Michal Plzák a Lucie Vopálenská přinášejí ve své knize rozhovorů Pro smrt uděláno různorodé pohledy na umírání i na smrt jako takovou.
Pro smrt uděláno. Ten nápaditý a vtipný název knihy dává jasně tušit, o co půjde. Někoho možná proto hned napadne – ne, do toho nemám chuť jít, číst o smrti se mi nechce. Jenomže tak přímočaře se k tomu přistupovat nedá. O náš konec sice jde, ale není pořád na prvním místě, někde ční víc, jinde je spíš v pozadí. Jak se píše v podtitulu, máme před sebou 26 opravdu „živých rozhovorů“ a témat k debatě je nesčetně.
Podle jakého klíče autoři skupinu vybírali? Rozhodně to není 26 osob takzvaně nad hrobem, v úvodu je sice hezky řečeno, že „mají ke smrti blíž“, ne však nutně věkem, ten je dost různý, nejmladší se narodila v roce 1972, nejstarší v roce 1928. Spíš tedy jde o jakýsi životní postoj. Škoda že dva lidé z toho počtu paradoxně dost brzy po schůzce s Michalem Plzákem a Lucií Vopálenskou zemřeli.
Mluví se velmi otevřeně, což se týká stejně respondentů jako obou autorů bez rozdílu; není ani jasné, kdo z nich se kdy ptá. Jsou důstojnými partnery. Hned na první pohled mě zaujalo několik věcí: kromě toho chytrého názvu celé knihy také výborně napsaný úvod i čtivé, lehkým stylem psané úvodní věty k jednotlivým kapitolám. Všechno je velmi originální.
Rozhovory samotné? To už tak lehký styl není. S ohledem na téma ani být nemůže, moc ale záleží na tom, kdo zrovna mluví. Těch 26 dotazovaných, to jsou bytosti naprosto různého ražení, z různého prostředí; něco se čte dobře, dodává to i navzdory tématu jistou naději, a nejen tu křesťanskou... A pár rozhovorů se mi naopak ani nechtělo dočíst.
Autory bych ale ráda pochválila i za sám výběr – před námi je široká paleta zajímavých osobností, hodně velmi známých jmen, která mi udělala radost. Michal s Lucií se nebáli využít smyslu pro humor, oslovili totiž také bývalého náměstka jednoho z pražských pohřebních ústavů a hrobníka, který v hrobce dokonce bydlí (!). Představí se i jedna významná postava z domácího hospice Cesta domů.
Jasno tady v té věci ovšem nemá nikdo, ať je od fochu, nebo ne. Jeden závěr je nicméně jasný – o smrti je dobré mluvit. Nebát se. Nikoliv nebát se smrti, to leckomu nejde, ale nebát se mluvit o ní. Dost těch dotazovaných a taky dost nás dalších řekne – smrti se nebojím, bojím se umírání. Kdo by se nebál! Různých úhlů pohledu je k tomu v knize plno, najdeme i ten nadlehčený, ale pochopitelně tam jsou spíš ty těžší.
Smrt ale není pořád to hlavní. Dalších důležitých témat je v rozhovorech nesčetně. Některá se opakují, vracejí, tím se nám jejich důležitost násobí. Třeba důležitost pohřbů, které paradoxně ubývají. Zajímavý poznatek k tomu sdělí farář Miloš Rejchrt: „Pohřeb takzvaně ´bez obřadu‘ je protimluv – když je to bez obřadu, není to pohřeb.“ Julius Mlčoch, ten z pohřebního ústavu, k tomu dodává: „Abychom se nevrátili do říše zvířat.“ A právě on se dotkne „nevysvětlitelných věcí mezi nebem a zemí“, záhadných uzdravení, ta se v knize také opakují. Náměstek z pohřebního ústavu o tom ví své.
Pochopitelně se několikrát objeví téma eutanazie, zarytí odpůrci možná nazřou, že tak jednoznačné to není. Není divu, že se taky několikrát ukáže téma, inspirované proslavenou knihou Raymonda A. Moodyho Život po životě. Někoho můžou její myšlenky zasáhnout, někteří takovou zkušenost prý opravdu mají. Na druhou stranu jsem se také mockrát musela smát, vtipných vět je v knize plno.
A co křesťanský pohled? Jak moc se do odpovědí promítá? Těch zřetelně křesťanských postojů je v knize víc, pro příklad jmenujme Miloše Rejchrta, Václava Malého, Danu Němcovou, Martinu Špinkovou, Karla Schwarzenberga. Vnášejí do věci jasno? Ano, víra může pomoct. Se ztrátou blízkého, s blížícím se koncem. Ale hrůza může přepadnout každého. Křesťan tu určitě neslouží jako zářný příklad vyrovnanosti a znalosti věci.
Zda se dozvíme přímo nějakou radu? Jak na to umírání jít? To záleží na každém z nás. Na tom, co si z toho čtení zkrátka vezmeme. Co třeba vzít v úvahu slova Martiny Špinkové? „Jste pozván do jiného světa, než ve kterém žijete, ale zároveň tušíte, že tohle je sakulentsky ten svět, který se počítá a platí, to umírání není nějaký odpadek života, ale dějí se tu ty pravé věci.“
Michal Plzák, Lucie Vopálenská: Pro smrt uděláno Praha, Kalich 2021, 696 s
Redakčně upraveno
Autorka: Jana Plíšková
Foto: unsplash/christian-langballe
