosto vykolejený z toho, co by prvnímu ani nestálo za řeč. Strany se však mohou rychle otočit. Každý z nás má hranici snesitelnosti jinde, a co je nejdůležitější – nikdy nevíme, kde přesně leží.
Dokud člověk nestojí v botách druhého, neměl by se pouštět do unáhlených konstatování o tom, že něčí utrpení je „hluboké a vážné“, zatímco utrpení někoho jiného je jen „legrace“. Nemáme tušení, jaké výšiny a temnoty prožívají lidé, které náhodně potkáváme, a kolikrát to nevíme ani u těch, s nimiž jsme v blízkém kontaktu. Mám přátele, kteří v mých očích mají velkou míru důstojnosti a pokory a kteří nikdy do detailů nemluvili o tom, co je potkalo, ač se následně ukázalo, že prošli nebo stále procházejí peklem.
Poznal jsem řadu lidí, o nichž nikdo neříkal, že mají hlubokou víru, velkou lásku, že hodně trpěli a že tím, čím si prošli, jsou obdivuhodní. Opak byl pravdou – samozřejmost jejich víry, lásky a tiše snášeného utrpení zásadně ovlivnily můj život. Dějiny církve nabízejí bezpočet takových příkladů. Každá druhá internetová celebrita dnes snadno upoutá pozornost na úkor skutečných osobností, jejichž oběť a utrpení pomohly tento svět a církev učinit lepšími místy.
Nikdy nezapomenu na lidi, kteří zůstali po roce 1948 v republice a které jsem mohl po sametové revoluci potkávat, ani na ty, kteří odešli do exilu, aby si zachránili život. Tiše nést svůj kříž, nevykřikovat o tom, nepoutat na sebe pozornost, nezveličovat vlastní problémy a utrpení, ale umět o nich jasně a civilně hovořit – to vše jsem se naučil od těch, jejichž jména obvykle nenajdete na sociálních sítích.
Od nich jsem se také naučil, jak snadno se mohou životní podmínky změnit, aby se člověk z dokonalého života propadl do nouze, kterou dokážou snášet jen nemnozí. Občas slyšíme, že si prý někdo své trápení vymýšlí nebo přibarvuje. Zažil jsem to například u lidí trpících únavovým syndromem, u novorodiček, matek nebo u osob s méně známým onemocněním, včetně duševních potíží. Jejich obtíže nejsou na první ani desátý pohled viditelné, ale přesto jim hrozně ztrpčují život a brání jim dělat to, co je pro nás ostatní zcela běžné a snadné.
Pokud bychom přesto začali všechno na světě přepočítávat, vážit, srovnávat a poměřovat mezi sebou, měly by to být církve a teologové, kdo bude připomínat, že věci duchovního a duševního života nesnesou žádné porovnávání a měření. Představme si Ježíše, jak k němu přicházejí nemocní a ztrápení a jak on, nebo jeho učedníci, už v zástupu třídí podle toho, jak moc nemocní se jim zdají. Představme si, jak Ježíš někoho posílá domů jako simulanta, ať se léčí sám, nebo ať se neléčí vůbec a rovnou se připraví na smrt.
Ježíš ukazuje, jak se tajemným způsobem propojuje duše s tělem a tělo s duší a jak může jeden jediný symptom nakonec vyjevit mnohem závažnější onemocnění. Na uzdravení je třeba lékař a vhodná léčba. Pacientem je však v určitém ohledu každý z nás. Všichni potřebujeme nejen léčbu, ale také pochopení, citlivost, přijetí, důvěru a lásku. Kolik zdravých se z nemocnic vrátilo nemocných? A kolik lidí, i přes špičkovou léčbu, se vlastně nikdy neuzdraví?
Pokud v nich navíc někdo vyvolává pocit viny za to, že se léčili s něčím, co by jiní jednoduše přechodili, nebo tomu vůbec nevěnovali pozornost, půjdou po vyléčení z jedné nemoci do druhé. O tom všem vyprávějí novozákonní příběhy. Ježíš neléčil po vzoru lékařských praktiků. Jeho uzdravování bylo v jádru slova komplexní. Uzdravoval lidi pro život, v němž budou moci najít sami sebe a do konce dnů, které jim zbývají, dělat právě to, co musí na této zemi vykonat pouze oni. K čemu nám je zdraví, když, jak říkal T. G. Masaryk, žijeme položivotem, bez lásky a beze smyslu?
Pro začátek by stačilo si uvědomit, že jako neexistuje malá a velká láska, ale pouze láska, neexistuje ani malé a velké utrpení a bolest. Pokud je člověk k sobě pravdivý, dokáže srozumitelně a věcně mluvit o tom, co ho trápí, co ho bolí, omezuje a táhne dolů. Křesťané jsou povoláni k tomu, aby intimní věci druhého člověka brali vážně, protože to nejdůležitější, co pro druhého mohou udělat, je modlitba – a ta je před Bohem vždycky vážná.
Nemusíme být historiky, abychom věděli, jak strašné formy mučení a smrti se v jednotlivých kulturách uplatňovaly. 20. století nám ukázalo, jak malou hodnotu má pro člověka totalitního smýšlení lidský život. Kdybychom měřili míru utrpení na nějakém přístroji, mohli bychom se dostat až do fáze, že bychom porovnávali Kristovu smrt na kříži s mučením a smrtí křesťanských misionářů, které trvalo dny, týdny nebo měsíce. Kdo trpěl víc? Tato otázka postrádá smysl. Trpí každý, kdo trpí.
Srovnávat utrpení jednoho člověka s utrpením Kristovým, který trpěl za každou vteřinu dějin a celé stvoření, je stejně zbytečné jako porovnávat si bolesti mezi sebou. Nepotřebujeme porovnávání. Potřebujeme se umět sklonit a navzájem si obvazovat své rány. Jedině tak se v něčem budeme podobat Kristu.
