Umět prohrát

(Úryvek z knihy Nažité v žitě)

Já ráda vyhrávám. Přiznávám, je to tak. A ráda nesu i ovoce a to je dobré, opravdu dobré. Ale dostat se do takového bodu, že chci nést ovoce Otci na slávu, při čem mi vůbec nemusí být udělený jakýkoli kredit, no, to byla cesta. A na ní udělá člověk dost hodně chyb. Jednou z nich byla snaha žít za každou cenu vítězný život. Vycházet ze situací jako vítěz. Jako člověk, který má pravdu a ještě je i všemi dokola milovaný. Na míle vzdálený mi byl fakt, že Kristus se nejlíp oslaví ve slabostech.

I když jsem procházela něčím těžkým, strašně nerada jsem o tom mluvila uprostřed bolesti, uprostřed pouště. A když to přešlo, když nejhorší povolilo a bolest ustoupila, tehdy jsem byla schopná o tom vydat svědectví. O Boží dobrotě, o Jeho věrnosti, ale… uprostřed, uprostřed nerada vypadám slabě a zranitelně. A těžce se mi to mění, dodnes, a cena za to je izolace. No, je jedna bolest, která časem nepřechází, a proto jsem se rozhodla o ní psát.

Jejím zdrojem je každý jeden člověk, kterého jsem ztratila a prohrála. Ano, vím, ti lidé nejsou moji, a proto je prohrát nemůžu. Moje srdce se tak ale cítilo. Mezi nimi byl i Palo. A mnoho dalších, které jsem viděla milovat Ježíše, růst ve víře a potom se rozhodnout pro… něco jiné. Pro zábavu. Pro sex. Pro partu. Pro kariéru. Pro vzpouru. Já nevím, každý měl jiný motiv. Ale společnou věcí, kterou jsem si po čase všimla, byl fakt, že se mi začali vyhýbat. Vypadalo to, že mě opravdu nemají rádi. Párkrát se mi stalo, že když mě potkali ve městě, přešli na druhou stranu ulice. Cítila jsem se jako nějaký idiot. Je možné, že cítili ode mě nelásku a odsouzení? Je to úplně možné, i přes snahu to nedělat. Od nich jsem cítila to stejné. Trojnásobně.

„Já nevím, co mám dělat. Nechat je jít?“ zeptala jsem se jednou kamaráda. Ten si vzdychnul a začal opatrně: „Víš, ale vždyť my si nemůžeme být jistí, že toto je konečný stav. Hodně lidí tvrdí, že o spasení přijít nemůžeš. Tak potom ho buď nikdy neměli…“

Zhluboka jsem se nadechla, připravená argumentovat, ale on pokračoval: „Já vím, já vím… i já jsem tam byl… slyšel jsem je modlit se, vyznávat, viděl je dělat dobré rozhodnutí. Možná to jednoduše ještě není konec jejich příběhu.“

„Ale víš, jak to bolí? Když vidím na Facebooku jejich fotky, komentáře, slova, které používají … život, který si vybírají. A jak se chovají ke mně, já vím, že je to sobecké, že mě to trápí, ale víš, jak mě ignorují? Oni, mě, chápeš to? Odejdou ze skupinky, mládeže a chovají se, jako bych jim já ublížila! Tak mě to štve, tak je mi to strašně líto…“ Hlas se mi zlomil.

Můj kamarád se cítil trochu nepříjemně, protože jsem vypadala, že se rozbrečím. Potichu řekl: „Víš, možná je to Duch Svatý v tobě, možná je to, co jim tak vadí, když tě potkají. Oni zažili Ducha, poznají Jeho hlas, dokonce života jim nedá pokoj, to ti garantuju…“ Úplně jsem si přála, aby se to dalo – vymazat je ze srdce, jako oni mě z Facebooku. Tvářit se, že je neznám, že nejsou součástí mého příběhu. Kéž bych jen tak mohla ignorovat fakt, že je mám nadále milovat, modlit se za ně, mít zranitelné srdce, dávat druhou i třetí šanci.

Ještě mě čekalo pár buřičských a trucujících let, dokud jsem pochopila velkou pravdu: „Maruško, the pain is just … part of it.“ To mi řekl jeden moudrý muž. Ta bolest je součástí krásného velkého povolání, které nám všem bylo dáno: učednictví. Bolest je jeho nevyhnutnou součástí. A když ani Ježíš neměl stoprocentní úspěšnost svého učednictví, proč bych si měla já myslet, že to budu umět líp? Lidé budou odcházet. I ti, u kterých jsme to opravdu nepředpokládali. Na tu bolest je nutné se připravit. Jako takové analgetikum jsem si napsala na malou kartičku: