Je 7 měsíců po teroristickém útoku Hamásu na území Izraele. V pásmu Gazy probíhá válka proti Hamásu. Vnímáme trauma, které tento útok způsobil v izraelské komunitě, ale také v židovské komunitě na celém světě. Vnímáme také značnou míru podpory, kterou mají obě strany – jak izraelská, tak palestinská. Současně je ale také zřetelná nevyváženost sil, která se projevuje velkým množstvím obětí, většinou civilních na palestinské straně. Situace ve Svaté zemi se odráží do zjitřené atmosféry na celém světě a ovlivňuje vzájemné vztahy židů, muslimů a křesťanů. Jak vypadá situace z pohledu zblízka? Nataša Dudinská se před nedávnem přestěhovala do České republiky právě z Izraele.
Jak dlouho jste pobývala v Izraeli a čemu jste se tam věnovala?
Žila jsem v Izraeli od roku 1993, tedy 30 let. Věnovala jsem se hlavně dokumentárnímu filmu, vystudovala jsem tam i filmovou školu. Vychovala jsem dceru, která má dnes 24 let. Věnovala jsem se také společnému židovsko-arabskému nebo palestinsko-izraelskému aktivismu za mír a za ukončení izraelské okupace palestinských území. Celých těch 30 let jsem žila v Jeruzalémě, v krásné čtvrti Katamon.
Jaké důvody měl váš návrat?
Nejsem si jistá, jestli jsem se už úplně vrátila do Prahy, ale odešla jsem v listopadu a rozhodnutí nesouviselo s tou probíhající válkou, potřebovala jsem nějakou změnu. Je možné, že se po roce či pár letech vrátím zase zpátky do Izraele.
Přestože jste teď v Praze, jste v kontaktu se svou rodinou as přáteli v Izraeli. Jaká je tam atmosféra?
Ve velmi blízkém kontaktu jsem jednak s dcerou, jednak s přáteli a dění samozřejmě sleduji. I když jsem si chtěla dát trošku pauzu, tak to moc nejde, protože neustále sleduji, co se tam děje. Já jsem i ten první měsíc války zažila. Byla jsem v Izraeli, když došlo k tomu brutálnímu útoku Hamásu na jihu země. Byla to velmi traumatizující zkušenost pro všechny Izraelce. Ten šok z toho, co se dělo, byl obrovský. Jednak z toho, že se to vůbec stalo, že se mohl stát v Izraeli tak obrovský útok, a také z toho, kolik bylo obětí a kolik lidí bylo uneseno. Zároveň Izrael je dost malá země a všichni se tam znají, takže téměř každý, i když se ho to netýkalo přímo, znal někoho z lidí, kteří zahynuli nebo kteří byli uneseni, případně znal někoho, kdo je zná. Všichni to strašně prožívali.
Na druhé straně, protože vůči izraelské politice chovám velmi kritický postoj a vždy jsem byla aktivní v palestinsko-izraelských aktivitách proti okupaci a za mír, tak mi od začátku bylo dost jasné, že izraelská odveta bude velmi krutá a že vlastně nic nevyřeší. Bohužel přibližně posledních 20 let, respektive od druhé intifády a určitě odkdy vládne v Izraeli Netanjahu, se Izrael velmi zasekl a vlastně odmítal všechny možnosti k tomu, aby se mírový proces obnovil a aby vůbec mohl vzniknout palestinský stát. Okupace se prohlubovala, takže vlastně postavení Palestinců se neustále zhoršuje a zhoršovalo.
Pocity mé a pocity lidí z mého okolí byly takové, že na jedné straně jsme byli vyděšeni tím, co se stalo Izraeli, na druhé straně jsme se strašně báli toho, co nyní přijde, protože izraelské vedení už dlouhá léta věří pouze na vojenské řešení konfliktu. Nebo přesněji řečeno, Benjamin Netanjahu prosazoval politiku managementu konfliktu, nechtěl jej řešit a podařilo se mu přesvědčit Izraelce, že je možné manažovat konflikt, že konflikt nemá řešení, protože byla druhá intifáda, kdy byly velké teroristické útoky proti Izraelcům. Tehdy Izraelci ztratili víru v to, že tento konflikt má řešení, a velmi si neuvědomovali svůj podíl na tom, že prohlubování okupace neumožňuje řešení tohoto konfliktu.
