Ve sportu ostřílený běžec, plavec, bajker a bojovník, v práci zase vyhledávaný odborník. Ale doma? Doma fotr lotr, vystresovaný a roztržitý. Vyčerpaný, vyhořelý, upocený, nalomený… Ještě pár let dozadu, dokud jsme měli pouze dvě děti, bych mohl být prohlášen za svatého. Potom však armáda malých džedájů povyskakovala z porodnice a vytřásla ze mě to, kým skutečně jsem.
Nebo přesně naopak? Možná až teprve teď přes všechny ty slzy a pády znám skutečnou cenu času, ve kterém si můžu jít do klubu zaboxovat či potrápit závaží v posilce? Možná až teď začínám vidět v architektuře více umění života a naplněných snů než chladně překrásný design. Možná až teď mohu vidět posvátnost mužskosti v kontrastu temnoty démonů, s nimiž zápasím.
Tady v Americe jsem začal chodit na setkání mužů s názvem “bratři ze stodoly”. Věkový průměr osazenstva +20 oproti mně mi dal zcela novou perspektivu k mnoha životním tématům. Pokud by nás všechny rozřezali napůl, Slováky, Američany, staré, mladé, intelektuály, umělce, bagristy… všichni chlapi máme uvnitř tytéž 3 aparáty. Srdce, koule a žaludek. A na všechny tři útočí parazit pasivity a strachu.
Žaludek
Říká se, že v žaludku sídlí Duch. Síla. Schopnost nést těžké závaží. Obdivujeme ty, kteří “na to mají žaludek”. Stejný žaludek ale mám i já a vybírám si, zda z něj načerpám sílu, nebo v něm budu vykrmovat parazita, přemýšlejíc, kdo všechno má moc nad mým “osudem”. A někdy to může být i docela jednoduchá věc. Mít žaludek na vyřízení telefonátu, úřadů, rozhovor s dětmi, tchýní… a neskládat to na ramena manželky.
Koule
V hebrejské tradici byly mužské slabiny symbolem života a správcovství. Vím, pro dnešní společnost to je trochu směšné, ale před stovkami let otec řekl synovi, aby položil své ruce na jeho bedra a zapřísahal ho do díla, které má provést. Takto odevzdal svou moc tvořit. Neboť to je to, co jako muži děláme. Přinášíme a chráníme život. A pracujeme na tom, aby “to mělo koule”. Parazit však rád vysedává za obrazovkou i v době, kdy je třeba makat na životě, a podsouvá nám sterilní zážitky a závislosti.
Srdce
My “bratři ze stodoly” máme takové rčení. Myslím, že to je od Johna Eldredge: “Bratr je muž, který dokáže zpívat tvou životní píseň, když ty už nemůžeš.” Na toto je třeba srdce. Mozek není atributem duše, zato srdce je jejím centrem a parazit to ví. Chce přehlušit to šumění tepu, které lze slyšet jen v tichu, když muž přemýšlí, žije, poslouchá ze srdce. Parazit má na všechno a pro všechny odpovědi, je do všeho odborník a ke všemu se umí rychle vyjádřit. Srdce muže je jiné. Čeká. Čeká a poslouchá. Nespěchá dávat rady. Spěchá být po boku těm, na kterých záleží.
Pasivní agresivita
Když nevstupuji do svého povolání a nenesu aktivní atributy svého mužství (srdce, koulí a žaludku), nenesu ani svůj podíl odpovědnosti. To, co má být mým závažím, mou výzvou a mým zápasem, přenechávám jiným. Navenek se může zdát, že jsem fajn, milý, nekonfliktní chlapík. Ve skutečnosti jsem ale agresivní zabiják esence života. A jsem vinen v plné míře.
Celé roky jsem se divil, proč mě manželka nelituje, vždyť procházím množstvím těžkých zkoušek. Nevědomky jsem si vymáhal tato gesta lítosti výrazem ve tváři, nespokojeností, pasivitou. Takto jsem své břemeno odkládal na ramena mé rodiny a přátel. Až v posledním roce, kdy jsem zažil pandemii, zemětřesení, několik výstrah před tornády a hurikány, nejistotu bydlení, potíže s vízy, narození šestého potomka… jsem spatřil, jak jsem ustrašený. Začal jsem to řešit s mým poradcem a našli jsme hluboko ve mně tyto tři parazity, kteří si nenápadně hověli na mých orgánech.
Citlivý muž
Začal jsem pasivitu vidět ve svých činech a způsobech myšlení. Roky jsem se domníval, že jsem aktivní muž. A i citlivý. Nyní vidím, že existuje ještě větší hloubka citlivosti, a jdu ji hledat. Opakem pasivity není aktivita. Parazit způsobuje otupělost a nenápadnou agresivitu. Také se umí skrývat za množství aktivit. Aktivity, které děláme místo toho, k čemu jsme skutečně povolání. Opakem pasivního muže je citlivý muž. Chci být takovým mužem. Vidět všechny ty odkopnuté závaží, nepohodlné povinnosti a sny mé rodiny. Chci si je položit na ramena a nést, dokud se nenaplní. Ať mě Síla provází.
Augustín Ugróczy – Jsem neobyčejný člověk, v neobyčejném světě, plném neobyčejných lidí a obyčejně mám neobyčejné sny a takto to je s celou mojí 8 člennou rodinou.
Autor: Augustín Ugróczy
Zdroj: Mužom.sk
Konečně článek o relevantním obsahu. Někdy mám dojem, že on-line zápisy čím dál častěji připomínají politickou debatu v Polsku… Naštěstí stále existuje naděje. čekám na víc!