Stanují, sjíždí řeky, podnikají urbex nebo třeba cesty do komunity Taize. To vše ale s partou vozíčkářů. Hosty aktuálního dílu Příběhů bez filtru byli Jenda Havel a Jirka Hovorka ze spolku RadoVan, který se zaměřuje na zážitkové aktivity pro lidi na vozíčku. Vedle toho v Brně provozují také cowork s asistencí a bezbariérovou kavárnu RadoBar. Rozhovor připravila Alžběta Havlová.
„Nejčastěji vozíčkářům říkáme vozmeni. Líbí se mi to, protože voz-man je jako super-man, je to vlastně superschopnost mít nějaký postižení a zvládat s ním žít,“ říká zakladatel RadoVanu Jenda Havel. Podle jeho kolegy a vedoucího výprav Jirky Hovorky je nejčastější označení lidí s tímto hendikepem pořád ještě „kripl“. „Když se pohybuješ v téhle komunitě lidí a je to tvůj kámoš, můžeš si dovolit říct kripl sem, kripl tam, kripl kam se podívám, ale když seš někde na konferenci nebo máš přednášku, tak to samozřejmě nepoužíváme. Záleží prostě kdy, komu a jak,“ říká v rozhovoru Jenda. Shodují se, že ve své práci fungují bez servítek. „Lítost jde prostě stranou. Nikomu nepomůžu, když budu pořád dojatej nebo lítostivej,“ dodává Jenda.
Proč se rozhodli věnovat se vozíčkářům? „Nejdřív se mi rozbil kámoš – v 16 letech skočil do vody a zlomil si pátej krční obratel. Chvíli jsem to nechápal, pak jsem to pochopil, pak jsem studoval záchranáře a nakonec sociální práci. Není potřeba v tom hledat nějakou filosofii, člověka to prostě baví, a tak to dělá,“ vysvětluje Jenda. Hlavní náplní RadoVanu jsou výpravy, na které by si často netroufli ani chodící lidé.
„Vymysleli jsme, že budeme dělat dobrodružný výpravy pro lidi s hendikepem, protože to umíme, je to fajn, a hlavně to dává smysl. Není to jen takovýto, že tady tě vezmu do bezbariérových auta, budeš jezdit jenom tady po chodníku na vozejku, a když ti náhodou tady něco ukápne na košili, tak vezmu kapesník, olíznu ho a setřu to. Princip těch výprav je, že diskomfort je fajn a posunování svých pomyslných hranic, kor u těch lidí s hendikepem, je extrémně důležitý v jejich vlastní sebepojetí a sebepřijetí. A přestože je to objektivně na ho*no, můžou i tak zažít krásný věci, a ty výpravy, co teď Jirka dělá, často nezažijou ani choďáci,“ říká Jenda Havel s tím že jezdit s vozíčkáři pořád jen do Berlína by nikoho dlouho nebavilo.
Na co jsou při své práci s vozíčkáři nejpyšnější? Kdy si při cestách s nimi nejvíc mákli? Jaká témata lze probrat při doprovodu vozíčkáře na toaletu a proč se tak často děje, že asistenti vozíčkáře někde zapomenou? Neformální rozhovor v rámci další epizody Příběhů bez filtru objasní, proč je dobré pro lidi na vozíku pořádat tytéž cesty, jako pro lidi bez hendikepu, v čem je podle kluků lepší cestovat s vozíčkáři, než bez nich, nebo proč by podobné aktivity u lidí s hendikepem měly být normou. A proč je dobré proměnit svůj sen v práci a zkoušet věci, které nikdo předtím.
Autorka: Alžběta Havlová