Představa, že Izrael krutě zaútočí v Gaze, mě dost děsila od začátku, protože jsem věděla, že oběti budou hrozné, i když jsem netušila, že až tak. Uvědomovala jsem si, že toto zase nic nevyřeší. Pokud neskončí izraelská okupace a pokud se Izraelci a Palestinci spolu nedohodnou na politickém řešení, tak bohužel toto násilí bude pokračovat. A to, co se děje v Gaze od 7. října, je děsivé. I když samozřejmě Izrael měl plné právo reagovat na tak strašný útok a bránit se, ale jsou různé způsoby bránění se. Bohužel zdá se, že ten příslib, že je možné zcela zničit Hamas, docela možný není. Takže takto vysoké počty obětí na palestinské straně vlastně nikomu nepomohou, ani Izraelcům, ani Palestincům.
Můžete přiblížit rozpoložení izraelské společnosti v posledních sedmi měsících?
Velká část společnosti tuto válku minimálně v prvních měsících podporovala, protože se cítili v silném ohrožení. Zároveň stále nemají možnost zpracovat ten traumatický zážitek, protože ten traumatický zážitek pokračuje. Na izraelské straně je asi sto tisíc evakuováno jednak z jihu Izraele, jednak ze severu Izraele, kteří žijí mimo své domovy. Také lidé stále čekají na to, aby byli propuštěni rukojmí a zároveň jsou strašně naštvaní na Benjamina Netanjahua a celé izraelské vedení. Většina Izraelců si totiž myslí, že vlastně šlo o selhání vlády a samozřejmě selhání armády. Vlastně nic se neřeší, prostě jen pokračuje válka a ta atmosféra tam je dost deprimující. Poslední měsíc jsou v Izraeli téměř každý den demonstrace, které narůstají a které žádají od vlády, aby udělala vše pro to, aby byli propuštěni rukojmí, a aby bylo dohodnuto příměří. Zároveň stále více Izraelců si uvědomuje, že tato válka nepřináší výsledky, které by chtěly, a že by bylo dobré ji ukončit.
Jste v kontaktu i s nějakými palestinskými známými?
Momentálně nejsem moc přímo v kontaktu s palestinskými přáteli, tedy kromě bývalých kolegů. Poslední čtyři roky, než jsem přijela do Prahy, jsem pracovala v neziskové organizaci izraelských a palestinských novinářů, která vydává dva online zpravodajské magazíny: +972 Magazine v angličtině a v hebrejštině Sikha Mekomit (Local Call). S nimi jsem stále v kontaktu a hlavně čtu, co píší. Takže sleduji i to, jak se na věc dívají Palestinci v Izraeli, v Gaze i na Západním břehu. Lidé v Gaze prožívají nepředstavitelné hrůzy, již sedm měsíců, ohromné ztráty na životech, většina nevinných obětí, mezi nimi tisíce dětí. Zničené domovy, nemocnice, školy, pole, hlad, zoufalý nedostatek pitné vody a léků, a představa návratu k normálnímu životu v nedohlednu. A Palestinci mimo Gazu to s nimi bolavě prožívají, protože jde o jejich blízké či vzdálené rodiny, o lidi, se kterými mají hluboké kulturní, národní a historické vazby.
Dcera žije v Jeruzalémě, studuje na Hebrejské univerzitě mezinárodní vztahy a sociální práci. Od školky až po maturitu studovala na židovsko-arabské škole Jad Bejad (Ruku v ruce), takže má také velmi kritické názory vůči izraelské politice a touží po tom, aby se našlo nějaké mírové spravedlivé řešení pro všechny strany. Má velmi mnoho palestinských přátel a je dodnes aktivní ve skupině absolventů této školy.
Brutální odveta Izraele vyvolala reakce veřejnosti na celém světě. Demonstrace, okupační stávky na univerzitách a takové uplatňování ekonomických a dalších sankcí. Některé jsou namířeny vůči okupovanému území Západního břehu Jordánu a některé jsou proti Izraeli vůbec. Jak vnímáte jejich efektivitu a do jaké míry s nimi souhlasíte?
Já bych ráda upřesnila, že ty sankce nejsou proti Západnímu břehu, ty sankce jsou proti izraelským násilným osadníkům, kteří žijí v izraelských osadách na okupovaném Západním břehu. Tedy přesněji, ty sankce jsou proti určitému počtu těchto velmi násilných osadníků. Myslím si, že jsou důležité, protože izraelská okupace na Západním břehu se strašně prohlubuje a část osadníků je velmi násilná a v podstatě útočí téměř denně na Palestince, kteří žijí v jejich okolí. Za posledních sedm měsíců byli Palestinci zcela vyhnáni asi z 18 malých vesniček. Je to dost strašné, co se tam děje, a je to dost ve stínu těch hrůz, které se dějí v Gaze.
Izrael si musí uvědomit, že není možné beztrestně se takto chovat vůči Palestincům a pokračovat v okupaci, která je v podstatě proti mezinárodnímu právu, a že Palestinci mají také svá práva a že jejich situace se musí nějak vyřešit. Zároveň si myslím, že i protesty a demonstrace po světě jsou velmi důležité, jsou-li namířeny na izraelskou politiku nebo na politiku izraelské vlády. Mám problém s tím, pokud jsou demonstrace nebo protesty, které zpochybňují legitimitu státu Izrael, protože stát Izrael má právo na existenci tak jako jakýkoli jiný stát. Je pravda, že v tomto světovém dění se spolu s oprávněnou kritikou izraelské politiky nebo útoků v Gaze a na Západním břehu zároveň prohlubuje antisemitismus, což je děsivé. Ta situace je složitá, na jedné straně Izrael je zodpovědný za to, co dělá. Pokud se dopouští válečných zločinů v Gaze, musí se za ně zodpovídat. Zároveň si nemyslím, že antisemitismus nebo nenávist vůči všem Židům nebo vůči všem Izraelcům je správná nebo oprávněná.
Korupční populisté jsou na celém světě. U nás Andrej Babiš, na Slovensku Robert Fico, v Izraeli je to Benjamin Netanjahu. Jaké mezi nimi vidíte shody a jaké rozdíly?
Hlavní rozdíl je v tom, že v Izraeli jde o život, o velmi mnoho životů. Ale jinak si myslím, že populisté všude na světě mají něco společného – ať už ve střední Evropě, Trump nebo populisté v jiných zemích – a to je snaha vyvolávat v lidech strach z různých věcí a přesto je ovládat. Vystrašení lidé jsou velmi snadno ovladatelní. Je to sice komplexní téma, ale nárůst populismu ve světě má své příčiny. Část lidí ve světě má pocit, že není rezprezentována, že jí něco uniká a že svět se stává příliš komplikovaným, a toto populisté umí skvěle využívat. Oblbují lidi, slibují jim hory doly, slibují jim ochranu před různými imaginárními nebezpečími, ale ve skutečnosti pro zlepšení jejich životů nic nedělají, ba právě naopak.
Populisté všude na světě mají společné to, že jim jde pouze o moc, o neomezenou moc, a proto oslabují demokracii a v duchu „rozděluj a panuj“ živí v lidech strach ze světa a nenávist k jinakosti a k jiným. Izraelský premiér je dost zkorumpovaný a čelí soudnímu procesu za své korupční kauzy. To je jeden z důvodů, proč v posledních letech velká část izraelské společnosti proti němu masově protestuje. Dcera to nedávno počítala s kamarády a zjistili, že už 5 let chodí téměř každou sobotu večer demonstrovat. Na druhé straně, až do 7. října, ho půlka společnosti podporovala. Z toho byla izraelská politická scéna v dost patové situaci a během 4 let byly pětkrát volby. V roce 2022 byl Netanjahu znovu zvolen, a sestavil velmi extrémistickou pravicovou vládu, protože věděl, že jiné strany s ním do koalice nepůjdou.
Kromě jeho korupčních afér Izraelcům také strašně vadí jeho stále méně demokratické praktiky a politika. Ještě předtím, než došlo k útoku Hamásu a vypukla válka v Gaze, probíhaly v Izraeli 10 měsíců opravdu velké masové demonstrace proti vládě a hlavně proti Netanjahuovi. Důvodem byla snaha vlády provést justiční reformu, která by velmi oslabila izraelskou demokracii a soudnictví s cílem, aby mimo jiné nemohlo nějak účinně potírat korupci. Toto se děje nyní i na Slovensku. Fico také útočí na soudnictví, útočí na nezávislá média a tak dále. Ten manuál toho, co dělají populisté, aby si upevnili svou moc, se dost opakuje v různých zemích.
Byl jsem podobně jako Vy před třiceti lety v Izraeli. V té době tam vládla docela jiná atmosféra ovlivněná mírovým procesem. Vřelé bylo uzavření míru s Jordánskem. Jiné velké arabské země se zdály být spíše nepřátelské, ale i to se za těch 30 let hodně změnilo. Jak byste charakterizovala ty změny v politickém a regionálním kontextu?
V roce 1993, kdy jsem přijela do Izraele, byly uzavřeny mírové dohody z Osla mezi Palestinci a Izraelem a ta atmosféra byla úžasná. Byla velmi optimistická atmosféra, nadšení vládlo jak mezi Izraelci, tak mezi Palestinci. I když od začátku někteří levicoví Izraelci a mnozí Palestinci kritizovali, že ta dohoda není dost spravedlivá vůči Palestincům nebo že nedostatečně řeší okupaci, ale zároveň přinesla strašně mnoho naděje. Tehdy jsem často cestovala po Západním břehu a byla jsem tehdy i v Gaze a to se nedá porovnat, to, co bylo před 30 lety, kdy lidé měli naději, že bude lepší, a dnes, kdy vlastně na obou stranách je prostě čiré zoufalství. Izraelci ztratili víru, že tento konflikt má řešení během druhé intifády, v nultých letech, kdy byly časté palestinské teroristické útoky, ale zároveň ji ztratili, protože pravicoví politici jim tvrdili, že není partner na druhé straně. Byl to tehdy Ehud Barak, který přišel s tím heslem. Izraelci začali tehdy fatalisticky věřit, že ten konflikt nelze řešit. A jelikož se konflikt nedá řešit, tak se ho nemusíme snažit řešit a můžeme ho prostě vytěsnit. Ale lidé nemohou žít bez nějaké vize do budoucnosti, bez výhledu na lepší časy.
To nejhorší, co Netanjahu udělal, je to, že přesvědčili Izraelce, že my můžeme žít v pohodě, budeme ekonomicky vzkvétat a zapomeneme na Palestince. A Izraelci těch 15 let skoro úplně Palestince vytěsnili a slovo okupace se téměř vůbec v izraelské veřejné debatě nepoužívalo. Když přesvědčíte lidi, že můžeme žít v pohodě, i když naše sousedy dusíme pod velmi tvrdou vojenskou okupací, kde nemají základní lidská práva, tak to muselo někdy vybuchnout. To napětí tam rostlo. Ukázalo se, že tento konflikt se musí řešit a musí se řešit politicky.
Mně se zdá, že je důležité i v této velmi depresivní době, kdy jsme se propadli do nějaké nepředstavitelně hluboké propasti, myslet na to, že musíme přijít s nějakou lepší vizí pro budoucnost, že lidé musí mít nějakou naději. Musí být možné ten konflikt vyřešit, konflikt má řešení, ale musí být vůle. Samozřejmě ani na palestinské straně momentálně není vedení, které je schopno řešit konflikt. Ale Izrael je ten silnější v tomto konfliktu, neboť je to asymetrický konflikt. Izrael okupuje Palestince, Izrael má sofistikovanou armádu, Palestinci nemají stát. To znamená, že Izrael má daleko více možností k tomu iniciovat nebo prosazovat něco.
Co se týče změn v regionálním kontextu za posledních 30 let, tak mimo jiné byl uzavřen mír v 90. letech s Jordánskem a před pár lety byl uzavřen mír s dalšími arabskými zeměmi, se Spojenými arabskými emiráty, Bahrajnem, Súdánem a Marokem.
Tyto mírové dohody byly na jedné straně velmi pozitivní, protože je lepší být v míru než v nějakém válečném konfliktu, i když Izrael neměl přímý válečný konflikt s těmito zeměmi. Schylovalo se i k tomu, že bude dohoda se Saúdskou Arábií, alespoň tak to prohlašoval Benjamin Netanjahu. Ale stejně jako tyto takzvané Abrahamovské dohody s arabskými zeměmi, tak i to, co se chystalo se Saúdskou Arábií, v podstatě ignorovalo Palestince. A Netanjahu znovu tvrdil, že je možné ignorovat Palestince, že nemusíme řešit konflikt s nimi, přece se dohodneme se všemi ostatními Araby a na ně zapomeneme. Ale to není možné, nemůžeme zapomenout na 5 milionů Palestinců, kteří žijí ve strašlivých podmínkách a kteří jsou naši nejbližší sousedé. Kromě toho v Izraeli žije 1 200 000 palestinských občanů Izraele, kterých se konflikt také přímo dotýká, i když na rozdíl od Palestinců na okupovaném Západním břehu či v Gaze, mají občanská práva a mohou volit v izraelských volbách, ale i tak jsou dosti diskriminovaní.
Vůbec celý svět se změnil v mnoha ohledech za posledních 30 let. Ale myslím si, že to, co se nyní děje v Izraeli a Palestině, jen ukazuje, že nemůžeme takto pokračovat, protože to bude jen horší a horší.
Vnímám to tak, že Izrael se zapojuje do konfliktu sunnitského světa proti šíitskému, proti Íránu a naopak to vyvolává napětí i z té druhé strany…
Nejsem odborník na konflikt sunnitského světa proti šíitskému. V každém případě je důležitá pro Izrael spolupráce s partnery, jak se ukázalo při nedávném íránském raketovém útoku na Izrael, když se díky spolupráci s USA, Británií a Jordánskem a nepřímo i se Saudskou Arábií, podařilo Izraeli dobře ubránit a, i když útok vypadal dost děsivě, kromě jedné zraněné dívky se nic nestalo. Budovat dobré vztahy a mezinárodní partnerství je zásadní, ale i tak nelze ignorovat naše sousedy, protože lidé, kteří nemohou důstojně žít, kteří žijí v nesvobodě, se vždy budou bouřit.
Samozřejmě způsob, jakým se Hamás bouří, je totálně nepřijatelný, při útoku na Izrael 7. října se dopustil zločinů proti lidskosti, brutálně zabíjel, páchal sexuální násilí a odvlekl do zajetí děti, ženy, staré lidi. Já nepodporuji ozbrojený boj, ale zároveň jak se mají lidé snažit získat svá základní práva pod dlouholetou vojenskou okupací? Palestinci se o to pokoušeli v posledních letech mnoha diplomatickými kroky, ale i to Izrael kritizoval a označoval za diplomatický terorismus. Pokoušeli se dělat bojkot a sankce. To také Izrael kritizoval, že je to ekonomický terorismus. Ale nějak musí bojovat o své osvobození, a čím dříve si to Izrael uvědomí, tím lépe bude pro všechny. A toto je podle mě to jediné, co může přinést bezpečnost oběma stranám. Ale momentálně bohužel ani v izraelské politické opozici není nikdo, kdo by o tom mluvil. Zdola se stále více hlasů ozývá, už to nejsou jen levicoví Izraelci, kteří vždy tvrdili, že pokud neukončíme okupaci, nebude zde bezpečí pro nikoho. Doufám, že po tomto strašném otřesu, který zažili Izraelci a který zažívají Palestinci, tak nějak všem lidem dojde, že takto jít dál není možné. Podobně jako po Jomkipurské válce v roce 1973, která byla nejtraumatizující událostí pro Izrael do 7. října, a která nakonec vedla k uzavření míru s Egyptem v roce 1979. Tehdy si Izrael uvědomil, že je lepší mít se svými nepřáteli mír. Mír s Egyptem stále trvá. A nyní je Egypt velmi důležitým mediátorem mezi Hamásem a Izraelem.
Přesuňme se do České republiky. Vy jste se podílela na dvou nebo více peticích adresovaných české vládě, které se týkaly její nekritičnosti k izraelské politice. Jak byste sama ty petice charakterizovala?
Napsali jsme je, myslím, tři. Tu první jsme poslali 6. února. Sepsala ji skupina lidí, českých akademiků, lidskoprávních aktivistů, umělců, které velmi trápí to, co se děje v Gaze. Samozřejmě je velmi trápí i útok, který proběhl vůči Izraeli a velmi s Izraelci soucítí, ale zároveň po tolika měsících probíhající války si uvědomili, že ta veřejná debata v Čechách je velmi jednostranná a že česká politika je velmi jednostranná svou nekritickou podporou Izraele. Chtěli jsme otevřenou výzvou vládě vyvolat veřejnou debatu o tom, co se opravdu děje v Gaze a že nepřiměřeným násilím se Izrael dopouští porušování mezinárodního práva. Má právo se bránit, ale to, co dělá v Gaze, není obrana. Je 35 000 obětí, z toho většina civilistů a strašně velký počet dětí, myslím že kolem 13 000 dětí, žen a nevinných lidí, 75 % Gazy je zcela zničeno, lidé hladoví…
Toto opravdu není cesta, jak řešit tento konflikt. Takže jsme chtěli vyvolat debatu, abychom se o válce v Gaze a izraelské politice bavili otevřeně, a zároveň aby Česká republika přestala nekriticky podporovat Izrael. V jednom rozhovoru pro české rádio jsem zmínila, že dobrý přítel vás nebude klepat po zádech a neřekne vám „hej, skvělé, skvělé, jen tak dále“, v momentě, kdy se řítíte do propasti a ubližujete sobě nebo jiným lidem. Naopak, řekne vám „nedělej blbosti“. Ale vlastně Česká republika říká Izraeli: „My vás budeme podporovat za všech okolností.“ A to není pomoc, to není přátelství.
A jaký motiv tedy za touto podporou Česka vidíte? Co jiného než přátelství?
Já nevím, jaké má česká vláda pohnutky. Je to fajn, že Česká republika je tak velkým přítelem Izraele, já jsem Izraelka, ale na druhé straně si nemyslím, že to Izraeli skutečně pomáhá. Ten český postoj vlastně vůbec nebere v úvahu utrpení Palestinců a nejen jejich utrpení, ale i to, že i Palestinci mají svá práva, lidská práva. Práva na svobodu, důstojný život, na svůj vlastní stát. Co je velmi zajímavé, Československo uznalo palestinský stát v roce 1988 a Česká republika zdědila toto uznání a v podstatě uznává stát Palestina, ale nijak se to neprojevuje. Ale zpátky k tématu, to byla ta první výzva a ta vyvolala velké debaty v médiích. Přišly i pozitivní odezvy, protože mnozí lidé cítili, že to, co se děje v Gaze, se skutečně přehání a vlastně měli pocit, že nikde se o tom nemluví. Najednou viděli, že je možné o tom mluvit. Zároveň jsme dostali signály, že i někteří představitelé politických kruhů jsou rádi, že viděli, že jsou občané, kteří mají jiné názory.
Samozřejmě jsme obdrželi i velmi mnoho kritických ohlasů. Některé byly za čarou a označily lidi, kteří podepisovali iniciativu, za antisemity. Výzva ale byla kritikou Izraele, ne antisemitismem. Kritika Izraele, to je jako kritika politiky kteréhokoli jiného státu. Můžeme přece kritizovat, když je něco nesprávného a obzvlášť když je něco proti mezinárodnímu právu, nebo když se porušují lidská práva. Včera jsme poslali další výzvu vládě. Rádi bychom, aby se Česká republika přidala k tlaku na to, aby Izrael přestal s ofenzívou na město Rafah v Gaze, kde se momentálně nachází asi milion a půl Gazanů. Většina z nich se tam uchýlila poté, co jejich domovy byly bombardovány nebo proto, že je tam izraelská armáda evakuovala. Tísní se tam v nelidských podmínkách a nyní Izrael už nějakou dobu tvrdí, že musí zaútočit na Rafah, protože tam se ještě skrývají teroristé a on je musí zničit. Ale co s těmi milion a půl lidmi, kam půjdou?
Je velký tlak i ze strany USA, aby Izrael útok na Rafah neuskutečnil a aby hlavně přistoupil na dohodu o návratu rukojmí a příměří. Izrael, resp. izraelská vláda sice tvrdí, že tímto vojenským tlakem na Hamás chce vysvobodit rukojmí, ale jak se ukazuje, jediný způsob, jak lze vysvobodit rukojmí, je dohodou. Tak, jak k tomu došlo v listopadu. Tehdy byla asi polovina z rukojmí propuštěna. Od té doby Izrael osvobodil pouze tři, mezitím tři i omylem přímo zabil, a zdá se, že už velká část rukojmí není mezi živými. Rukojmí žijí ve strašlivých podmínkách, jsou také pod útoky Izraele stejně jako jsou ostatní lidé v Gaze a vidíme, že vojenský nátlak nevede k jejich návratu. Většina Izraelců jsou přesvědčeni o tom, že jedině dohoda s Hamasem o propuštění rukojmí ao příměří dokáže zachránit jejich životy. Pro Izraelce je osud rukojmí velmi důležitý.
Je židovské náboženské přikázání, pidion švuim, které znamená, že máme udělat vše pro záchranu a návrat rukojmí či zajatců, a toto tradiční přikázání tato vláda strašně porušuje. A co víc, k zajetí 250 rukojmí došlo obrovským selháním izraelské vlády a armády, a tak musí udělat vše proto, aby ty lidi dostala zpět, protože to je její zodpovědnost. Vojenský nátlak po sedmi měsících se ukázal jako neefektivní. Rukojmí nevrátil, a Izraelci jsou strašně naštvaní na vládu za to, že jí na rukojmích dost nezáleží.
A nejvíc jsou naštvaní na to, že Benjamin Netanjahu dělá vše pro to, aby tu dohodu oddaloval, aby ji komplikoval a aby k ní nedošlo. Jemu jde především o to, aby tato válka pokračovala, protože on ví, že Izraelci jsou na něj tak naštvaní, že v momentě, kdy skončí boje v Gaze, tak on přijde o křeslo. Izraelci nechtějí, aby dále pokračovala tato vláda, volají po předčasných volbách. To je důvod, proč celá izraelská vláda s Netanjahuem v čele ve válce pokračuje. Nechtějí čelit kritice a naštvání Izraelců.
Jak můžeme my tady v České republice projevovat solidaritu s rukojmími as Izraelem, která by nebyla falešná a nebyla medvědím objetím?
Myslím, že Česká republika má tak dobré přátelské vztahy s Izraelem, že by mohla využít neoficiálních cest k tomu, jak tlačit na Izrael, aby přistoupil na dohodu o propuštění rukojmí a na příměří. Také může tlačit na fórech, ať už evropských nebo jiných mezinárodních fórech, aby Izrael přijal podporoval tuto dohodu a ukončil válku v Gaze. Česká republika by měla dělat vše pro to, aby pomohla politickému řešení tohoto konfliktu.
Kdybyste si měla představit v pozitivním slova smyslu, jak by mohla svatá země vypadat za deset let, jak byste ji popsala?
Izrael a Palestina, to je vlastně nádherné místo. Nádherné, velmi unikátní místo svojí kulturou, historií, přírodou a hlavně svými lidmi. Jak Izraelci, tak Palestinci podle mě jsou hrozně fajn a mají mnoho společného. Ale bohužel, a musím kritizovat hlavně Izrael, v posledních letech narůstá pravicový extremismus, nacionalistický i náboženský. A jeho zastánci odmítají možnost soužití s Palestinci a dělají vše pro to, aby ji mařili. Ale já vidím jedinou možnost pro lepší budoucnost pro Izraelce a Palestince v tom, že skončí okupace a naučíme se spolu žít. Ať už to bude v jednom státě, ve kterém budou mít Palestinci úplně stejná občanská a lidská práva jako Izraelci, nebo to bude ve dvou státech, v Izraeli a Palestině, nebo v nějaké konfederaci. Palestinci mají právo na stát, ve kterém by žili svobodně a rozhodovali o svém vlastním osudu, tak jako jiné národy.
Ano, je zde otázka bezpečnosti a vždy s ní přicházejí kritici těchto vizí… Jenže bezpečnost se nedá řešit jen vojensky, bezpečnost se musí řešit politicky, tím, že poskytnete lidem lepší vizi budoucnosti. A když lidé, když Palestinci budou mít vizi, že se budou mít lépe, když jejich život bude normální, tak mnohem méně z nich bude ochotno být členy Hamásu a útočit proti Izraeli. To, po čem touží většina Palestinců, je prostě normální a důstojný život pro ně, pro jejich děti, pro jejich vnoučata. Určitě po tom touží všichni Palestinci, kteří studovali s mou dcerou a jejich rodiny. A všichni ti, které jsem za těch 30 let potkala na Západním břehu, v Gaze a v Izraeli. Velice si přeji, abychom se spolu či vedle sebe naučili žít. Když to dokážeme, bude to skvělé místo pro život.
Rozhovor připravil: Mikuláš Vymětal, 10. 5. 2024
Zdroj: Protestant
